Na počátku října, v dopoledním pořadu nazvaném Host do domu, pan profesor Cyril Heršl v Českém rozhlase důkladně posluchačům vysvětlil, jak dojít hmotného blahobytu a duševní rovnováhy a spokojenosti, z jakých se například těší občané Spojených států severoamerických. Všemi obyvateli (a to nejen tamními, ale díky vývozu odtamtud do světa i zdejšími) vyzkoušenou a schválenou kombinaci privatizace a dobročinnosti, v níž recept na štěstí záleží, osvětlil pan profesor mimo jiné i následujícím příkladem: Některá profesorská místa na některých amerických univerzitách platí soukromé (nejspíš zámožné) osoby, a tyto univerzity prosperují. Že si tyto osoby kladou podmínky při výběru, to je samozřejmé a v pořádku, zdali také radí, co a jak mají jejich profesoři přednášet, to se posluchači nedozvěděli. Nejspíš to bude záležet na tom, kolik majitel učiteli za to, že je jeho, zaplatí, tradice jsou tradice a trh je trh. Jen mimochodem se pan profesor zmínil, že takováto i jiná podnikatelská dobročinnost sice také nějak souvisí s daňovými odpisy, to ji ale nijak neumenšuje. Ostatně výraz sám - dobro činiti - neupřesňuje, zdali sobě či jiným. Problém převzetí tohoto modelu je v tom, že lidé, kteří vyrostli v "ekonomickém bezčasí" (pan profesor tak označil oněch příslovečných "čtyřicet let" bez privatizace a dobročinnosti), si odvykli brát na sebe "osobní zodpovědnost". Za sebe i za jiné. Navykli si všechno nechávat na uvážení a rozhodnutí státu a jeho orgánů. Stavěli sice školky, uklízeli parky a tak podobně, jenže společně a tudíž nedobročinně. Teď už jen jednotlivě, s kolektivy je konec. Nejlíp bude, radil pan profesor na příkladu, žene-li člověka nutkání pomáhat za každou cenu, vyhlídnout si rovnou někoho potřebného a potřebuje-li dotyčný potřebný dejme tomu ledničku, tak ji koupit a odvézt mu ji. Žádné peníze, na potřebného není spolehnutí, mohl by si koupit třeba jídlo a to by se mu bez ledničky zkazilo. "Osobní zodpovědnost" je rázem na koni a dobrodinec je připraven na vstup do říše dobra. Podstata žádoucího Systému je totiž výrazně etická: chce-li někdo konat dobrodiní, nesmí mu v tom nikdo a nic bránit, jak to dělal stát. Slovo "almužna", které ve staré řečtině, odkud pochází, znamenalo "slitování", naštěstí neupřesňuje, zdali se slitovává boháč nad chudákem a umožňuje mu tak pobyt na světě, nebo chudák nad boháčem a umožňuje mu tak etickou potěchu. Důležité je, že jsou šťastní oba a v jejich štěstí jim vůbec nesejde na tom, že právě onen "přímý vztah" mezi dobrodincem a objektem jeho dobrodiní nelze právě označit jinak než jako almužnu, výraz, jemuž se pořad Host do domu tak pečlivě vyhýbal. Asi by globální říši dobra přece jen maličko hyzdil. Ale to nic, důležité je, aby dobrodincům v jejich svrchovaně etické činnosti nic nebránilo a aby nabídka potřebných, které by učinili šťastnými, byla co nejširší. A také aby dobrodinci měli ke konání dobrodiní dost prostředků. Proto je třeba zprivatizovat všechno, co privatizovat jde, snažit se, aby majitelé toho, co bylo zprivatizováno, se co nejdříve stali zámožnými a mohli se o nás nezámožné a chudé starat. Rozhodně se neobávejme toho, že by se mohli také nepostarat: chtějí zbohatnout jen proto, aby se mohli stát dobrodinci. Takže: privatizace, bohatí podnikatelé, almužna. Chutě do toho!
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |