(k článku Takže co? v Obrysu-Kmeni č. 39/2002)
Myslel jsem to skutečně vážně, milý Zdeňku Frýborte, s tou státní soutěží dotovanou stovkou cen, odměn a uznání. Jde mi skutečně jen o to vzkřísit k životu českou literaturu, která již za Rakouska-Uherska vycházela v Čechách v počtu vyšším než dneska, o sto let později. To je hanba, kterou cítím za ty, kdo v listopadu 89 takto osvobodili českou kulturu, literaturu pak speciálně.
Mně skutečně nejde o to protlačit nějak na trh s potištěným papírem naše literární Díla s velkými písmeny na začátku, ale zmnožit knížky všech domácích autorů, aby chudák čtenář nebyl v knihkupectví odkázán i dalších 13 let pouze na lesklé obálky plněné češtinou převzatou z "návodů k použití". Jsem toho extrémního názoru, že v Čechách, kde žije zhruba deset miliónů gramotných obyvatel, by mělo vycházet opět pět knížek českých autorů týdně a nikoliv měsíčně, jak jest zde teď územ.
Kolik z těchto 250 titulů ročně bude nakonec shledáno jako díla vynikající a kolik knížek bude jen průměrných (a kolik z toho počtu bude pod psa), je prozatím úvaha irelevantní. Teď jde hlavně o to, aby tu vůbec něco bylo. Kvalita totiž vzniká z určité kvantity; o tom by ti, milý Zdeňku, mohl Hegel vyprávět zkazky. Bez jistého množství přísad, sladu a vody nedosáhneš chuti lahvového piva, Zdeňku, nikdy.
Ty jako spisovatel nemůžeš složit ruce v klín a vyhlásit polibte mi všichni - jsa ze slušné rodiny, netradičně použiju šos - neboť Já jsem Pan Spisovatel, a vy jste kdo? Ne ne, ty musíš vystupovat jako velice skromný hoch, který chce od života strašně málo: napsat a vydat jen další z dalších českých knížek a v ní říci natvrdo, co si o tom všem tady myslíš. Bude-li z toho nakonec literatura, nebo makulatura, rozhodne čas, ne literární odbor Ministerstva kultury. Ten už pak jen rozdá ceny velvyslancům, kteří z nudy taky píšou.
Je dosti nemoudré smířit se s tím, že s českou literaturou je v Čechách jednou provždy ámen, a to jen proto, že délesloužící státní kulturní administrativa si to všechno vyložila nějak příliš po svém, i tu svobodu, i tu demokracii, i celý ten listopad. Vycházej, Zdeňku, z toho, že držitelé státních kulturních razítek jsou v podstatě taky jen lidi jako my, málo toho vědí, málo toho v životě přečetli a názory mění dle situace. Dřív byli všichni v KSČ a nyní jsou všichni orientováni tržně. Z této jejich orientace pramení pak všechna jejich nekulturní opatření i chování.
Ale polož si otázku takto: Co pak, až tam tito polistopadové osvícenci nebudou? Co řekneme zdejším lidem potom? Kde máte tu vaši českou literaturu, pánové a dámy, budou se nás ti Češi ptát. Jak vysvětlíme těmto Čechům, že v Čechách už nežije téměř nikdo, kdo by dokázal stvořit normální českou větu?
Čteš, milý Zdeňku, ty jejich české zeitungy? Posloucháš občas ten jejich Antičeský rozhlas? Sleduješ pravidelná vystupování čelných politiků v televizních kotlech, neckách, šponách a vývrtkách? Nesmí ti z toho být na blití, defétisto, naopak, ty se musíš obrnit svatou trpělivostí a začít vnukat těmto elitám myšlenku, že český národ bez české literatury je nonsens. Musíš jim jako malým dětem neustále opakovat, že díky českému písemnictví jsme jakožto národ na počátku předminulého století prakticky vznikli znovu a že jedině díky jazyku jsme přežili příšerných tři sta antičeských let v zatuchlém rakouském soustátí, v němž celá dlouhá staletí Češi jakoby neexistovali. Ještě v roce 1800 to tu bylo totálně beznadějné, ale v roce 1900 už v Čechách pravidelně vycházelo pět českých knížek týdně a každý český spisovatel vydával tři až pět titulů ročně. To vše vznikalo z absolutní nuly.
Nyní se nestalo nic jiného, než že jsme opět na téže nule. Za těchto okolností mají spisovatelé ku svému národu, milý Zdeňku, jisté povinnosti. Nemohou se urazit a přestat psát. Nepíše jen ten spisovatel, který nemá o čem. To ale není náš český případ. Tady je naopak potřeba psát o všem, pořádně a znova. Temno bylo temno, protektorát byl protektorát a odsun byl odsun.
Slyšíš, co zpívají všechna státoprávní média? O nevinných sudeťácích, o genetické zvrhlosti českého národa? Vidíš, jakou evropskou boudu na tenhle národ už zase šijou Háchovi pohrobci? Tomu je třeba postavit se čelně. Je-li to přísně zapovězeno v českých zeitunzích a v Antičeském rozhlasu, pak to musíme dostat do svých knížek. Proto je potřebí, aby se české knížky dál psaly, dál vycházely, zkrátka - ABY BYLY.
Jakých metod nakonec užije státní administrativa k oživení vydávání původní české literatury, je mi lhostejné, pokud skutečně k oživení dojde. Těch možností je sto a vypsání soutěže je jen jedna z nich.
Na rozdíl od tebe nepovažuju daný stav za konstantní. Nelze se trpně přizpůsobovat mizerné situaci; mizerné situace je třeba měnit. Karel Marx by ti to neřekl jinak. Nemůžeme-li to z fleku změnit, musíme se o to alespoň pokoušet. Znova a neustále. Nemohou se podél zdí plížit ti, od nichž se očekává, že půjdou středem ulice.
Autor: Vladimír Přibský
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)