V Obrysu-Kmeni zpravidla nevěnujeme velký prostor - určený úvodníku - jedné jediné knize; k tomu slouží recenze, několikařádková glosa nebo obsáhlejší kritický rozbor. Jeden román si ovšem zaslouží pozornost, neboť jednak ztělesňuje literární metodu, typ tvorby inspirovaný postmoderní poetikou (nebo anti-filozofií?), jednak symbolizuje jednu etapu rozeklaně hadovitého společenského vědomí a sebevědomí literární a kritické generace, jejíž jedna část byla touto metodou zasažena, její dílčí intelektuální zisky a současně intelektuální i morální ztráty.
Generační a liberálně postmoderní charakter je patrný zvláště na tvorbě českého publicisty, prozaika a mediálního manažera Martina Nezvala (1960 v Brně). Nechejme stranou jeho parodické povídky a romány Anna sekretářka (1992), Obsluhoval jsem prezidentova poradce (1993) nebo Premiér a jeho parta (1994), jejichž samotné názvy replikují na příslušná díla Olbrachtova, Hrabalova ad. a jako postmoderní byla vnímána kritikou. Typičtější je Nezvalův nový román SEX, PRACHY A FRIKULÍN, kniha opatřená reklamním podtitulem Nejlepší román desetiletí (Praha, Votobia 2002). Jako žánrovou sebereflexi autor nabízí pozoruhodné vymezení: "Existencionální román o nejbáječnějších letech našeho života pro chytré a úspěšné, tedy nic pro literární kritiky." Jako motto pak slouží dvojsmyslný nápis na jedné z newyorských synagog (patrně rovněž liberální): "Děkujeme všem, kteří nám umožnili, abychom se postarali sami o sebe." Ovšem, na první pohled nese stopy bulvárnosti a bombastičnosti, ale literatura je dnes více než kdy jindy pouhým artiklem mezi jinými konkurujícími (si) komoditami na trhu, a musí se prodat. Co nám to sype!? Spojení existencialismu ("existencionalismu"?), čehosi niterně filozofického a naze lidského, s ekonomickým a prakticistním "úspěchem", opovržením literární kritikou a pohanská víra v liberální dogmata je kuriózní, dejme tomu postmoderní. Znalec technik reklamy, témat a situací očekávaných středostavovskou čtenářskou obcí (ti od literatury očekávají jistou porci neočekávatelného, ale ještě stravitelného), umělec v branži literárních public relations, lstivý polemik a mistr polopravdivých sofistických sentencí, brilantní demagog, "provokatér mocných", jak byl kdysi prezentován... Možná je mu blízký neologismus "frikulín", jehož užívají jeho hrdinové. Vzniklo to slůvko bizarním počeštěním tří anglických slov, a to "free", "cool" a "in". Dokonale "svobodný", bezcitný, obeznámený se skutečností a vlivný. Je možné, že právě zčeštěná podoba tento ideální typ v očích čtenářů poněkud shazuje, nepatřičně plebejizuje. Jaroslav Hašek by měl o čem psát.
Kniha musí být ziskové zboží, a Nezvalův román jest pravděpodobně dobré ziskové zboží, předmět konzumu podobně jako desítky dalších titulů, časopiseckých nebo knižních, jednoznačně bulvárních. Ostatně autor byl redaktorem Mladé fronty Dnes, pravicového pseudoseriózního bulváru par excellence, a "šéfredaktorem a spolumajitelem české mutace časopisu Penthouse", jak čteme ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Na rozdíl od klasického bulváru typu Story nebo SPY však Nezval nepatří k pouhým povrchním voyerům a glosátorům, zdá se dokonce, že k této formě zábavy má latentní odpor - jako playboy a úspěšný bondovský lišák, reprezentant "elity". Protiví se mu vše plebejské, fyzické a "mastné", i ten novotvar "frikulín" je spíše hravý než ironický a satirický. Konkurence na knižním trhu, kde vidíme přetlak nabídky (knih jako "komodit", nikoli literárních textů, ale to je trhu jedno) však znamená zvolit dráždivé a lákavé téma, v němž nechybí leitmotiv politické a ekonomické moci, interpretačně redukované na mafiánské praktiky, dle soudu K. Kosíka o mafiánském kapitalismu u nás. Konvence se musí snoubit s něčím trochu nekonvenčním. Hodně sexu, ale jen trocha perverzity, sebejistý selfmademan, manažer, ale v potenciálních kleštích ještě mocnějších osob, stoprocentní zápaďák, ale hříčka v rukou bývalých ruských komunistů, hodně cynismu, ale otevřený prostor pro mravouku. Vše má být přesvědčivé, má se vést diskurs, a přece jsou otevřena zadní vrátka k pousmání - "vždyť je to jen literatura". Všemožné zajímavé postřehy a zobecnění, ale lapidárně formulované, aby se tím čtenář nemusel brodit, samostatně myslet, ale měl vše naservírované v jedné či dvou větách, které se mu ještě v různých kontextech připomínají.
Román čítá 23 kapitol, nepočítám-li závěrečný doslov, shrnující myšlenky v textu variované. Navazuje na Zlaté hochy a slibuje další pokračování. Každá z kapitol knihy začíná slovem "genus", čili aluze na televizní cyklus GEN o "galerii elity národa". Čtenář sleduje českou skutečnost očima restauračních zbohatlíků a VIP (Jana Steinová a Patrik Grossman, ale mihnou se i jiní mocní ze sféry mediální a státní politiky, bez námahy dešifrovatelní). Ten je dramaticky konfrontován s pohledem protikladným - pramálo romantickým - tedy Nataši Lobovské, bývalé ukrajinské učitelky, ilegálně zaměstnané v Praze jako uklizečka, a Ivony Volfové, levicové aktivistky, revolucionářky a - ovšemže - zlodějky. Co tyto postavy spojuje, to je odpor proti "švédům", jak zní jedna z přezdívek namyšlených, sebejistých čecháčků (ale také Pražáků). Jen jedna postava by mohla být "nesystémová" - tou je Ježíš Kristus, přesněji pisatel posílající pod jeho jménem své dopisy internetovou poštou jako "super star", kterou z něj udělali mediální manažeři Piláta Pontského. Okázalé nehistorické gesto, šokantní, efektní. Hlavním smyslem románu - přes veškerou literární kýčovitost jsou autorovy ambice interpretační - je demonstrovat tezi o tom, že v kapitalismu můžete být jen ovládanými kmány, nebo vládnoucími pány. Úspěšní slouží těm druhým, jen hlupáci těm prvním. "Vzorem", mám-li použít tohoto slova, je Nezvalovi příroda, v níž přece vítězí silnější a úspěšnější. Karel Marx by možná v této souvislosti užil adjektiva "vulgární myšlení", ale M. Nezval přece ví, že Marx byl jen neúspěšný podnikatel a pseudointelektuál, jejichž "teroru" byl svět vystaven. Svět chce být klamán, ať je tedy klamán, říkají si "zlatí hoši", proto využijme iluzi a nabídněme švédům to, po čem touží, tedy iluzi důležitosti a zasvěcenosti. Největší pozornost věnuje Nezval postavě Patrika (více než třetinu textového prostoru) a jeho ústy pak kritice pseudointelektualismu, tedy tzv. věčného outsiderství, zakomplexovanosti, neúspěšnosti a neschopnosti. Pro otevřenost, psaní "bez náhubku" a místy až kalendářově křiklavou jasnost a typičnost, cynickou autenticitu je Nezval považován za páriu současné literatury, což jej evidentně štve a neopomene žehrat na kritiku, že mu nerozumí. Kritici podle Nezvala píše v recenzi o "svých trablech", sami nejsou schopni napsat román, proto by pochvalu "nedokázali vydýchat". Autor se přitom pouští do nejrůznějších paralel. Karel Marx nebyl schopen vydělat žádný kapitál, proto ho kritizoval a "většinu života parazitoval na rodinném jmění rodiny Engelsových" (s. 346). Ekologové jsou zastydlými developery, neschopnými cokoli postavit. Politický komentátor je neschopný politik. Zbývá jen dodat, že dělník je neúspěšný podnikatel, aby toho amerikanismu bylo více.
Restaurační literární kritika, která Nezvala nesnáší a kterou nesnáší Nezval, autorovi rozumí více, než si je ochoten připustit. Totéž ovšem platí v opačném gardu, protože Nezval není hlupák a pseudointelektuál, za něhož bývá vydáván. Kritika vidí v jeho románech přesně a vypoukle to, co sama v životě ani v literatuře vidět nechce, co by v české literatuře býti prostě nemělo, jako motiv česneku v "dobré" básni. Protože je to přes veškerý Nezvalův antikomunismus nebezpečné. Hlava Peňásů, Slomků, Rejžků a všelijaké jiné kulturní spodiny, včetně té osazené na katedrových stolcích, pocítila, že je tu cosi nebezpečného, pod kýčovitou slupkou snadno odmykatelného, ovšem zvolíte-li jiný klíč než ten restaurační, jejž nám cpe do rukou samotný autor. A tím lehce zjistitelným SMYSLEM je totální de-generace, výsměch všem proklamovaným demokratickým hodnotám, lidským právům, pravdě a lásce, mytologickým vyprávěnkám disidentů, restauračních ideologů, byvších komunistů a nynějších horlivých antikomunistů. Radikální zproblematizování HUMANITY, toho nejpodstatnějšího, co činí z člověka lidskou bytost, ne konzumenta, pracovní nástroj či věšák na nejrůznější funkce. Je-li realita představená knihou třeba jen částečný odleskem společenské reality, budou jej všichni literární kritici a strážci ideologické čistoty pranýřovat. Je hloupé být lynčován "vlastními lidmi", ne?
Jistěže je Nezvalův román také konvenční, o tom není sporu. Kolikrát se u nás např. psalo o vlivu ruské mafie, aby se odvrátila pozornost od všemožných mafií jiných, západních, včetně těch státních a mezistátních, hyper-státních a globálně transatlantických. Ruka Moskvy, to má být dle Nezvalových hrdinů klíč k dění v našem restauračním světě, v politice, byznysu? Sugerují nám tento veskrze konvenční mýtus vcelku brilantně. Stran věnovaných popisům soulože je ovšem tolik, že jako jediné na knize opravdu nudí. Nicméně román Martina Nezvala vyniká schopností naplnit očekávání a potřeby čtenáře - dejme tomu příslušníka střední vrstvy, literárně průměrně gramotného, orientujícího se nejen v indexech cenných papírů, ale i v literární módě. Přecpaného americkými filmy a znuděného povrchní českou propagandou televizní a novinovou. Znechuceného Jefimem Fištejnem a novým hitem skupiny Red Hot Chilli P. Čtenáře bažícího po exkluzivitě, novinkách, které jsou v souladu s jeho domněle nonkonformním horizontem světa. Člověka sebejistého, intelektuálně povrchního, ale přece důkladného. Těm imponuje představa člověka "free", "cool" a "in", jinak spíše efektně filmová než literární.
Nezvalův prozaický text není zajímavý jen z hlediska literárního vkusu jeho potenciálních čtenářů. Zrcadlí se v něm i cosi z mentality literárně a kriticky ambiciózní generace narozené zhruba v 60. letech, byť o datum narození vůbec nejde. Vyrůstala v socialismu, tedy v relativním materiálním dostatku, ale frustrovaná nemožností naplnit všechny své ambice. Vše západní bylo ovšem skvělé, z Východu šel jen mráz a bolševik. Citlivá na domnělou či skutečnou manipulaci žila v pocitu jakéhosi permanentního ohrožení, dosti iluzorního, ale křečovitě prožívaného a změněného v jakousi lexikální a ideologickou fobii. S hlavou v oblacích /ne/dokázala snít, v zásadě byla čiře prakticistní - žádná zlatá mládež, jen individuální prospěch, kariéra, svět neomezených možností pro schopné a ctižádostivé. Dostala obrovskou šanci v prvních letech restaurace, kdy měla domněle "čisté ruce", šanci nebývalou, a chytla ji za pačesy. Budoucí středostavovská ELITA chtěla být "free", "cool" a "in". O sobě si mysleli bůhvíco, ve skrytu duše sebou někteří i pohrdali, ale většinou se z nich stali kádrováci bez skrupulí, vychytralí kariéristé, kteří vlastní patologii promítali do jiných, "předpokládali ji" a kompenzovali tak své vlastní hříchy. Spojili se s tím nejhorším, co převratová vlna vynesla na povrch, se mstivou nenávistí, revanšismem, restitučním násilím a s válkou. Ze socialismu si pamatují jen to špatné a ještě horší, jakkoli byli statisticky průměrnými svazáky nebo adepty KSČ, která je tolerovala nebo hýčkala jako "novou krev". Nemohouce nevidět zločiny kapitalismu u nás, ale zvláště ve světovém měřítku, jsou loajální vůči nim, k síti kapitalistické moci, od níž si chtějí přece jen ponechat jakési zdání distance. Liberálové, žijící v nejlepším z možných světů. Budou hájit své posty, polopravdy, kariéry a kariérky už ne jako možné oběti socialismu, "těch nahoře", na něž se ustavičně odvolávali, když jim cosi "neumožnili", ale jako vítězové v režimu umožňujícím jim pohodlně kapitalizovat vzdělání, restituční nárok, umění lhát, organizační talent atp. Slouží bohatým a mocným, to je dostatek legitimuje. Jako Patrik Grossman. A píší pro bohaté a mocné, jako Martin Nezval. Méně okatě ovšem, Nezval je svůj právě onou bezpříkladnou arogantní otevřeností, která jej staví "mimo hru" i tzv. intelektuálních nadgeneračních elit. Ty přece respektují status quo nejen verbálně, mluví k mocným v náznacích, jim srozumitelném kódu, odpravují s úsměvem, udáním na vlivném místě, nebo pouhým mlčením.
Hle, generace, která svůj mimořádný talent jen a pouze dokázala prodat na trhu myšlenek, kariér, zboží. Prodat těm, kteří jí umožnili se prodat. Hle, postmoderní román, jenž degeneroval v román triviální s klasickými interpretačními, realistickými a kriticko-noetickými ambicemi 19. a 20. století, ambicemi na PRAVDU.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |