Po několika letech váhání se letos na jaře pustil Pepa do stavby boudy na nářadí. Ne snad proto, že by boudu nutně potřeboval, protože žádné nářadí ani nevlastnil. Když už někdy potřeboval rýč, kladivo či pilku, snadno si takový nástroj zapůjčil od některého člena zahrádkářské osady.
Příčinou jeho náhlé přičinlivosti nebyly ani časté výzvy jeho životní družky, aby boudu postavil, protože ji má každý. Impulsem k zahájení stavebních prací nebyla ani zoufalá snaha skrýt se před ženinými zraky v boudě, tak jak to činili ostatní zahrádkáři.
Důvod, proč Pepa začal stavět, se mnohému z vás bude zdát nepodstatný, malicherný a snad i směšný, ale to nic nemění na skutečnosti, že tím důvodem byl.
Pepa se dočítal v nejrůznějších časopisech o tom, jak mnozí šoubyznysmeni, celebrity či vipové křtí své vily, bazény, cédečka, knihy a bůhví co ještě. Akt křtu mu učaroval, zejména proto, že se při tom pilo a hodovalo. A protože neskládal hudbu, nepsal romány a na vilu a bazén neměl dost peněz, rozhodl se pokřtít boudu na nářadí.
A tak jak náš hrdina tesařil, řezal, dlabal a zatloukal hřebíky, připravoval v duchu scénář křtícího aktu. Uznáte, že to pro něj byl mnohem tvrdší oříšek než pro nějakého mediálně proslulého herce, zpěváka, baviče, člena správní rady, politika, úspěšného podnikatele nebo lupiče.
Velmi těžko hledal sponzora, který by mu zadarmo přichystal hostinu pro pozvané, a nějakého význačného hudebníka, který by celému křtu dodal punc světovosti. Dlouho si také lámal hlavu koho pověřit slavnostním proslovem a samotným aktem.
Než však budou stloukl dohromady, měl v kupě i celý ceremoniál. Pohoštění vzal na na sebe, za křtitele si vybral svého přítele, který dlouhá léta působil jako smuteční řečník při pohřbech a hudební vložku svěřil Jardovi, známému pod pseudonymem Houba, proslulém alkoholikovi, jenž uměl nádherně zahrát slavnou serenádu Ó sole mio na kanadskou pilu.
Konečně nastal ten slavný den. Bouda zářila novotou a voněla jako fernet. Před ní stál sud piva s pípou a na pultě, který tvořily dvě kozy a tři fošny, se usmívaly jednohubky, utopenci, kyselé okurky, rajská jablka, nakrájený salám a housky.
Naprosto zde chyběly plněné šnečí ulity, humři, ústřice, kaviár a nakládaná šalotka. Co se týká pití, tak žádný francouzský koňak, žádná skotská whisky, Henessy ani Balantinka. Rumu a fernetu však co hrdlo ráčilo a tak nebylo divu, že ještě před zahájením křtu byli hosté pod parou.
Místní celebrity, starosta osady, jednatelka Šmíralová a pan Šukajda, který podnikal v hygienické úpravě podlahových krytin, seděly v umělohmotných křeslech, ostatní postávali kolem.
Konečně řečník Košťálek, zvaný Funebrák, vylezl po žebříku na boudu a začal: "Vážení pozůstalí..." a Lojza Nátrubek na něj spustil: "Tady nejsi ve spalovně, ty vemeno." A přidávali se další. Ozývaly se výkřiky. "Zadupej, jestli ta bouda nespadne" nebo "Nezdržuj to, vole" a podobné výlevy.
Funebráka to nevyvedlo z míry, napěnil šampaňské, vylil ho Pepovi na hlavu a mohutným hlasem přeřvával ostatní: "Křtím tě milá boudo a přeji ti mnoho zdaru, aby ti nezatejkalo, aby se do tebe nepustili červotoči a aby tě větry neshodily."
To už se na stavbu sápal Houba, který si místo kanadské pily přinesl harmoniku a spustil o tom, že naše Anča má šestky, protože jí ráda švestky. A pivo teklo, sprostonárodní písničky šly jedna za druhou a ten ohlušující řev způsobil, že ze zahrádkářské osady prchaly myši, krtci, housenky a jiné potvorstvo, které naše zahradníčky sužuje.
Vše bylo vypito a snědeno, celý akt křtu měl výbornou úroveň a jediná vada na celé akci byla, že o ní nebyla zmínka v televizi, rozhlase ani v regionálním tisku, takže se o ní dozvídáte až vy, milí čtenáři.
Autor: Jiří Knopp
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |