PAUL ELUARD
Osobnost stále nová vždycky jiná
(úryvek)
Viděl jsem slunce jak opouští zemi
A zemi jak se zalidňuje spícími muži a ženami
Viděl jsem přesýpací hodiny oblohy a moře
Přesýpací hodiny šatu jenž padá
A tělo které se vztyčuje
Otevřené dveře venku je král
Zpívá všude z plna hrdla
Réva se zavěšuje na vítr
Stěny jsou zatíženy prostorem
Průzračnou samotou
Viděl jsem ženu jak hledí na novorozené dítě
Jak na tašku spadlou se střechy
Na své dítě vyrůstající v člověka
Viděl jsem svého nejlepšího přítele
Jak v ulicích města
Ve všech ulicích zvečera
Kope dlouhý tunel svého hoře
Nabízel
Všem ženám
Růži jakou jen on může dát
Růži rosy
Podobnou opojení z žízně
Pokorně je prosil
Aby přijaly tuto malou pomněnku
Třpytící se a směšnou růži
V myslící ruce
V ruce jako květ
Přeložili VÍTĚZSLAV NEZVAL a BEDŘICH VANÍČEK
Svoboda
Na své školní sešity
Na lavici na stromy
Na písek na sníh
Píšu tvé jméno
Na všechny čtené stránky
Na všechny bílé stránky
Kámen krev papír popel
Píšu tvé jméno
Na zlaté obrázky
Na zbraně válečníků
Na korunu králů
Píšu tvé jméno
Na džungli na poušť
Na hnízda na kručinky
Na ozvěnu dětství
Píšu tvé jméno
Na zázraky noci
Na bílý chléb dnů
Na čtverroční zásnuby
Píšu tvé jméno
Na všechny blankytné hadry
Na rybník plesnivé slunce
Na jezero živoucí měsíc
Píšu tvé jméno
Na pole na obzor
Na křídla ptáků
Na mlýny stínů
Píšu tvé jméno
Na každý závan jitřenky
na moře na lodě
Na horu bláznovství
Píšu tvé jméno
Na pěnu oblak
Na pot bouře
Na hustý nudný déšť
Píšu tvé jméno
Na třpytné tvary
Na zvony barev
Na hmotnou pravdu
Píšu tvé jméno
Na čilé stezky
Na širé cesty
Na plná náměstí
Píšu tvé jméno
Na lampu jež se rozžíhá
Na lampu která hasne
Na všechny své domovy
Píšu tvé jméno
Na rozpůlený plod
Svého pokoje a zrcadla
Na lože prázdnou škebli
Píšu tvé jméno
Na svého mlsného něžného psa
Na jeho vztyčené uši
Na jeho nemotornou packu
Píšu tvé jméno
Na můstek svých dveří
Na všední předměty
Na vlnu požehnaného ohně
Píšu tvé jméno
Na každé tělo v souzvuku
Na čelo svých přátel
Na každou podanou ruku
Píšu tvé jméno
Na okno překvapení
Na rty ve střehu
Tam vysoko nad mlčení
Píšu tvé jméno
Na své zničené útulky
Na své zřícené majáky
Na zdi své nudy
Píšu tvé jméno
Na nepřítomnost bez touhy
Na nahou samotu
Na schody smrti
Píšu tvé jméno
Na své vrácené zdraví
Na zmizelé nebezpečí
Na naději vzpomínek
Píšu tvé jméno
A silou jediného slova
Začínám znovu svůj život
Přišel jsem na svět abych tě poznal
A nazval tvým jménem
Svobodo
Přeložil ADOLF KROUPA
Mluvit za sebe, když jsme zamilováni, znamená mluvit za všechny
Ó ty, kterou jsem vyrval ze zapomenutí. Ó ty,
kterou jsem chtěl učinit šťastnou.
Marně se budete snažit na mne zapomenout.
A tvá ústa byla horká a tvé oči mě opájely.
Ach! v tvém náručí je mi tak sladce, že bych
chtěl, aby nikdy nebyl den!
Upozorňuji vás, že vás miluji a že vás chci
milovat.
Jako bychom byli na světě jenom my dva.
Tryskal jsem z tebe, zaplaven rozkoší.
Spím na bídném loži, ale sním o tobě.
Ach! to dlouhé čekání mě zabíjí.
Kdybys mi patřila, byl bych králem světa.
Navždy, navždy, navždy, navždy.
Přeložili ADOLF KROUPA a LUDVÍK KUNDERA
Čas překypuje
Nepůjdem k cíli jeden po druhém ale vždy
dva a dva
Když dva a dva se poznáme všichni se
poznáme
Budem se vespolek milovat a naše děti se
jednou vysmějí
chmurné báchorce o plačícím samotáři
Přeložili ADOLF KROUPA a LUDVÍK KUNDERA
Z myšlenek o poezii
Poezie nic nenapodobuje, ani linie, ani povrch, ani objemy, ani osobnosti, ani krajiny, ani situace, ani kataklyzmata, ani city, ani pomníky, ani plameny, ani dým, ani srdce, ani rozum, ani hrůzu, ani blaženství, ani hoře, ani krásu - nic. Poezie vynalézá, tvoří. Boří. Ustavičně vynalézá sebe, tvoří sebe, boří sebe.
Skutečná poezie je obsažena ve všem, co osvobozuje člověka od toho strašného dobra s tváří smrti ... od morálky, která, aby udržela svůj prestiž, staví pouze banky, kostely, žaláře a bordely.
Poezie není nějakým posvátným obřadem. Naopak musí se za každou cenu stát běžnou, všední. Nejzázračnější krásy vejdou do obecné mluvy.
Má poezie nohy z křišťálu a duhové oči? Samozřejmě. Zpívá poezie na věži nebo v hlubině šachty? Samozřejmě. Je dostupná prostým lidem, je ve vybraných slovech? Samozřejmě. A je-li bílá i černá, dcerou starců i dětí, luny i slunce, šťastných i nešťastných, je dětinská v hlasu učenců, je temná v očích nejjasnějších, je nadějí v mozolnatých rukou a jitrem na nahém těle milenek.
Nic mimořádného, nic božského není v každodenní práci básníka ... Nejsme nadáni nějakým výjimečným věděním, jsme bytostmi mravními a jsme vždy uprostřed zástupu.
Jedinečná
V jejím těle odpočívala
Malá sněhová koule barvy zřítelnice
Na ramenou jí naskočila
Skvrna mlčení skvrna růže
Ukrývající svatozář
Její ruce a zpívající pružná klenba
Drtily světlo
Zpívala dlouhé minuty aniž usnula.
Rovnost pohlaví
Tvoje oči vrátily se z libovolné země
Kde nikdo nikdy nepoznal co je to pohledět
Do očí kráse a na kamenný svět
Na vodní tříšť na perly žhoucí temně
Na sloup nahého kamení a bez kostry má socho
Lesknoucí se slunce nahradí ti zrcadlo
A jestli se ti zdá že večer zapadlo
Tak proto že máš hlavu zavřenou ó socho
Povalená láskou a mou divošskou lstí
Jen mou ztuhlou touhou podepřít se nech
Zmocním se tě bez boje má představo
Zkušená a přece spoutaná v mých slabých okovech.
Zlo
Vedly tam ozubené dveře
Hlídkovaly mocné zdi
A nuda bez příčiny
Servilní podlaha
Tiskla se k vítězné straně odvržené kostky
Okenní rámy zely prázdnotou
Vzrušená hmota těl vlála v poryvech větru
Tvary hrály rozličnými barvami
Hraniční čáry močálů
Čas všech dní se zdál být sečten
V evakuovaném pokoji dodělával ještě jeden pokoj
A ten byl prázdný.
Lehkost je dobrá
Lehkost ti krášlí víčka
Jako by se shromáždila veškerá radost
A tančila bez konce
Říkám horečka
Nejlepší důkaz že v ohni
Bledneš a záříš
Tisíc vhodných pozic
Tisíc roztržených objetí
Co se opakuje to se nepočítá
Stmíváš se a hned zas odhaluješ
Tato maska kterou sis ochočila
Se ti věrně podobá
A vypadáš v ní ještě víc než nahá
Nahá ve stínu i oslepená lesky
Jako nebe otřesené blesky
Oddáváš se sama sobě
Aby ses tím snáze dala jiným
V noci plné lásky držím tvou ruku a neusínám
Jsem tvůj co mi stačí síly
A vyrývám do skal hvězdu tvých sil
Hluboké brázdy v nichž vzklíčí dobrota tvého těla
Znovu si vyvolávám tvůj tajný hlas tvůj zjevný hlas
Směji se hrdopyšce
O kterou pečuješ jak o žebráka
Ctíš blázny a léčivé odvary v nichž se koupeš
Má hlava užuž přikyvuje tvé noci
Žasnu nad neznámou v kterou se proměňuješ
Neznámou podobnou tobě podobnou všemu
Co na sebe neustále bere novou podobu.
Váhy
I
Sliby lásky a dalekých cest
Tisíce nocí tisíce snů tisíce kouzel
Směřují jen k uchu ohluchlých
A k zemřelému srdci smrtelných.
II
Chráněné ženy
Rodí děti
A udržují spojení
Mezi tváří a půdou
Mezi rukou a větví
Mezi vodou a azurovou modří kobylek.
III
Ubohá
Divoká tráva
Vyrazila ze závěje
Jako samo zdraví
Má ústa žasla
Vyprahlá
Nad chutí čistého vzduchu.
IV
Být desetitisícem mezi statisíci
A nikdy jedním mezi deseti
Dav odpočívá ve stínu
Dva kroky odsud
Mísí se a znovu rozděluje.
V
Dveře jsou zrušeny
Buď vstoupím tam kde jsi ty
Anebo jestli vyjdeš půjdeš se mnou.
VI
Z přístaviště kořenů
Odplouvají
Vyrovnané
Citlivé
Listy jeden jako druhý
Pták roztahuje křídla
A bez váhání pudově hledá
Semeno letu.
VII
Poušť nechť ustupuje vlhkosti
A jiným oázám
Ať smím uvěřit že jsem.
Má živoucí
Ještě jsem nevyvěsil dost praporů
Zelený a modrý ztratily hlavu
Krajina oslnivě září
V mých pažích v světě bez barev
Nabývá tvé tělo tvaru plamene
Aby rozechvělo zem
A rozehnalo pach vyhaslé růže
Moje nebojácné ruce
Pracují ve prospěch noci která není poslední
Avšak jistě první nocí bez hrůzy
Bez nevědomosti a bez únavy
Noc podobná svátku
Dni bez starostí a bez nudy
Jeden celý život celý život
Dobře mě poslouchej
Tvoje ruce hřejou jedna jako druhá
Jsi jako sama příroda
Bez budoucnosti
Zatímco nás spojuje minulost.
Síla naděje
Vyříkat svůj osud těžko je mi
Vyvlastnili mne a nic tu není mé
Cesty na nichž padnu mrtev k zemi
Proběhnu jak otrok nahrbený
Jenom trápení tu obšťastňuje mne
Slzy pot a dření bezedné
Jsem jen věc pro milosrdné snění
Se studem mne pozoruje oko všemocné
Stejně jako druzí chci jíst do sytosti
A pít až k závrati ach to mi věř
V dobré posteli pospávat po libosti
Vyhřívat se na slunci jak zvěř
Málo spím nemám čas na slavnosti
Hezkou ženu líbat - ale kdež
A přec srdce běží srdce co se postí
Srdce jež se v hrudi chvěje zlostí
Přesto měl jsem duši plnou vánků
A stavěl v sobě hnízdo pro radost
Chtěl jsem halit bližní do červánků
Aby bylo květin pro každého dost
Nechte si svůj soucit když jste vyvolili
Přehrady jež staví ukrutnost
Přijde den kdy budu ne jak host
Ale stavitel ne vzdušných - opravdových zámků
V nichž muž k muži klene pevný most.
Epitafy
Nápisy na hroby jsou starý prostředek,
jak vzkřísit vzpomínky živých.
Za zdí minulosti tak může vzklíčit
důvěra a naděje.
I
Já jsem byl dítě dítě které
Hraje si nevnímajíc čas
A jeho záludnosti steré
Nesmrtelný si krátí čas
A svoje jaro chrání hbitě
V jeho potůčku zurčí svět
Má radosti ty třeštilas
Zemřel jsem bylo mi devět let
II
Utrpení je nebozez
Který se vrtá v živé kůži
A hrůza máloco mi dluží
Jak ptáku co pod šípem kles
Jsem suchem spalovaná růže
Jsem zatopený zmrzlý les
Mé srdce okusilo zlobu
Vzteklého bezpráví a zla
Nevybral jsem si čistou dobu
Kdy mnohé touha přepadla
Opustit bratry zradit syny
Riziko sevřelo mne v zdech
A azur skvěl se jen v mých snech
+
Mohl jsem všecko a přece nic
Mohl jsem všecko milovat avšak nikoli dosyta
+
Nebesa moře a země
Mne pohltily
Narodil jsem se znovu teprve s člověkem
+
Zde leží ten který nepochyboval
Že jitro prospívá v každém věku
Sotva umřel už myslel na zrození
Neboť právě znovu vyšlo slunce
+
Žil jsem do úpadu pro sebe i pro druhé
Ale vždycky jsem se snažil ulehčit svým ramenům
I ramenům nejubožejších bratrů
Od společné tíhy která nás tlačí k hrobu
Ve jménu naděje hlasuji proti stínu
+
Zastav se a vzpomeň na lesy
Na louky zalité živoucím sluncem
Vzpomeň si na nezkalené oči bez výčitek svědomí
Moje zašlo a tvé ho nahradí
Tím že jsme žili že žijeme že pokračujeme
Korunujeme touhu být a setrvat
III
Zapomnělas na ty kdo mne popravili
A báli se jen toho že mne netrefí do srdce
Jsem obsažen v tvé přítomnosti jako světlo
Jako živý člověk který najde teplo pouze na zemi
Jen má naděje má odvaha zůstaly
Vyslovíš mé jméno a chytíš druhý dech
Důvěřoval jsem ti jsme tak prostí
Jdeme vpřed a štěstí spaluje minulost
A naše síly mládnou v očích všech.
Přeložil KAREL SÝS
ALOIS REICH
Dobrá rada
Hrozí vám, že milenecký
vztah se nudě neubrání?
Zahrejte si pro zpestření
koaliční hlasování.
Špidlova vývrtka
Na ledě už pilně dře se
čerstvé vládní bububu.
Smělý odraz, piruetka...
dopad rovnou na hubu.
Náš dosluhující
Slíbil, že vletí na Saddáma.
Má někdo něco k ptaní?
Vozík s ním potlačí Dášenka
či Müllerová paní?
Boj proti terorismu
Je snadné bomby shazovat,
rozpálit kanón, pušku.
Jo, odstraňovat příčiny,
to by už dalo fušku.
Pražský summit
Dost kritiky pouliční!
Prospěšný nám bude hodně.
Jde o koncert benefiční,
výnos půjde na povodně.
Summit NATO 2002
Zvenčí se přivalí teroristů shluky.
Proto ty stíhačky, pendrekové pluky,
masáže z vodních děl, rakety na vršku...
Náš člověk by jim dal nanejvýš přes držku.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)