"Evropa spala ve své komnatě v prvním patře královského paláce a měla podivný sen: ocitla se mezi dvěma ženami, jedna byla Asie, druhá země, která je naproti ní a nemá žádné jméno. Ty dvě ženy o Evropu krutě zápasily. Každá ji chtěla jen a jen pro sebe. Asie Evropě připadala jako její krajanka, druhá jako naprostá cizinka. A právě cizinka měla silnější paže, zvítězila a odvlékla si ji. Prý z vůle Diovy, tvrdila: Evropa se má stát asijskou dívenkou, kterou unesla cizinka. Probudila se vyděšená a dlouho pak mlčky seděla na posteli. Nakonec vyšla jako obvykle se svými družkami z paláce. Procházela se svým zlatým košíkem v ruce mezi růžemi v ústí řeky, naslouchala šplouchání vln. Na louce se objevil býk, měl světlou kůži a na čele bílý kruh. Jeho vůně byla silnější než vůně květin. Zastavil se u Evropy a olízl jí krk. Hladila ho a otírala hojnou pěnu, která mu vytékala z tlamy."
   Po dívence, kterou unesl Zeus v podobě býka, dostal jméno světadíl Evropa. Geograficky je Evropa částí Asie, jakýsi od ní odtržený poloostrov. Příběh, který vypráví Roberto Calasso ve své knize Zásnuby Kadma s Harmonií, sen dívenky Evropy, nám to má symbolicky připomenout. Dívenka se z historie vytratila, zůstali býci: starověký Řím a barbaři, barbaři a křesťanské říše, Bourboni a Habsburkové, Prušáci. První pokusy o jednotnou liberální "Evropu národů" (Michelet, Mazzini) doprovází upevňující se nadvláda německého impéria, mocenské bloky připravují první světovou válku. A právě tehdy vzniká literatura, která nechce být nástrojem moci, ale jazyka, prozaici a básníci si vymezují své vlastní teritorium v prostoru Evropy. Nechtějí na něj vpustit moc, vpustí tam však Trh, moc, která už stávající moci ovládá.
   Románské jazyky, francouzština a italština, výrazem mal, male spojeným s určitým podstatným jménem, označují nemožnost žít bez toho, s čím se žít nedá, odmítnout to, co škodí, lásku, která je zároveň neduh. Arthur Rimbaud trpěl hned několika takovými neduhy. Byly to mal de poésie (psal poezii, aby ji posunul kamsi, kde by se stala něčím jiným, přestala v dosavadní podobě existovat), mal de langue (jazyk považoval za něco, co je třeba překonat záznamy jiných vjemů, jako Nietzsche zhruba v téže době chtěl překonat člověka) a konečně mal d'Europe (evropská civilizace, tvrdil, má hlavu kreténa, z Evropy je třeba odejít).
   Baudelaire Trh přijal. Nechal si od něj předávat zakázky, jaké dříve básníkům zadával panovník. Měšťák, zakladatel, majitel a uživatel Trhu, rád přijímá a kupuje básníkovo pohrdání jeho světem. Benjamin Walter píše: "Baudelairův génius, jehož živnou půdou je melancholie, je géniem alegorika. U Baudelaira se vůbec poprvé Paříž stává objektem lyrické básně. Nejsou to básně o domovu, město postihují spíše jako alegorii, je to pohled odcizeného člověka. Je to pohled flanére. (...) Společně s flanérem zahajuje inteligence svou výpravu do končin trhu. Tvrdí sice, že se vydala jenom na obhlídku, ve skutečnosti si tam však už jde hledat kupce. V tomto mezidobí, kdy má ještě své mecenáše, ale zároveň se už seznamuje s trhem, vystupuje jako bohéma."
   Arthur Rimbaud zakázku nabízenou Trhem odmítá. Jeho dílo je odvržením toho, co chce Trh z textu udělat. A s Trhem odmítá i Evropu, která se stává Tržištěm. Odchází tam, kde vládne trh, který se literatury zmocnit nemůže, protože tam žádná není a protože Evropa nestojí o to, aby tam nějaká byla, chce odtamtud dovážet docela jiné zboží. Je to trh nezastíraný a neporazitelný jako jazyk, který Rimbaud chtěl, ale nedokázal poezií porazit.
   Evropu není třeba sjednocovat, byla v podstatě sjednocená už v době Baudelairově a Rimbaudově, sjednocoval ji právě Trh. Sjednocoval a rozděloval: šlo o to, kdo na něm bude určovat ceny a pro koho tyto ceny budou výhodné a pro koho nevýhodné. Trhovci jeden druhého vyhánějí z tržiště, určují, kdo trhovcem být smí a kdo jím být nesmí, ale namlouvají jim, že ve válce jde o vlast, o čest a svobodu. Rimbaud z evropského tržiště odchází tam, kde se válčí a zabíjí jen pro peníze. Kde jde jen o zisk nebo ztrátu a kde není zboží označované jako poezie.
   Odmítá i poezii, která se stává zbožím. A to nejenom tím, že ji přestává psát, ale své rozhodnutí stvrzuje výslovně. V březnu 1875 píše svému příteli Delahayovi, že má poezie po krk, že to byl promarněný čas, a když mu sestra Isabella v nemocnici, kde umírá, předčítá, musí přeskočit básně, pokud na ně v textu narazí. Vlastní rukou zničí jedinou svou knihu, kterou sám dal do tisku, Sezónu v pekle. Z pěti set zakoupených výtisků si ponechá pět (jeden nechá v bruselské věznici Verlainovi, který je tam uvězněn za to, že Rimbauda postřelil), rozdá je přátelům a zbytek spálí v krbu. Zbytek nákladu zůstane ve skladu dalších třicet let. Verlainovi, když mu navrhuje vydání jeho básní, z Afriky neodepíše. Přestává být Evropanem, ještě než z Evropy odejde: v roce 1879 už podle toho, co tvrdí jeho přítel Delahay, má vizáž Kabyla, snědou tvář domorodce.

   Nedokáži, okem sveřepé vody obelhán -
   nehne se loďka, délka chybí paži -
   utrhnout leknín, žlutý se mne popudit snaží,
   blankytný je popelavé vodě odevzdán.
   Pyl z vrb se ke mně křídlem nahnal,
   růže, co tu bývaly, rákosí pohltilo.
   Ke dnu vody bez břehů mocí i silou
   řetěz příď stahuje - do jakého bahna?
   Arthur Rimbaud: Mémoire, V.

   Literatura a výtvarné umění se po Rimbaudovi přestaly protivit trhu. Vzpoura avantgard, pokus o sejmutí pout vládnoucího vkusu, tradic a kánonů, byl zároveň odmítnutím vydat se znovu do rukou těm, co určují a vymezují hodnoty a s nimi i ceny. Je to jen další výprava, možná z opačného konce, než odkud vykročil Baudelaire, do končin Trhu. Je vzpourou nové literatury proti literatuře a nového umění proti umění, ale mnohem méně už proti těm, kdo staré umění konzumují. Vzpoura chce mít na trhu větší cenu než Tradice. Walter Benjamin tvrdí: "Nejodvážnější a nejpokročilejší produkty avantgardy ve všech odvětvích umění mají své publikum - ve Francii stejně jako v Německu - ve velkoburžoazii." Avantgarda chce vytvářet poptávku, jak tomu bylo ostatně vždycky. Ve svých programech sice pevněji, než tomu bylo dosud, spojuje vjedno umění výtvarné s literaturou, ve skutečnosti je však od sebe na trhu vzdaluje. Surrealismus coby text na stránkách knih je z tržního hlediska něco docela jiného než surrealismus na plátně. Avantgarda chce budit dojem bezohledně nastolené totožnosti tvůrce a jeho díla, jež nedbá čtenáře a diváka, ve skutečnosti však chce především vytvořit "novinku": právě tak si počíná móda. A novinky coby nejvyšší hodnoty začíná prosazovat, jak říká znovu Benjamin, umění, jež začalo pochybovat o svém poslání. Potají svou pozornost upírá právě ke konzumentovi, kterým naoko pohrdá. Nabízí mu přemístění do míst, kde ještě nikdy nebyl. Surrealisté jej zvou do povědomí, kde se může setkat s tvůrcem textu, který si právě čte, ne obrazu, na nějž se právě dívá, přičemž se dovolávají Rimbauda, který "ex officio publikum od svého díla odhání" (Benjamin), nebo Lautréamonta, který tvrdil, že "poezii by měli dělat všichni a ne jen jednotlivec". Jeden z futuristických manifestů tvrdí: "Malíři nám dosud ukazovali věci postavené před nás. My posazujeme diváka doprostřed obrazu." Kubismus dokonce divákovi přiděluje místo ještě hypnotičtější; buď jej rozdělí do diváků několika a usadí je na různých místech, nebo z diváků několika vytvoří jednoho a nechá ho procházet plátnem.
   Trh s literaturou a s uměním souvisí s reprodukcí jimi vytvořených děl. Text chce být publikován, výtvarné dílo vystaveno. V pozadí je prodej, trh. Zatímco kniha nebudí dojem reprodukce originálu a zdá se být něčím přirozeným jako každé jiné použití jazyka a počet vydaných kopií "cenu" (až na aukční či archivní řídké výjimky) v kopiích ztraceného "originálu"nijak neovlivní, protože se společně s jazykem, v němž byla uložena, přemístila na stránky knih, u děl výtvarných počet reprodukcí v tisku i v rámu cenu (v tomto případě bez uvozovek) ovlivní podstatně. U literárního díla reprodukce, knihy, násobí jeho konzumní dostupnost, u díla výtvarného naopak vyvolávají jeho konzumní, tržní nedostupnost: jeho majitelem může být jen jeden člověk, u textu je počet "majitelů: nekonečný. Zatímco jazyk obsahuje všechny diskursy a texty nejen minulé a přítomné, ale virtuálně i budoucí, barvy a štětec či plátno neobsahují žádnou možnost budoucích obrazů. Jsou nahraditelné, jazyk je nenahraditelný. Jejich ztráta by člověka ochudila, ztráta jazyka by člověka anulovala. Jazyk vytváří nás, jako my vytváříme jazyk, jsme jedinou možností jeho existence a on se nám odměňuje tím, že nám umožňuje být tím, čím jsme. Jeho prodej v jakékoliv podobě připomíná prodej vzduchu, který všichni dýcháme, nebo daň z kroků, které za den uděláme.
   Rimbaud to věděl. Věděl, že jazyk ho chce použít k něčemu, co by jej odvedlo mimo něj, uvědomoval si, že hranice jazyka jsou i hranicemi jeho samotného. Poezie mu svým naléháním odnímala život a dělala si s ním, co se jí zachtělo. Svědectví o tom nechtěl předat všem a nikomu, jak mu to nabízel Trh, nemohl spálit všechny knihy, v nichž byla uchována poezie, a tak spálil alespoň svou. Opustil Evropu dřív, než Evropa stačila opustit jeho. Zmocnil se jí Trh, který nabízí všechno všem. Jazyka, jeho možnosti stát se poezií, se zmocnila kultura: nakladatelství, knihkupectví, výstavy, osvěta, reklama, design, vkus a nevkus a móda. Za rohem už číhala televize. Vytrácelo se riziko neúspěchu snahy dosáhnout hranic jazyka a zpodobnění světa, narůstalo povědomí rizika neúspěchu, jakým je nevzbudit zájem konzumenta, nezískat zakázku. Evropa se proměnila v Tržiště, jakkoliv se snažila (a stále snaží s pomocí subvencí a grantů) zastřít, že odsune do nebytí všechno, co nedokáže proměnit ve zboží a dodat na trh. Už se neobává, že by se odněkud mohl vynořit další Rimbaud, absolutní rebel, protože jazyk, jímž v Evropě začínáme mluvit, by o něm nic nedokázal povědět. Nikdo by se o něm nedozvěděl.
   Evropa spí ve své komnatě v prvním patře paláce, kde sídlí Moc. Rozednívá se a Tržiště pod okny ožívá. Nenavštívil ji žádný sen. Hluk ji nakonec probudí a Evropa vyjde se svými družkami, které jí pomáhají při nákupech, se svým zlatým košíkem v ruce, před palác. Na tržiště právě přivádějí býka, má světlou srst, na čele kruh a další, železný, v nozdrách. Evropa za býka zaplatí a býk se za ní ohlíží, když jej odvádějí na místo, kterému se říká jatka. Ví, že jeho svaly, vnitřnosti, rohy a kůže se tu na tržišti budou ještě téhož dne prodávat a hlavou se mu mihne zasutá vzpomínka na moře a dívenku Evropu, kterou unášel na vlnách. Tatáž vzpomínka, ještě však vybledlejší a zasutější, se mihne před otevřenýma očima i Evropě. Okamžitě je zavře.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]