Motty z Jiřího Ortena a z Vladimíra Majakovského ("Já, / koho vychechtalo dnešní pokolení / jak kluzký příběh / dlouhých anekdot") je uvedena básnická sbírka Josefa Štochla (1966 v Havlíčkově Brodě) nazvaná ZTRACENÝ BROD (Cherm, 2001, autorova knižní prvotina). Nese mnohé stopy vlastní debutu, jeho tematickou a stylovou roztěkanost, potřebu se prezentovat v co nejelitnějších šatech, ukazovat svoji Sečtělost, Vzdělanost a Intelektualitu (autor vystudoval mj. bohemistiku na FF UK v 90. letech, dokonale prokádrovanou, vyčištěnou a totálně opanovanou strukturalismem). Básník se vyrovnává se svými vzory a oblíbenci (Orten, Weiner, Zahradníček, Trakl), literárními a myšlenkovými tradicemi (expresionismem), hledá samozřejmě vlastní cesty, experimentuje. Snad nejsem jediný, komu se z duše protiví intelektuálská póza 90. let, restaurační manýra a manýrismus, tvárná onanyje, nebo vochlastaný postundergroundový naturalismus zbavený sebemenší umělecké invence. Šat a korzet vystavovaný s předsudečností hodnou fanatiků "literárnosti" nesluší ani četným veršům Štochlovým. Veršům kultivovaným až překultivovaným, ovlivněným Šiktancovými utopenci a Wernishovými pekařovými nočními nůšemi, Hiršalovými boji o joby, to vše umocněné strukturalistickou interpretační schematikou v hledání smyslu a rejdiště, mra-mra-mraveniště významů. Básně typu Dušičky 98 nebo Štych aneb Dušičky 99 jsou jen sémantické okusy, nikoli poezie, za niž jsou vydávány. Vřele doporučuji k velkovýrobě slovních derivátů - strojově dokonalých, studených a "groĐ".
   Je literatura redukovatelná na sklad a variace hlásek, slabik, slov, syntagmat a vět s "estetickou" funkcí? Možná jej na fakultě něčemu podobnému učili. Báseň Hromnice, v níž autor variuje tři pranostiky, by ovšem "složil" každý nadanější školách, počítačový program by nabídl další variace variací. I autor této recenze by přispěchal, kdyby. Ale věc má jeden háček, který mi nedovoluje Štochlův opus ignorovat.
   Umělecké prostředky, všechny, jsou samy o sobě, bez vědomí služebnosti, služebnosti pouhé a výlučné, bez vědomí zprostředkovatelské funkce jen nesmyslně nahromaděným sledem fonémů a grafémů. Je-li onou "zprostředkovanou funkcí" exhibice elitního jáství, trans- a hyper-literního umění, pýchy a sebestřednosti, ztrácí literatura své humanistické a společenskokritické, etické katarzní poslání. Štochlova sbírka však kromě běžného restauračního gesta (a slovem restaurace nemíním hospodu, ale obnovu, restituci kapitalistické mrtvoly u nás a hlavně v nás) nabízí i verše v oficiálních literárních časopisech neobvyklé, ba nepředstavitelné. Verše o něčem konkrétním, děsivém, varovném, které by patřily k těm lepším ze sborníku Terče mezi terči, věnovanému agresi proti Jugoslávii. Verše protiválečné, protiměšťácké, anarchistické, zhnusené spotřebou pro spotřebu. Básně svědčící o tom, že autor má jakýsi postoj ke skutečnosti, popř. si jej médiem básně utváří a prověřuje (srov. b. Dopis I. D.). Stanovisko generačně atypické, totiž levicové a kapitálu nepřátelské. Publikovány např. v Obrysu-Kmeni by byly považovány za takřka propagandu a "spláchnuty" s těmi, kdo neplují s námi na jedné lodi, jak zní jedna mile segregační rubrika v literární parevue zvané Tvar. Vesměs je najdeme v oddíle Zoon politikon (s. 67-79), ale nejen tam. Kde básník přerůstá pouhé individuální jáství, kde vyjadřuje vlastní a současně nadosobní, společensky relevantní postoj, stává se báseň rozbuškou, hrozbou zlu, výstřelem Majakovského pera-mauseru, Krausovou hořící šipkou. Má-li literatura najít smysl sebe sama, musí se definovat jako společenská síla, jako samostatná společenská síla, SLOVO - HLAS, ne jako libé či nelibé kuňkání žab drcených koly mercedesů nebo prosících o smilování, právo přehopkání přes dálnici mocných. Je-li sbírka Štochlova v něčem opravdu cenná, nadprůměrná, ba výborná, potom v literárním (ne literním!) extremismu. Manýru vem čert!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]