Běh života s sebou přináší různá překvapení. Třeba za okny svítí sluníčko a než sjedete výtahem a vyjdete na ulici - prší. Nebo nastoupíte do přeplněné tramvaje a patnácti-šestnáctiletý výrostek vám uvolní místo, abyste si sedl! A což teprve ti nejmenší, ještě školou nepovinní?
Nedávno mi sousedé svěřili jejich malou dcerku k hlídání. Rodičové si po dlouhé době dovolili ten přepych a šli do divadla. Když moje malá společnice vyčerpala všechny ty svoje "Ploč sou tady ty škaledý hodiny?" (ještě po babičce, se zvonkovým strojkem) a "Ploč máš tolik tužek" a "Ploč nemáš támhle to a tuhle to?" a na chvíli se odmlčela, využil jsem bleskurychle té kratičké přestávky a přistrčil jí blok se sadou fixek, aby si kreslila, což přijala zpočátku bez většího zájmu. (Konečně jsem si však mohl dočíst noviny!) Děvčátko chvíli čáralo neutrální abstraktní obrazce, aby mi nakonec rezolutně přisunulo blok a fixky se žádostí: "Stejdo, namaluj mi modlý pondělí!"
Poměrně delší dobu jsem lapal po dechu, stejně jako když se mě (a je tomu přece už tak dávno!), tehdy šestiletý syn dotazoval jak to, že ptáci nečurají jak pejsci...? (Vyprávějte mu o tom, co je třeba urogenitální systém!)
Takže jsem nakonec vzal modrou fixku a přestože jsem měl z kreslení vždy tu nejhorší známku ze všech, "namaloval" jsem modrý domeček na modrém vršku s modrým oplocením a modrým kouřem, stoupajícím ve spirále z komína téže barvy. Jenom modré sluníčko se mi zdálo být pomýlenost, obdobná té fialové krávě zn. Milka, a tak jsem je raději vynechal, čehož si dítko naštěstí nepovšimlo.
"Doblý" - prohlásil znalecky můj protějšek a začal zívat. Holčičku jsem uložil na válendu a při sporném světle stolní lampičky jí začal číst pohádku od Františka Hrubína O Šípkové Růžence. Asi v polovině děje spokojeně usnula. Zhasl jsem světlo, díval se na zářivé oči protějšího domu a přemýšlel, jak bych to modré pondělí - pokud bych byl alespoň průměrným kreslířem - namaloval.
Zřejmě bych modrou ponechal, snad by jen na počátku byla o něco tmavší, trychtýřovitě se zužující v ještě temnější tunel, do něhož vchází lidská postava. A na konci, skoro v nedohlednu, by bylo bleděmodré páteční odpoledne. Ale protože už byl ve skutečnosti čtvrtek večer, jevilo se mi to modré páteční odpoledne s vyhlídkou na volnou sobotu a neděli skoro na dosah...
Ale modré pondělí? Nikdy!
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |