Je téměř neuvěřitelné, jak se tato vymknutá doba podobá létům padesátým, zvláště pokud jde o poměry v literatuře. I když jakýsi posun tady přece jenom nastal: zatímco v 50. letech byl jakýkoliv nesouhlas zcela vyloučen a trestán, dnes může každý vyjádřit svůj názor veřejně, samozřejmě, pokud má kde. Nicméně i tak záhy zjistí, že efekt je zhruba stejný: že je to totéž, jako by se nevyjádřil vůbec.
Heslo doby zní: Klidně je nechte vymluvit, tady budeme vládnout my, vytipovaní, my, elita, my, definitivní.
A tak jsme 13 let svědky úkazu, který byl pro 50. léta typický: veškeré problémy literárního hemžení obhospodařuje úzký okruh prověřených kádrů, tentokrát zase pro změnu sametových. Samoplozením zde vznikla zvláštní podskupina, přísně jednonázorová, neměnná a změnám nepodléhající, ať by přišly zprava či zleva. Jelikož nikým nezvolená, zároveň je nevyměnitelná. Za 13 let si vytvořila svůj vkus a dokonce si vymyslela i svou literaturu, jež se vyznačuje dotud nepoznanými hodnotami. Nepoznanými zejména proto, že spisba seskupení privilegovaných je národem globálně ignorována, a třebaže je to spisba nesmírně originální a také nebývale pravdomluvná, zůstává v Čechách i po 13 letech globálně neznámá, nečtená.
Jakási jména, jména a jména zaplnila během posledních 13 let stránky všech dvou státních literárních časopisů. Všechna tato jména, jména a jména se nechala úředně zanést do všech učebnic, skript a slovníků a prostřednictvím centrálních vykladačů vyhlásila přes státní elektronická média, v čem že tkví jejich umělecký přínos pro českou literaturu.
Přínos těchto jmen, jmen a zase jmen však nelze nikde ověřit, protože jména dluží veřejnosti jak nové romány, tak dramata, jakož i poezii jako takovou. Jména sice za 13 let už popsala stohy papíru, leč počínání to zatím bylo veskrze marné; zatím nikdo neměl nutkání to po nich číst.
Je to zhruba totéž, jako by se ze záhrobí na zemský povrch drala nová množina Pavků Kohoutů, kterým stejně jako v 50. letech ani dnes nikdo nesmí přes cestu ni stéblo položit. Neboť oni opět tvoří páteř doby. Sami si vyskladňují z hradního magacínu různobarevné plíšky, stužky a pentle svázané s čtyřsettisícovými odměnami za zásluhy o záchranu českého písemnictví. Chovají se stejně jako jejich předchůdci z předlistopadu, jen s tím rozdílem, že poslední ze státních nadumělců Jan Kozák, pokud si tu ještě někdo vzpomene, si sám navrhoval, sám schvaloval a sám předával pouhých 20 tisíc Kčs obroku ob rok.
Celá tahle paráda se i dnes proplácí z peněz daňových poplatníků, kteří nemají ponětí, kdo je pan Pixl či Fixl, případně proč je světový evropský básník Chrudoš X. Konkubína. Jenom pan Dostál je zná.
Takovouhle celostátní hru na umění a umělce by si tady ani v inkriminovaných 50. letech nikdo nedovolil rozjet. Je záhada, proč v Čechách, kde už 13 let je v plném provozu demokracie zastupitelů, se ani v jednom z obou státních literárních časopisů nenašel nikdo - jediný člověk, jediný neohrožený bojovník za pravdu a lidská práva, a že jich tu je! -, který by veřejnost upozornil na to, že pan prezident nejenže nemá nové hedvábné šaty, ale široko daleko nikde nevidět ani nová Díla a vůbec tvorbu, jež by byla smysluplná.
13 let je v tahu, a kde nic, tu nic. Jména selhala.
Proto se obracíme na ty, kdo si myslí, že k tomu snad ještě mohou něco říct, aby se to říct nebáli. Vždyť nějak takhle byla původně myšlena svoboda slova, kvůli tomuhle byla na podzim roku 1989 úředně zavedena demokracie do Rumunska, Albánie, Uher a dalších zemí včetně Československa.
Budeme-li se v Čechách, které nám zbyly, i nadále bát říci nahlas, co si myslíme, například o zmíněné literárně sametové klauniádě, klidně se můžeme dočkat dne, kdy náš nelzevyměnitelný ministr kultury předá další zemskou literární cenu ve výši jednoho miliónu eur autorovi návodu na spuštění automatické pračky Gorenje.
Autor: Vladimír Přibský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |