(kapitoly z knihy Dávno)
Něco zapísklo a spadla jsem z postýlky. Nemohu otevřít oči, nemohu se hnout. Okno naproti je červené a stěny jsou červené a postele jsou rozčepýřené jako strašidla na čtyřech nohách a v očích sestřičky hoří svíce.
- Kde je maminka? Kde jsme?
Někdo venku rychle přešel, cosi zazvonilo a pak kroky. Dveře jsou otevřené, dům prázdný. Kde je maminka? Proč dům tak strašně svítí? Co je to za šumot, který přichází zdaleka a neví se od čeho?
- Mami!
- Mlč!
Vítr otevřel venkovní vrata a bouchl jimi. Tam venku svítí les a kmeny dubů jsou jako oharky. Budovy protějšího stavení se staly veliké, dívají se červenýma očima. Jako upír. A v nebi, v celém nebi je smíchán plamen, oheň a dým.
Děje se něco strašného. Proč je na dvoře pusto a vrátka otevřena?
Běžíme přes dvůr. Za druhým plotem, za druhým dvorem se zastavujeme u vysokých vrat: tam za domem, za sýpkou hoří naše tři veliké a dlouhé stohy. Plameny dosahují do nebe. Kolem dokola pobíhají lidé. Všichni svítí.
Žito zblízka praská a střílí. Plameny pleskají jako mokré plátno. Lidé křičí, pobíhají ze strany na stranu, obcházejí stohy.
Po straně stojí maminka a dívá se do ohně. Neviděla nás a neobrátila se.
Jeden stoh vyrazil dým jako klubka a za ním svištěly nahoru jiskry a plameny. Lidé se tam hrnuli. Zaštěkali psi, najednou umlkli a přitulili se k nám.
Roh jednoho stohu se zřítil - černý popel a jiskry se rozsypaly.
- Ustupte, děti, padne na vás oheň! Proč jste vyběhli bosi a v košilkách!
Strýc Vasil nás vyhnal. Odstoupili jsme a přitulili jsme se do trávy.
Lidé běhají k studni, vstupují do temnoty a přinášejí odtud vědra s vodou. Vylévají je rychle zdaleka na žito - vystupuje kouř, dělá se temná skvrna a plameny se uhýbají na jinou stranu.
- Dívej se, dívej se, jak se plazí dolů!
- I ta strana chytla. Jak rychle!
Najednou bylo slyšet vypísknutí: jeden ptáček se zatřepal, ucouvl, znovu se pustil a vrhl se do ohně.
- To má jistě hnízdo a ptáčky.
Za námi je černo - jakoby celý černý les - a před námi oheň. Zapálil polovic světa. Plameny se táhnou nahoru, nebe se stává stále hlubší, kouř a všecky plameny do něho vystupují. A tam se míchají, všecko se rychle pohybuje, pluje, převrací, taje a potápí. Tam jsou hvězdy a měsíc - co se s nimi asi děje!
Arabovy oči zablýskly a naplnily se krví.
Žito znovu zapraskalo. Vytáhly se jazyky a olízaly ze všech stran stohy. Lidé přestali polévat.
Najednou všecky tři stohy celé vzplanuly a vystouply doprostřed nebe. Udeřilo teplo, všichni ustoupili nazad. Sedli jsme si vedle maminky. Zase nás neviděla.
Teď všechno kolem dokola svítí - i stáje, i domy, i sousední stohy, i stavení. Na studni je vidět všecka prkna a vědro a koryta a kůň a lidé, kteří odcházejí. Od nich se protahují dlouhé stíny a mizejí v hloubce. Vedle nás je vidět lístečky a kvítečky v trávě. Lezou po nich broučci. Poletují mušky a motýli, usazují se a zaplétají do našich vlasů a jejich křidélka jsou světlá a průsvitná.
Maminka se rozplakala, dvě ženy ji podepřely a zavedly domů.
- Dívejte se, dívejte se, ty veliké duby se oblékly v ohnivý šat a jdou! Hleďte, jak jsou blízko!
- I les přišel blízko.
- I studna.
- I stavení!
Oči se nám naplnily světlem. Celý svět i nebe hoří. Nikdy nebylo krásnějšího svátku, než je tento!
Bože, vždyť i ta veliká fontána s třemi hrdly a plnými korýtky svítí. A ty dva větrné mlýny, jak se asi točí jejich veliká křídla na nebi. Teď melou červenou mouku. Celý svět je teď červený. Možná že už to tak zůstane...
Když jeden stoh shořel a zčernal, nebe potemnělo, oblaka se na jednom konci stala měděná. Oči domu naproti zmatněly.
Začíná být strašně. Stíny se vyplazily z lesa. Přibližují se. Obkličují oheň, ale bojí se plamenů a zastavují se opodál. Jen naše vrata zdaleka svítí.
Strýc Vasil nás vzal za ruce a vedl domů. Když jsme se přiblížili k vratům, naše stíny na ně padly, zdvihly se a pak se stočily doprostřed dvora.
Nikdo nás ráno nevzbudil. Vstali jsme sami, přeběhli přes maminčin pokoj - ona ještě leží.
- Mami!
Neodpovídá. Vyletěli jsme z domu.
Tam venku dýmají tři černé, ohromné skvrny.
Vedle nich ze strany stojí černá lokomobila mlátičky. Měla dnes mlátit.
Vrátili jsme se. Maminka nevstala. Tatínek nikde.
Jak je divné, že si můžeme dělat, co chceme!
Slunce praží a na dvoře je úplně pusto!
Jen vlaštovčátka pískají, jakmile přijde jejich maminka, a jakmile odletí, umlkají znova.
Sen
Lampy dohořely. Maminka je naplnila petrolejem, znovu dohořely a nerozsvětlilo se. Tatínek šel otevřít vrata. A jak je otvíral, něco těžkého se shrnulo.
- Jsme zasypáni.
- Jak to?
- Sněhem.
To je strašné. Teď nemůžeme vyjít z pokoje a lampa bude stále hořet, nebudeme viděti druhé děti a psy, nebudeme si hrát venku, budeme jenom sedět na jednom místě.
Najednou cosi zaťukalo. Hlasy.
- To jsou dělníci.
Běžíme do předsíně. U dveří je veliká díra. Udělali ji dělníci a proniká přes ni sinavé světlo. Tatínek prošel dírou a my za ním. Nemůžeme otevřít oči, bolí nás od toho bílého.
Jak je všecko zasypané. I domy, i stohy, i pahorky.
- Jak to, že vyšlo slunce zpod sněhu?
Tatínek neodpovídá.
Naši dělníci vyhloubili cesty ve sněhu od domu ke studni a od domu k sýpce a od domu k stáji. A teď vyhlubují dlouhé cesty do druhého statku. Ty cesty mají rovné stěny. A nahoře je vidět modrou cestičku nebe. Naši dělníci vyhloubili v té stěně schody. Teď jdeme po schodech. Tady je bílé pole bez konce. Může se po něm jít až do nebe. A na konci je něco černého.
- Co je to, to černé?
- Uvidíme.
Bratr se nikdy nebojí. To černé, to je náš lesíček. Nemohli jsme ho poznat, poněvadž z něho zůstaly jen vrcholky stromů.
- Ve sněhu jsou stopy.
- Stopy zvěře.
Co je to asi za zvíře? Kam šlo?
Bratr se ulekl. Všichni jsme se ulekli a utíkali jsme.
Teď jdeme po pahorku. Je celý hladký a není vidět, co je za ním. Bratr utíkal napřed, najednou se zastavil a rozpřáhl ruce. Jak jsou ohromné.
- Pojďte sem rychle!
To je divné. Ta věc před námi je úplně cizí. Každý dům má bílý kožich. Z každého domu zeje černá díra, z komínů vystupuje dým a točí se jako živý. Tam žijí cizí lidé. Tam jsou věci, které jsme nikdy neviděli. A ve dvoře je veliký pes. Do té vsi nevede žádná cesta.
To je strašné. Běželi jsme udýchaně zpátky. Pahorek se vznesl a dotkl se nebe. Ta věc zůstala za ním.
- Byla ta vesnice opravdová?
- To se rozumí.
Běželi jsme znovu. Ten sníh! Bratr běží rychle, nemůžeme mu stačit. Je mi horko, mám mokré vlasy. Ale bratr nečeká.
Ten zadní dvůr se vznesl tak vysoko nad dům. Bratr se šplhá nahoru. Křičí, abychom šli také. To je těžké!
Jak je to tady vysoko. Celá naše vesnice je dole, rozbrázděná cestami, napřed je bílé pole a dál je sinavá brázda a ještě dál je nemožno vidět. Všecko se leskne. Tam zapadá slunce. Sníh se stává růžový, všecko se stává růžové a sivé a bílé a slunce je ohromné a červené. Jde spat do bílé postýlky.
- Slunce také spí?
- To se rozumí. Hned jak si lehne, začíná být bez něho strašně.
Celá země se stala sinalá. A teď je temná.
To je strašné. Běželi jsme domů.
Tady je teplo. Lampy hoří a postýlky jsou připraveny na spaní.
Uložili jsme se k spánku. A jak jsme se uložili k spánku, dělníci přichystali saně a my jsme si na ně usedli. Napřed jsme přejeli tou dlouhou ulicí, rolničky zvonily, saně se klouzaly, stěny ulice běžely. Když jsme minuli studnu, zatočili jsme se po pahorku.
Ta cizí vesnice se na nás dívala překvapena, a jak se saně kolem ní zatáčely, točila po nás své strašné oči a dívala se na nás úkosem. Ale saně brzo sjely dolů a teď se plazí po té široké cestě s telegrafními dráty. Sníh lítá z obou stran a telegrafní sloupy se schovávají rychle jeden po druhém. Slunce hřeje. Cesta se stává dlouhá a den se stává také dlouhý a moc dlouho jsme cestovali. Najednou se saně zastavily a otevřela se veliká brána. Král a královna a vánoční stromek se svíčičkami, úplně takový jako v bratrově knížce. Moc dětí a malá princezna má zlaté šaty z pavučiny. Řekla mi, že jsem krásná. Chtěla jsem to povědět mamince. Chtěla jsem k mamince. A král řekl: Tady je tvoje maminka. Ohlédla jsem se a je to ta díra ve sněhu před naším domem. Vešla jsem dírou, doma je teplo, lampy hoří. Uložila jsem se k spánku a hned jsem se probudila.
Kde je moje maminka. Mami!
- Spala jsi moc dlouho. Vstávej.
- Jak to, dlouho? Spala jsem jen chvilenku. A princezna mi řekla, že jsem krásná.
- To jsi měla krásný sen.
- Jak to? Jeli jsme přece na saních. Kde je bratr? Nevrátil se? A jak jsem se já vrátila? A kde je ta panenka, co mi ji dala královna?
- Snad nemáš ještě sen? Probuď se!
- Sen.
Šla jsem na dvůr.
Dělníci vykopali zpod sněhu saně a zapřáhli do nich toho černého koně s rolničkami. Sedli jsme si na saně a letěli.
- Je to sen?
- Není to sen.
- Ale jak je to podobné snu... Je všecko opravdové?
- Co všecko?
- Všecko... Sníh, maminka, tatínek...
- To je opravdové.
Divná věc. Vločka padla na ruku a není. Jak může být opravdová! A co je tedy sen?
- To, co není opravdové.
Přeložil VÍTĚZSLAV NEZVAL
Autor: Dora Gabeová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |