(Tento text je úryvkem z první kapitoly knihy Sexuální perverze a jiné fantasie, která dosud hledá nakladatele)
Chobotnice z Los Alamos - Lahvičky s vodičkami nesmrtelnosti - Jak člověk vytlačil své myšlení do světa - Cokoli není vše - Pochodem vchod? Bezostyšně sněte - Vykupujeme zradu socanů
Základním kontextem této knihy je jistě epocha, která ji ze sebe vyvrhuje. Jádrem popisu této epochy je pro radikální fantasty slovo spiknutí. Tohle slovo je ovšem čímsi jako duší. Tato duše ovšem má své tělo. Tím tělem je stroj.(...)
Předchůdce stroje je nástroj. Nástroj a stroj dělí obrovský kvalitativní skok asi jako šimpanze a člověka. Přesto: ve slově nástroj je slovo stroj již obsaženo. Značí tu prostý fakt, že něco bylo sestrojeno, dáno dohromady - třeba násada s kovovým bucharem. Důležitá je ta předpona "ná". Ona říká, že nástroj byl "na" něco. Byl předurčen k nějaké areté - výtečnosti, k nějakému smyslu. Třeba k okopávání pole. Zároveň z předpony "ná" cítíme cosi přivlastňujícího, cítíme v ní svírající lidskou dlaň, cítíme z ní člověka, třebas otročícího jiným lidem, ale stále pána nad sestrojeným a jeho smyslem. Člověk byl pán nástroje a bylo to tak samozřejmé, že ještě dnes to zní banálně.
Pak je však předpona "ná" odtržena. Zbývá "jen" stroj. Stroj není jen sofistikovaný nástroj, složitější soustava násad a bucharů. Stroj se s předponou "ná" zbavuje i svého pána-člověka. Najednou má vlastní vůli, skrytou kdesi uvnitř. Má moc v pravém slova smyslu - dokáže člověka ponížit na kolečko ve svém soukolí či na dohlížitele - vesměs bezmocného diváka neustále ohroženého na životě kdykoli se ke stroji přiblíží. Stroj se osvobozuje od lidské dlaně, od nadvlády člověka na place; nýmandi, kteří ho počínají obskakovat, se stávají dvojími až trojími služebníky: majitelů strojů, konstruktérů strojů a strojů samotných. Nastává éra, kdy vítězí ten, kdo má více strojů - soustruhů, továren, tanků, letadel, Daily Mailů, kadetů Bieglerů. To vše bylo mnohými popsáno, snad zdůrazněme méně často zdůrazňovaný důsledek ztráty předpony "ná" - počátek vytrácení "smyslu" stroje, který byl tak samozřejmě vlastní nástrojům. Zdá se to být hrozně abstraktní myšlenkou, společnost ji zuřivě popírá svými fangličkami a modlitbami, jež se hemží slovy jako účelnost, efektivnost, funkce apod. Přesto radikální fantasté trvají na tom, že s nástupem strojů se počíná vytrácet z lidské dlaně jejich smysl. To neznamená, že žádný neexistuje - jen přestává čím dál více souviset s člověkem.
Ano, mnozí sveřepě tvrdí, že smyslem automobilu je, aby člověk mohl rychleji překonávat vzdálenosti. Ve skutečnosti však člověk, na rozdíl od obdělávání pole, vzdálenosti překonávat nepotřebuje. To ho o tom jen cosi přesvědčilo, aby mu vzápětí zkonstruovalo svět, kde překonávání vzdáleností opravdu potřebuje - přesněji je na něm závislý. Překonávání tedy neslouží člověku, ale přesně naopak: člověk slouží překonávání. Expanzi čehosi. To samo o sobě je proces, jehož nejpřesnější název zní: spiknutí.
Právě to mnozí vycítili, aniž by to neslušné slovo většinou použili. A mnozí varovali. V rámci naší hry se slovy "nástroj" a "stroj" bychom mohli říci, že varovali před nástupem Oje. Tato příšera byla vykreslena v několika variantách. Stroj je sestrojen k (falešnému) účelu a ve své další existenci je nezávislý. Hypotetický Oj, jehož příchod jako nového pána světa vytušila zejména sci-fi literatura, se měl osvobodit od konstruktéra (a jeho záměrů). Tak jako se stroj zbavil lidské ruky a proměnil ji v ruku služebnou, měl se Oj zbavit v důsledku kvantifikace své vegetace lidského mozku. Stroje měli zplodit nové stroje, dát jim nový smysl a díky tomu mezi nimi měla v jisté chvíli přeskočit jiskra vzpoury proti obtížnému člověku. Vzpoura strojů je moderní archetyp. Je to však naivní podoba proroctví o nástupu Oje.
Rafinovanější vize nástupu Oje nabízela civilizaci řízenou megastrojem či přímo civilizaci-megastroj, která učiní všechny lidi svými součástkami. I to však bylo jen obrazem zvětšovacího skla, které z principu může zvětšovat jen to, co už tady je. Mnohem závažnějším varováním před Ojem byla vize, která vycítila výše zmíněný proces: byl to Oj, který se zbavuje diktatury účelu. Hlasy filozofů varovaly před civilizací, jejíž kola se otáčejí proto, aby se otáčela. Civilizací, v níž je člověk potupen strojem a žárlivě ho napodobuje (a tedy upadá, ztrácí své lidství, svůj specifický smysl: areté). Člověk v takové civilizaci nedokáže definovat tento svůj smysl, definuje ho jako vše již jen strojově, přejímá charakter stroje, který ho uhranul svou nelidskou (předstíranou) účelností. V takové společnosti se stává kacířstvím, extrémismem, šílenstvím, úchylností vše, co přesahuje a zpochybňuje "otáčení se" (otáčení expandující, pochopitelně). Takové přesahování a zpochybňování je potom totiž útokem přímo na člověka efektivního, člověka-funkci, člověka uvadlého ze vzrušení ze stroje. Útokem přímo na jádro. (A žádná civilizace světa dosud nikdy nedovolila zpochybnit, ohrozit ba pojmenovat své jádro, které je vždy buď lží nebo zločinem. Není se co divit, od probuzení little boye v hirošimských jesličkách víme všichni, co následuje po štěpení jádra.) Všechny tyto varující fantastické vize se dnes v nějaké podobě naplňují. Život však byl jako vždy ještě o krapítek dokonalejší, rafinovanější a fantastičtější než jeho nejčernější předjímání.
V roce 1969 je vynalezen mikroprocesor. Tím odkudsi z temných zákoutí, v nichž sídlí páni planety (místem zrodu computeru je Los Alamos, kde vznikl, aby urychlil svržení atomové bomby), začínají růst choboty, které záhy vniknou do našich bytů a životů, usadí se na našich stolech. Přichází osobní počítač. Hrdina, který si může dovolit ťukat na čelo při poslechu hrozivých vizí o nástupu Oje. Vždyť tato postava, která přejímá štafetový kolík po stroji, si rituálně a pokorně kleká znovu před člověkem, podvoluje se opět prstům jeho ruky rozbíhajících se po klávesnici. Dělá vše proto, aby člověka přesvědčila o jeho vládě, přizpůsobuje se mu, jak jen rychle to jde. Lidé z počítače mají přirozenou a intuitivní hrůzu, ale on má dobré public relations; počítačové hry a porno na internetu rozbijí nedůvěru starých babiček. Není těžké přesvědčit lidi, že člověk před obrazovkou počítače zaujímá důstojnější pozici než před soustruhem. Herbert Marcuse v roce 1965 napsal, že otroctví není dáno zbídačením člověka, ale mírou jeho přeměny v nástroj. Computerizace této definici klouže z prstů. Zdá se, že člověk se znovu proměnil v pána computeru, alespoň jako ve vztahu k motyce či kladivu. Ve skutečnosti počítač, tento opravdový Oj, přináší zcela novou, vrcholnou formu otroctví. Je jím Koridor svobody. Totalitou dneška je umění vymazat z lidského mozku jisté dimenze.
Ne náhodou vidí Marshall McLuhan počítač jako extenzi centrální nervové soustavy. Co to znamená? Člověk je rozechvělý tvor, který si je velmi nejistý tím, čím disponuje, a tak si to dává na distanc, aby to měl pod kontrolou. Svou kůži si dává na distanc v podobě oblečení, a tak je košile extenzí naší kůže. Vědomí času si dává na distanc hodinovým strojem a tak jsou hodinky extenzí lidských biorytmů. Tajemno svého nitra si dal na distanc computerem. Tajemství oblečení, hodinek, počítače - McLuhan je nazývá souhrnně média - však tkví v tom, že ačkoli tato média měla sloužit ke kontrole, k posílení jistoty, chovají se úplně stejně, jako když člověk cosi nejistého odtlačí do podvědomí - začínají nám vládnout. Technika dělá ze světa kolem nás naše podvědomí. Díváme se na své komplexy a skáčeme, jak pískají. Moc hodinek či kravat lze vyřešit ještě na úrovni fejetonistických úšklebků nad naší malostí. Ve chvíli, kdy jsme si ovšem vytrhli z hlavy své myšlení a vytlačili ho v podobě computeru do světa, končí legrace. K základní vlastnosti médií, že nás zotročí, přistupuje v tomto případě ještě děsivé proroctví o nástupu Oje, který poníží celý svět! Computer nás nejen donutí ho používat a řídit se jím, přeformátovat se, abychom s ním byli kompatibilní, on si činí nárok zrušit pár nepohodlných barev duhy. On dokáže vymazat z lidství jisté dimenze a my se tomu neumíme bránit, neboť centrální nervovou soustavu, což je funkční zázemí, kde kdysi generovaly myšlenky a pochybnosti, a prostřednictvím které jsme také jiné dimenze lidství rozpoznávali, jsme vysunuli právě do computeru. On se tváří, že na jisté barvy duhy nemá dostatečně vyvinutou grafickou kartu a přitom tím gumuje cosi bytostného v nás. Je to rafinované jako AIDS. (Ostatně obojí pochází patrně ze stejné laboratoře.)
Diktátorská síla computeru tkví především v tom, že redukuje Svobodu na Exploraci. Oj a jeho epocha se liší od Stroje a jeho epochy především tím, že Oj se zakusuje do Nebes, požírá pojmy jako nekonečno, nesmrtelnost, osud, svoboda, stráví je a servíruje nám je v podobě svých výkalů jako síť sítí, genetickou úpravu, tržní mechanismy, možnost spotřebovávat a dobývat virtuální prostory. Computer sám je posedlý zejména převodem myšlenek na informace a přepsáním svobody na dobývání těchto informací. Technologická bezbřehost má zajistit nekonečný prostor pro neustálé dobývání informace. Vítězí ten, kdo má ve svém Ojíčku na stole nejvíce diferenciačních prvků, jež mu umožní efektivněji a rychleji získávat větší množství co nejpřesnějších informací. Systém je velkou hrou, velkou 3-D střílečkou či spíše válečnou strategií, která je ovšem největší válkou v dějinách vyhlášenou imaginaci. Informace je "item", živůtek, kouzlíčko, mečík či lahvička s vodičkou neviditelnosti či nesmrtelnosti, kterou lze ovšem použít jen uvnitř hry, a tak se do ní musíme neustále vracet, neboť je to náš jediný kapitál, který máme, a jen ve hře ho můžeme využít.
Nekonečné hranice dobyvatelské strategické hry o Informaci jsou však hranicemi akvária, do něhož se nevejde rozpornost každé opravdové Myšlenky. (To, co nás naučil Marcuse v šedesátých letech především, nebylo míchání Molotovových koktejlů - ačkoli se budou ještě hodit - ale to, že vícerozměrnost je koneckonců rozpornost a rozpornost je koneckonců podstata. Dobrý voják Švejk, stejně jako Marx či Ježíš, jsou především rozporní a proto podstatní, a ani jednomu to gymnaziální profesoři nikdy neodpustili...)
Nová forma otroctví tkví v zamlčovaní jiných typů prostorů. Nové zotročení spočívá ve všemožně naočkované explorátorské mentalitě a v gigantické manipulaci vymezující člověku prostor pro dobývání. Svoboda je definována možností připojit se na síť a nalézt tam COKOLI. Cokoli však není VŠE. Cokoli je cokoli nepodstatného - třebas návod, jak vyhodit do povětří tento svět. Takový návod je skandální, ale nikoli rozporný. Rozpornost je ježíšovskou či marxovskou koketérií se Smyslem. Hvězdy showbyznysu od Madonny přes Marilyn Mansona či Eminema až k Bin Ládinovi jsou však jen přepjatí, extravagantní. Rozpornost se nevejde na titulek bulváru, Bin Ládin ano. Extravagance vytlačila skutečnou rozpornost - to je jeden z děsivých popisů nové epochy. Je ohromným intelektuálním výkonem nahlédnout, že návod na výbuch světa na síti sítí posiluje status quo, zotročuje člověka předefinováním a zjednorozměrněním svobody. "Ne" na internetu je přitakávající "Ano" systému. Technologická bezbřehost není prostor pro realizaci svobody, je to prostor její vivisekce.
Bezbřehost je jen metaforou o vrcholném odcizení - znamená nikdy nedoplavat ke břehu, k lidem, domů. Slouží k uzemnění transcendující imaginace do nekonečné nicoty kyberprostoru. Proto radikální fantasté odmítají computer jako nejzáludnější podobu Oje a transcendují tento svět sveřepě, ke zděšení vládců a k posměchu reinkarnovaných pokrokářů a komsomolců, radikální archaizací - zemědělskými komunami, obcí boží, uctíváním Země, vegetariánstvím, Táborem, Bohem, Mesiášem, pouličním bojem, bojem o ulici, bojem o práci, rozbíjením strojů... Zastaralé, ale stále alespoň trochu nebezpečné, na rozdíl od narkotické spirituality beatniků a jejich pohrobků, patologického egoismu buddhistických mágů s kreditními kartami či totální neakceschopnosti internetových revolucionářů.
Navzdory možná trochu složitým konstrukcím o charakteru nového otroctví se radikální fantasté domnívají, že bojujeme již dvě stě let se stále stejným nepřítelem, byť dnes ho již nemůžeme ohmatávat, neboť sublimoval. Ale o to více smrdí. Radikální fantasté předkládají k zamyšlení tezi, že boj s tímto smrdícím a smrtícím duchem, či spíše antiduchem, jak praví Karel Kosík, je možná jednodušší, než se dnes zdá. Bruno Rubinstein kdysi řekl: "Buďte jako děti. Udělejte si to po svém. Nenechte si namluvit, že je něco nutné. Děti většinou odmítají maso, protože vědí, že je hnusné. A co je hnusné, není nutné. Bezostyšně sněte tam, kde nová Nebesa křičí 'vstávej, naskoč, go!, marschieren marsch!' a bezostyšně se probouzejte tam, kde nová Nebesa šeptají a zurčí: 'to je prostě realita, take it easy'. Nutnost je vlastnost, kterou Bůh přidělil všemu stvořenému, ale ne proto, aby mafie 40 000 kapitalistů ovládala 6 miliard lidí, z nichž polovina má hlad. Na takovou 'osudovost' zdvíhejte prostředníček. Nutností v tom nejhlubším slova smyslu, v tom sinajském, naopak je, aby z chudoby a ponížení vzešla jiskra, objevila se myšlenka, narodilo se dítě, které přiblíží svět zase o kousek blíže milosti. Jestliže Karel Kosík hovoří v této souvislosti o konjunkci vyšší duchovní pravdy s integrální demokracií, my hovoříme o konjunkci Ježíše a Švejka. Ta jiskra už tady je. Dítě se již narodilo."
Radikální fantasté říkají o kapitalismu dost prostou věc: je třeba ho svrhnout a zachránit tak svět před božím hněvem. Je třeba zachránit důstojnost člověka před zrakem Všemohoucího. Důstojnost však nepůjde zachránit s důstojníky. Maršálská pýcha s modlitbou k bohu bude muset být nahrazena Švejkovou pokorou před osudem třebas bez modliteb. Kdo není schopen pokory, stane se brzy otrokem. Walter Benjamin byl první, kdo kdysi pochopil: tvrzení, že vykořisťování přírody a vykořisťování proletariátu (člověka) jsou protikladné procesy, bude největší lží 20. století. Je to přesně naopak: jedno bez druhého nemůže existovat. Je-li svobodou dobývání, je třeba se od ní osvobodit. Skutečný Růst začíná, když se zřekneme Bujení. Na pozadí této věty je historická zrada sociální demokracie větší, než se zdá na stránkách anarchistických časopisů. Radikální fantasté přišli tento hřích socialistů vykoupit...
Autor: Jan Stern
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |