Dříve jsme to viděli a slyšeli v amerických filmech.
Kovboj, který nedbale foukl do koltu, z nějž se dosud kouřilo, nebo byznysman, když vyprovázel ze své pracovny žadatele, nebo třeba i prostý Američan odpovídali na nějakou žádost nebo dokonce úpěnlivou prosbu lhostejně a s lehkým opovržením: "To je váš problém!"
Ano, to jsme dříve slyšeli v amerických filmech. A teď slyšíme totéž v našem ruském životě.
Vedoucí, spolupracovník, soused a vůbec prostý ruský občan kydá na jiného prostého ruského občana lehce a nedbale: "To je váš problém!"
Pane bože, jak je nám to cizí! Vždyť u nás je to všechno obráceně. Vštěpovali nám a my jsme si osvojili něco zcela jiného: Suvorovovo rčení "Sám můžeš zemřít, ale kamaráda z toho dostaň!", d'Artagnanovo heslo "Jeden za všechny a všichni za jednoho!", Hemingwayův epigraf "Neptej se, komu zvoní hrana - zvoní tobě."
A teď- co? A teď - jak?
Poslouchat o "vašem problému" v amerických filmech mi bylo protivné, ale aspoň jsem připouštěl, že krutí kovbojové nebo přičinliví byznysmani vkládali do těch slov ani ne tak urážlivý, jako spíše povzbudivý smysl: něco jako nevzdávejte se, mistře, neklesejte na duchu, jsou to vskutku vaše problémy, a tak je musíte řešit vy sám.
Ale zatímco v Americe něco podobného znělo přibližně takto, v Rusku se všechno jako obvykle překroutilo a dostalo ten nejhorší smysl, jaký jen lze. V naší ruské podobě zní tato floskule místo povzbuzení a podpory zcela lhostejně a pohrdavě: kašlu na vaše problémy, co je mi do vašeho trápení, hodím na to bobek.
Abych pravdu řekl, když tu frázi slyším, přicházím do rozpaků. Ani mě to nemrzí, spíše je mi trapně před tím, komu do mých problémů nic není a kdo mi to sděluje tak otevřeně a řekl bych cynicky.
Dříve se mi naopak zdálo zcela přirozené dělit se s někým nejen o radost, ale i o starost. Existoval dokonce takový výraz: "podělit se o problémy".
Ale teď je bohužel všechno jaksi nestabilní a nikdo se nechce dělit - ani o peníze, ani o problémy.
Naopak, dokonce se objevilo takové slovíčko - "zatěžovat". A tak se říká: "Nezatěžuj mě svými problémy."
Samozřejmě, všichni chápou, že vlastní břemeno netíží, ale cizí je těžké. Co se však dá dělat, jestliže je břemeno tak těžké, že ho skutečně jeden nemůže nést, jestliže je nezbytné, aby někdo pod ně nastavil vedle vašeho také svoje rameno... Zapomeňte!
"Příteli můj - moje třetí rameno bude vždycky se mnou" - to už nebude nikdy platit. To zůstalo v romantických písních a časech.
Nu což, taková je vskutku druhá strana mince. Té, která v těch dobách vypadala jako zasahování všech do všeho, kdy se všichni do všeho míchali, dokonce když jsi to absolutně nepotřeboval. A teď platí tahleta obrácená strana: moc to potřebuješ, ale nikdo se o tebe nestará.
Možná že to ani není špatné - opři se o svoje vlastní síly, bojuj se svým osudem sám. A přesto je mi trapně. Protože z toho "vašeho problému" vane chlad ledovce, mrtvolný zápach. A oči jsou tak prázdné, hlas je tak ocelový...
Nebudeme idealizovat, ani dříve nás nikdo nevítal s otevřenou náručí, když jsme se chtěli podělit o naše problémy. Ani dříve se nás druzí - zdaleka ne vždycky - snažili pochopit a projevovali snahu pomoci nám. Ale aspoň se tvářili, že o nás mají zájem. Nebylo to obyčejné pokrytectví, nýbrž určitá, v nás vychovaná neschopnost otevřeně se zbavit žadatele jako když se odhání obtížný hmyz.
To všechno zřejmě není nijak dobré, ale přesto je mi bližší ten bývalý "nás povznášející klam", než nynější krutá pravda.
Vysvětluje se nám, že ten jejich "váš problém" je tam u nich vysvětlován duchem protestantského vyznání - náboženství založeného na rozumném egoismu a kultu vlastní osobnosti. Tady u nás však nemáme protestantismus, ale převážně pravoslaví - náboženství pospolné, kolektivistické, předpokládající možnost i poplakat si a podělit se o duševní muka a, co je hlavní, doufat přitom, že měl pravdu básník, který "vyzýval k milosrdenství vůči těm, kdo klesli".
Teď je ale i u nás všechno postaveno na univerzální větičce: "To je váš problém!" Já tu frázi nenávidím. A přitom ji už říká i můj syn. A dokonce i malý vnouček...
Takový tedy vznikl problém. Můj problém.
Je to však přesně ten případ, kdy člověk velice touží po tom, aby se stal problémem všech.
Z týdeníku Literaturnaja gazeta přeložila STANISLAVA SAVICKÁ
Autor: Arkadij Inin
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |