Když jsem kdysi za socialismu studoval, napsal jsem jakýsi text a předal ho svému školiteli. Již ani nevím, co "objevného" jsem v něm tvrdil, ale tvrdil jsem to rezolutně. Školitel pak ze mne při konzultaci udělal hlupáka.
Snažil se mi vysvětlit, že mé konstatace jsou sice asi pravdivé, ale současně banální. Protože jsem trval na svém, začal mi vyprávět nádherný příběh. Prý jakýsi ruský (sovětský) vědec zabývající se teorií poznání provedl zajímavý výzkum. Vzal krabičku od sirek a vydal se hledat pravdu.
Přišel do mateřské školky, krabičku vzal mezi prsty, pustil ji na stůl a dětí se zeptal: Proč ta krabička spadla? A děti křičely jedno přes druhé, že proto, že ji pustil. A měly pravdu.
Pak šel do základní školy a udělal totéž. Děti se hned hlásily a říkaly: Protože je těžší než vzduch. A měly pravdu.
Na střední škole si byli studenti již jisti méně, ale převládly argumentace o zemské gravitaci, přitažlivosti zemské atd. I oni měli pravdu.
Na vysoké škole vyvolalo upuštění krabičky od sirek mezi studenty vášnivé diskuse. Na tabuli se střídaly složité výpočty, které měly objasnit, proč krabička spadla na stůl. Někde v nich byla skryta jejich pravda.
Když tentýž pokus zopakoval na Akademii věd, dočkal se po mnoha hodinách rozvážných teoretických úvah konečně jasného konstatování: My ještě přesně nevíme, proč ta krabička padá. I to byla pravda.
Od těch dob mám úctu k poznání a hledání pravdy. Vím také, že nikdy nebudu mít zcela pravdu, ale možná se k ní budu blížit. Možná taky ne.
Rozhodně mám stále méně rád nositele jednoduchých, banálních pravd. Poznávám je podle toho, že své pravdy formulují (jako kdysi já) rezolutně, primitivně a agresivně. Nepřipouštějí možnost omylu či složitějšího hledání. A jsou všude, bez ohledu na teritorium či politickou orientaci.
P. S. Tento text věnuji Vadimu Petroviči, svému odbornému školiteli, který mi příběh o pravdě a poznání vyprávěl. Jen bych mu dnes asi s hořkostí připomněl i původní obyvatele břehů Orinoka. Ti prý, uváděl J. J. Rousseau, přitlačovali na skráně svých dětí desky, aby mohly zůstat aspoň trochu hloupé a tedy i šťastné.
Autor: Bohumír Motejlek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |