"Rimbaudova slova jako kartáče čistila komín mého mozku, takže jsem záhy pod nánosem sazí myšlenek uzřel čiré obrysy věcí, z nichž je složeno skladiště mého vědomí," napsal Vítězslav Nezval v jakémsi deníku, jímž doprovodil svůj překlad Arthura Rimbauda. A na jiném místě téhož textu uvádí: "Teige přijel z Paříže, kde padlo slovo, že moderní poezie se zrodila z otce Rimbauda a z víly Mechaniky. Vidím svého miláčka na trůně, šťasten!" Výlučnost Nezvalova vztahu k Rimbaudovým básním potvrzuje i to, že byl jediný básník, kterého přeložil "celého". Naopak nevěnoval skoro žádnou pozornost jinému "otci moderní poezie" Baudelairovi.
* * *
"Lyrický básník," píše Walter Benjamin ve svém eseji O některých motivech u Baudelaira, "už není považován za představitele básnictví jako takového. Přestal být 'pěvcem'." "V Baudelairovi se básník vůbec poprvé předkládá coby tržní hodnota," tvrdí týž autor v Centrálním parku. "Lidský dav, který se v nečekané míře vnutil literátům coby objekt, se nyní mění ve veřejnost, ve čtenáře, a Baudelaire tuto skutečnost akceptuje." Jean Arthur Rimbaud, vedle Baudelaira další jméno, které v druhé polovině devatenáctého století postavilo poezii na nohy, o nichž zatím neměla tušení, je podle Benjamina naopak "esoterik, který veřejnost - ex officio - drží od svého díla co nejdál." Rimbaud opravdu nechce být čten, rozhodně ne každým a všemi, nechce psát poezii, která by čtenáře povznášela nebo pohoršovala a kterou by si kupovali. Nechce si získat čtenáře, chce najít jazyk. Jazyk univerzální, který "obsahuje vše". Je si jím jist: "... proto nastane čas univerzálního jazyka! (...) Tímto jazykem se bude promlouvat od duše k duši a bude v něm všechno: vůně, zvuky a barvy. (...)" Básník se "z abnormnosti stane všemi přijímanou normou a opravdovým násobitelem pokroku," píše Rimbaud v květnu roku 1871 svému příteli Demenymu. Jeho dopisy Demenymu a profesoru Izambardovi budou označovány "dopisy vidoucího".
* * *
V eseji O jazyku jako takovém a jazyku člověka se Walter Benjamin v roce 1917 snaží založit teorii (lépe řečeno mytologii) jazyka. Uvádí jej do souvislosti s kabalou, které se usilovně věnoval jeho přítel Scholem. Tvrdí, že "za jazyk můžeme považovat jakýkoliv projev duchovního života. (...) Můžeme mluvit o jazyku hudby a sochařství, o jazyku právnictví, který ovšem nemá nic společného s ortely anglických či německých soudů, o jazyku techniky, což není specializovaný jazyk techniků. (...) Jazyk je v této souvislosti princip sdělování duchovních obsahů zmíněných oborů. (...) Co ale jazyk vlastně sděluje? Sděluje tu kterou duchovní esenci, ne s pomocí jazyka, ale v jazyku. (...) Duchovní bytí není vnějšně totožné s bytím jazykovým, je s ním totožné jen tím, v čem je sdělitelné. (...) Odpověď na otázku, co jazyk sděluje, tedy zní: jazyk sděluje sebe sama."
V této své juvenilní stati Benjamin chápe jazyk jako komunikativní energii, společnou jak "jazyku člověka", obdařenému sluchem vnímatelnou mluvou, tak němému a neslyšnému jazyku věcí, "materiální komunity". Podstatou této energie je dávná identita ideje a pojmenování, v ní je uložena pravda. Ta nemůže být hledána jinde než v jazyku, ne však s pomocí etymologizace (jaké používal například Heidegger): "pravdu by mělo vyjevit slovo vložené do správného kontextu." A tak si počíná pouze poezie.
Poezie nemůže nebýt jazykem, nechce však být pouze jazykem, chce sdělovat i to, co je pro jazyk nesdělitelné. Tato nesdělitelnost se nachází na hranicích, za nimiž sídlí mlčení "materiální komunity". Wittgensteinovo tvrzení, že "co lze ukázat, nelze říci", je pro poezii příkazem k tomu, aby neustále ukazovala k hranicím mlčení, předkládala jazyku hypotézu, že k vězení, do něhož člověka uzavřel (a v němž člověk nedisponuje jazykem, ale jazyk člověkem: člověk svou řečí odpovídá jazyku, který se ho ptá, tvrdí Heidegger) existuje přece jen nevězeňská alternativa. Poezie chce být oním mýtickým Adamem, který v bibli "pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř." Jamby a trocheje, rým, aliterace a disonance odedávna poezii odváděly k hudbě ("poslednímu jazyku lidstva po bábelském zmatení jazyků," napsal Benjamin), básnické figury zase mimo sdělnost, k hranicím mlčení. V poezii se odedávna tajila snaha přinutit jazyk, aby se stal sám sobě alternativou.
* * *
Katolicky orientovaný literární kritik Jacques Riviére Rimbaudovu totální vzpouru (pěstuje si ve vlasech vši, když je v Paříži Banvillovým hostem, vystavuje se nahý v okně, v hospodě U mrtvé krysy své společníky jakoby žertem pobodá nožem a jednomu z nich přilije do piva kyselinu sírovou, jindy zase příteli nastříká sperma do mléka, rozbije Verlainovu čerstvě založenou rodinu tím, že s ním udržuje homosexuální vztah a odejde s ním z Paříže atd.) považuje za záležitost metafyzickou, za výraz "fundamentální nevinnosti". Rimbaud je pro něho bytostí "prostou prvotního hříchu", "zběsilým andělem", který chce lidem znechutit svět. Svou větou "žít, toť ta pravá hrůza" jako by Rimbaud dával sice Riviérovi za pravdu, odporem proti kněžím, soudcům, učitelům a vlastencům, stejně jako přilnutím ke Komuně však jeho vzpoura nabývá společensky konkrétní podoby. Jeho vzpoura je spíše výrazem touhy po nevinnosti, nevinnosti světa a především jazyka. "Obludnou duši", kterou si usilovně vytváří coby nejzazší výraz vzpoury, stěhuje ze života do jazyka a z jazyka zpátky do života. Jeho hledání "nového jazyka", který by obsahoval všechno, přestává být vzpourou s pomocí jazyka a stává se vzpourou v jazyku a nakonec i vzpourou proti jazyku. V básních zasílaných Theodoru de Banville chce být ještě básníkem, který jazyk pěstuje, pak už si ale hledá místo, odkud by jazyk co nejúčinněji napadl. V tzv. posledních verších se uchyluje i k lidovému popěvku.
Píseň nejvyšší věže
Zahálčivé mládí
vzdoru ulomilo hrot.
Ohledy nechal jsem si radit
a přišel o život.
Kéž vrátil by se čas,
co v srdci zažíhal jas.
Řek jsem si, všeho nech,
Nebuď už na očích.
Nedbej na přísliby potěch,
třeba i nejvyšších.
K nebi ať nepřestává růst
vznešená věž pro můj půst.
Trpělivost dokázala zmásti
paměť a jinam ji odlákat,
obavy a strasti
odnesla oblaka.
Žízní nezdravou se zapálily
a zčernaly mi žíly.
Tak žádná louka,
zapomene-li se na ni,
květům koukolu
a kadidlu se neubrání.
Nad ní pak čeří vzduch
stovka špinavých much.
Tisíckrát duše ovdoví
chudá a sama
a dokáže ji oslovit
jen Svatá Panna.
Je tomu tak, že lidé nežijí,
nemodlí-li se k Panně Marii?
Zahálčivé mládí
vzdoru ulomilo hrot.
Ohledy nechal jsem si radit
a přišel o život.
Kéž vrátil by se čas,
co v srdcích zažíhal jas.
Rimbaud pocházel z Arden a v jeho "posledních básních" kritika zjistila ozvuky tamějších lidových popěvků. V refrénu Písně nejvyšší věže Rimbaudův přítel profesor Izambard nachází ozvěnu popěvku, který si on a Rimbaud prozpěvovali při společných procházkách v polích kolem Charleville: Avéne, avéne, que le beau temps t'améne: Oves, oves, snad tě hezké počasí přivede zpátky k nám.
* * *
Bábelské zmatení jazyků znamenalo možnost přemístit jeden jazyk (nebo text) do druhého. Překlad opakuje, co už bylo jednou jinde sděleno, Benjamin se však ve své stati O úloze překladu ptá: "Jenže co vlastně básnické dílo říká? Co sděluje? Člověku, který mu rozumí, sdělí jen velice málo. Podstatné v něm totiž není sdělení, ani svědectví. Překlad, který chce předávat a zprostředkovávat, dokáže předat pouze sdělení, neboli cosi nepodstatného (...) Může snad překladatel básnické dílo reprodukovat jen tehdy, stane-li se sám básníkem?" Vítězslav Nezval v době, kdy se s Rimbaudovou poezií seznámil (jeho deníkové záznamy začínají v roce 1919, svou prvotinu Most vydal v roce 1922. Teprve v roce 1928 však píše: Žofín. [...] Rychle se rozhoduji. Dám si pořídit doslovný překlad Rimbaudova díla.) S Rimbaudovými básněmi žil tedy deset let. Třetí a čtvrtá sloka Písně nejvyšší věže mají v jeho konečném znění tuto podobu: Tak dlouho jsem čekal / milost pro sebe, / strach, jejž jsem se lekal, / vzlétl do nebe. / A žízeň každou chvíli / kalí moje žíly. // A tak i lučinka / mně mizí z paměti, / uvadla kručinka, / k níž chtěl jsem voněti, / hejno rudých much / otravuje vzduch. Poezie oba texty, originál a překlad, přibližuje, sdělení je od sebe vzdaluje. Rimbaudovu nechuť k jakékoliv podobě sebelítosti Nezval nahrazuje hravou rezignací vůči nepřízním osudu, výčitku pokorou a významovou osnovu hravostí, jakou se vyznačují některé moravské lidové písničky. Nezvalův Rimbaud je jako moravský mládenec, kterého toulky zavedou do Charleville, kde se spřátelí s Rimbaudem. V Rimbaudovi Nezval kupodivu našel své často zapírané moravské kořeny. Souvislost překladu a originálu netkví ve sdělení (sdělují každý něco jiného), ale v tíhnutí k nesdělitelnému, i když pokaždé odjinud: tu z Arden, tam z Moravy. Básník vyhání z překladu překladatele.
* * *
Básníkova vzpoura proti světu nemůže být vzpourou proti jeho viditelné podobě, jakou je společnost, a nemůže ji nedoprovázet představa jeho nové podoby. Vzpoura proti společnosti, nedoprovázená vzpourou proti světu, bývá jen pokusem vystřídat u moci ty, co společnosti vládnou, a svět ponechat takový, jaký je. Společenskou vzpouru realizuje skupina lidí, vzpouru proti světu může zamýšlet pouze jednotlivec. Má-li být opravdová (čím nereálnější, tím opravdovější), musí vzít na vědomí identitu světa a jazyka. Vzpoura proti světu se nedá provádět s pomocí jazyka, ale pouze v jazyku, lépe řečeno jedině v jazyku. Vytvořit svět alternativní může pouze básník. Pokusů o změnu společnosti zná historie řadu, pokus o změnu světa pouze jeden. Rimbaud to ostatně o sobě věděl, když napsal: "Oproti mně jste všichni jenom básníci." "Nový jazyk", o který usiloval, by znamenal i nový svět: básník dokáže básní svět zničit, aby jej v témže okamžiku znova vytvořil, jeho činnost je ve stejné míře ničivá jako tvořivá. Právě tato představa básníka však Rimbauda přivedla k mlčení, v němž jsou uchovávána, jak říká Benjamin, "ta nejzazší tajemství". Za hranicemi, které tolik chtěl překročit, byl jen němý jazyk "materiální komunity".
* * *
Po Rimbaudově osamělé a nijak nezaznamenané porážce vešly na scénu umělecké proudy a skupiny: symbolisté poezii, jíž byla nabídnuta nesdělitelnost, se ze všech sil snažili proměnit v její metaforu, surrealisté ji přestěhovali do podvědomí a ze všech sil se jí snažili opatřit vlastní jazyk. "Kontrast mezi vysloveným a vyslovitelným a nevyslovitelným a nevysloveným," který podle Benjamina "je vlastní každé jazykové kreaci," "protože jazyk nikdy není pouze sdělením sdělitelného, ale i symbolem nesdělitelného", byl poezii přisouzen "ex officio", poezii bylo tak zabráněno stávat se vzpourou a z rebela se stal nanejvýš bohém. V místě, které Rimbaud po porážce opustil, zavládl rušný básnický provoz. Jeho samého Verlaine zařadil mezi "prokleté básníky" a předal tak romantické osudovosti, jíž si buržoazie chtěla odívat básníka vyhoštěného do mrazivého osudu, aby se v teple blahobytu četbou jeho díla potěšila. Jeho porážka zdánlivě otevřela poezii nové možnosti, ve skutečnosti však učinila pouze obyvatelnějším vězení sdělnosti, do něhož jazyk člověka uzavřel. Ten může nadále básníkům přikazovat, co a jak s ním mají dělat, a mít je k tomu, aby se radovali z každé porážky, kterou si každým svým veršem sami uštědří.
Autor: Zdeněk Frýbort