Filmový režisér Ari Folman na pranýři
Slavný izraelský filmový režisér Ari Folman se ve své vlasti po premiéře filmu Made in Izrael ocitl na pranýři. Byl obviněn ze znevažování holocaustu, což je v Izraeli - a nejen tam - považováno za trestný čin.
Děj filmu se odehrává v nedaleké budoucnosti. Izrael právě uzavřel separátní mír se Sýrií a jedním z jeho požadavků na příměří je, aby do Jeruzaléma byl vydán Egon Schultz - poslední žijící hitlerovský zločinec, který se po 2. světové válce ukryl v Damašku. Schultz má stanout před izraelským soudem a všeobecně se očekává, že bude popraven. Ve spravedlivý rozsudek však nevěří Danny Hoffman - bohatý byznysman, jehož otec přežil holocaust. Obává se, že soud pro formální překážky Schultze na šibenici nepošle. V souladu s otcovou vůli Danny vypíše 2 milióny dolarů za hlavu posledního nacisty. Začínají však problémy... Nejmenší z nich je ten, že Sýrie nacistu vydala před šábesem, nelze ho tedy bezprostředně přemístit do jeruzalémského vězení. Trestnou výpravu na Golanské výšiny tvoří čtveřice námezdních žoldnéřů (dva jsou čerství přistěhovalci z Ruska). K nim se přidá náhodně potkaný trubač.
Made In Izrael je černou groteskou, která se vysmívá izraelským mýtům. V tomto klimatu připomíná obrazy Guentina Tarantino a také staré italské filmy.
Čtyřicetiletý režisér dříve získal řadu státních cen, ale po premiéře Made in Izrael byl obviněn, že znehodnotil vše, co je Izraeli svaté, znevážil holocaust a jeho oběti.
Přinášíme část obsáhlého rozhovoru, který s Ari Folmanem zveřejnila Gazeta Wyborcza. Polský tisk problémy Folmana zaujaly především proto, že tzv. konečné řešení židovské otázky se - jak známo - odehrálo především ve vyhlazovacích táborech na území Polska, ale také proto, že Folmanovi rodiče byli polští židé. Jako šestnáctiletí se potkali v lodžském ghettu a tam byli 17. srpna 1944 oddáni, pouhé 24 hodiny před posledním transportem do Osvětimi, kde je na rampě od sebe odloučili. Matka později utekla z pochodu smrti a otec prošel pěšky takřka celé Německo. Potkali se znovu až devět měsíců po válce v Krakově, když ani jeden už neměl naději, že jeho partner žije. Po založení státu Izrael do něj emigrovali a v "zemi zaslíbené" se jim Ari narodil.
Navzdory vlastní trpké rodičovské zkušenosti s vyhlazováním židů se Folman podíval na odkaz holocaustu jinýma očima: dospěl k názoru, že jeho vlast bolestnou minulost židů hrubě zneužívá. "Nedokážete si představit, jak nepředstavitelně těžkým se stal můj život v Izraeli po tomto filmu...," posteskl si režisér, který teď možná stojí před jedinou volbou - odstěhovat se.
Kritici tvrdí, že jste spáchal atentát na holocaust, na svatou paměť války, na izraelskou mytologii. Prý jste natočil obrazoborecký film.
Obrazoborecký? Necupuji památku holocaustu, nevysmívám se obětem. Ale je pravdou, že film Made in Izrael je namířen proti izraelským mýtům. Protože podle mého soudu to je mytologie naprosto škodlivá. Brání nám žít a správně se rozhodovat.
Než jsem natočil tento film, byl jsem miláčkem izraelských kulturních institucí. Vyznamenávali mě, zasypávali cenami, klepali po rameni. Byl jsem člověkem, kterým se chlubili a ukazovali ho světu. Dnes naše vážené kulturní instituce povykují, že neguji utrpení židů. Zatímco já pouze neguji úlohu historie v našem životě.
Pokřik, že zesměšňuji historii židů, je falešný. Vím přece velmi dobře, že holocaust byl zločin bez precedensu v celých dějinách lidstva. Musíme na to pamatovat a učit o tom ve škole. Musíme vědět, že holocaust leží v kořenech Izraele i ve vědomí jeho občanů - také těch, kteří sem imigrovali z mimoevropských zemí. Ale nesmíme holocaust zneužívat v každodenním životě, stříhat si z něho kupóny.
Všechny postavy ve filmu Made in Izrael jsou lidé nové generace - současní Izraelci. Neprožili vyhlazování, ale vybrali si život nevolníků historie. Hlavní hrdina Danny Hoffman teprve v závěru filmu pozná, že touha zabít posledního nacistu byla snem otce, nikoli jeho snem. Dcera Dannyho už také nic nechápe, byť pořád hraje computerové hry a na obrazovce svého počítače nacisty seká na cucky. Válečný zločinec je pro ni jen virtuální postava - když se ji podaří za pouhé dvě minuty postřílet 100 nacistů, počítač jí za odměnu vydá 30 hitlerovských zajatců, s nimiž může naložit podle libosti, třeba i všechny zabít. Holocaust vůbec nezajímá trubače Eddyho. Ani dvojici Rusů - co oni vědí o holocaustu? V podstatě ani nejsou židy, byť emigrovali do Izraele. Děvče na krku nosí křesťanský křížek. Podobných přistěhovalců je dnes v Izraeli přemíra, což mi vůbec nevadí. Ale všichni - židé i nežidé - musí hledět do budoucna.
Soudím, že ve jménu historie, ve jménu památky holocaustu, se v Izraeli páchá velká manipulace. Představte si, co se děje v duších tisíců dorůstajících Izraelců, kteří cestují do Polska jen proto, aby navštívili Osvětim, Treblinku, Majdanek a varšavské ghetto. Pochodují z Brzezinky do Auschwitzu pod izraelskými prapory. V koncentračních táborech pláčou a přísahají věrnost heslu, které jim je pořád vtloukáno do hlavy: "Druhý holocaust nebude!"
Holocaust se skutečně opakovat nebude. Nemám nic proti takovým výletům a pochodům. Jenže za několik měsíců po návštěvě Polska těmto mladíkům doručí povolávací rozkaz. Stanou proti Arabům, bojují s nimi jako namaštění blázni a v hlavách jim koluje přísaha z Osvětimi: "Druhý holocaust nebude!" Je snadné si představit, co cítí zmanipulovaný zelenáč. Nenávidí a chce zabíjet - v přesvědčení, že tak dělá ve jménu nejvznešenějších ideálů, že brání velkou věc.
Co jste cítil vy, když vás povolali do armády?
Totéž, co všichni ostatní, že druhý holocaust nebude! Ale kdybych dnes dostal povolávací rozkaz, odepřel bych poslušnost a šel bych raději do vězení. Mohu sloužit uvnitř státu Izrael, ale nikdy nebudu vojákem na okupovaných územích - a takovou službu mi nikdo nezaručí.
Můj pohled na Izrael změnila válka v Libanonu. Palestinci tam měli dobře opevněný bunkr. Dobyli jsme ho, ale šest mých kolegů při útoku zahynulo, další byli zraněni. A přitom jsme mohli pahorek obejít, na hovno nám byl bunkr! Mohli jsme obklíčit Palestince, sami by se vzdali - když ne dnes, tak za týden.
Dobyli jsme tedy bunkr, padlé kamarády zabalili do plastikových pytlů - a tehdy za námi přiletěl premiér Menachem Begin. Rozkročil se na ruinách opevnění, rozhlédl se kolem a zeptal se, zda Palestinci měli samopaly. Všechno vysílala televize. Je to jedna z nejznámějších relací - Begin stojí na pahorku, po pravici má Ariela Šarona, po levici našeho velitele, ptá se, zda Arabové měli samopaly a je hrdý, že jsme je porazili, i když jsme toto vítězství vůbec nepotřebovali a lidé zahynuli zbytečně.
Pokud se pozorněji zadíváš na ty fotografie, uvidíš, že Begin maří čas. Jeho slova nemají žádný smysl. Z takové bezvýznamnosti je tvořena izraelská ikona!
Téměř všechny politické projevy Begina navazovaly na holocaust. Na té nešťastné libanonské hoře také mluvil o vyhlazování židů: Araby přirovnal k nacistům, chtějí nás vyvraždit jako kdysi Hitler... Tohle nazývám manipulací s holocaustem. Žel, řada Izraelců podobné řeči bere za dobrou minci a hltá ten žvást.
Nedomníváte se, že památka holocaustu je svérázným tmelem, který spojuje Izrael? Ve vaší zemi vedle sebe žijí desítky národností, mluví se tam více než sty jazyky...
Ale uplynulo 60 let. Nejde o to, abychom zapomněli, protože zapomenout se nedá. Je však třeba myslet jinak. Pokud po 60 letech stále ještě používáme holocaust jako lepidlo společnosti, pořád napínáme svaly a zbytečně vykřikujeme "Druhý holocaust nebude!", pak to znamená, že v Izraeli něco není v pořádku.
Jsme arogantní a to se bere z nedostatku bezpečí, z pocitu trvalého ohrožení. Když se cítíš bezpečný, nemusíš být arogantní.
Lze mít v dnešním Izraeli pocit bezpečí?
Nelze. Vinu za to nesou lídři na obou stranách - izraelské i palestinské. Kdysi jsem byl přesvědčen, že větší část viny leží na naší, izraelské straně - konec konců vzali jsme Palestincům jejich území a Arabové jsou v našem státě občany druhé kategorie. Dnes už tak neuvažuji. Podívejte se na Palestince, jak žijí. Nemají jídlo, léky, dokonce ani pitnou vodu. Ale jejich vůdci se o vlastní národ nestarají. Místo toho vysílají sebevrahy.
Ale co říci o našem Arieli Šaronovi? Jeho svět - to je válka a nenávist. Na počátku 70. let jako obyčejný generál zruinoval Gazu. O deset let později jako ministr obrany zruinoval Libanon. Teď má v rukou celý Izrael, může tedy zruinovat všechno - palestinská území i naše hospodářství.
Šaron tvoří pekelný kruh. Největší problém izraelských politických elit spočívá v tom, že všichni zprava doleva mají stejnou biografii - z armády do politiky. A nejobtížnější otázkou k řešení nejsou okupovaná palestinská teritoria, ale židovští osadníci na nich. Kdysi jsem točil film o ženě z osady Mořská Víska. Osadu tvoří jeden dřevěný domek. Kolem něho ve sféře Gazy žije milión Arabů! V domku bydlí moje hrdinka s třemi hezkými blonďatými dětmi. Manžel už nežije, zahynul v nějaké potyčce s arabskými dělníky. Každý den, ať prší nebo svítí slunce, její dům střeží jednotka rezervistů. Někteří kvůli Mořské Vísce zahynou, jiní do strážní služby ani nedojedou. A děti této paní surfují po moři, jakoby nic. Přemýšlím o tom, na co ona myslí, když popíjí svoji ranní kávičku a hledí na těch 25 vojáků, kteří ji střeží ve dne v noci. Tito vojáci také mají děti a zítra mohou padnout, ale dávají všanc svůj život, aby bránili chorou věc. Chápete to? Já ne.
Možná právě tohle je součást izraelské mytologie, se kterou jste se dostal do křížku - zásada nikdy neustoupit.
Ale proč? Proto, že před 60 lety byla Treblinka? V myšlení většiny Izraelců existuje krátké spojení mezi tím, že mám opustit Mořskou Vísku, a Treblinkou. To je výsledek naší výchovy, tak jsme byli utvořeni. Pro své cíle glorifikujeme smrt.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |