Zaplněná smuteční síň strašnického krematoria v Praze se 22. ledna rozloučila s velkým českým pěvcem, národním umělcem, profesorem Přemyslem Kočím.
Ve stejný den se v tomtéž krematoriu konalo poslední rozloučení s Milanem Machovcem. Zatímco smutečního obřadu tohoto filozofa se zúčastnil předseda Senátu Petr Pithart a ministr kultury Pavel Dostál, vzdát poslední hold jednomu z největších českých operních umělců 20. století, poslednímu představiteli slavné Talichovy generace, nepřišel žádný oficiální představitel českého státu a kultury.
Ne dosti na tom. Původně plánovaný smuteční akt z foyer Národního divadla v předvečer svévolně zrušil nový ředitel naší první scény Daniel Dvořák. Novodobý kádrovák si přisoudil právo rozhodovat o tom, kdo z vynikajících tvůrců naší národní kapličky z ní může být vyprovozen na poslední cestu. Zákaz odůvodnil těmito slovy: "Smuteční akt byl zamýšlen jako vzdání úcty výhradně umělecké činnosti zesnulého sólisty a režiséra opery Národního divadla. Ukázalo se však, že nelze takto jednoduše oddělit jeho umělecké působení od ostatních, všeobecně známých aspektů činnosti ve funkci bývalého ředitele ND."
Pod zmíněnými aspekty se prý rozumí, že "Kočí se jakožto normalizační ředitel podepsal na předčasném ukončení či výrazném omezení uměleckého života řady významných osobností především z činohry ND."
Účastníci pohřbu profesora Kočího se zaposlouchali do jeho árií z archivních nahrávek a ještě jednou si připomněli, že v úžasu nad Kočího interpretačním uměním stál i Herbert von Karajan. Vyslechli procítěná, i když civilní slova Jiřiny Petrovické. Významná česká herečka vzpomněla nejen Mistrovu uměleckou dráhu, ale také jeho devítisezónní působení v čele Národního divadla, které tak černobíle a jednoduše zhodnotil jeho současný ředitel Dvořák. Řekla vlastní svědectví: Kočí v tzv. normalizačních letech řadě umělců statečně pomohl, některým dokonce zachránil holou existenci, ale také si vytvořil řadu nepřátel. Jeho přínos české kultuře nebude zapomenut a historie ho objektivně zhodnotí. Nikdo však nemůže už teď přehlédnout úspěchy Národního divadla doma i ve světě za Kočího éry.
I kdyby se Daniel Dvořák rozkrájel, nedokáže české umění obohatit tolik, jak ho svým talentem a prací nesmazatelně obohatil operní pěvec, režisér a pedagog Přemysl Kočí.
A pokud jde o "všeobecně známé aspekty"... Nejsme jako oni, slyšeli jsme v listopadu 1989. Zřejmě nikoli z úst dnešního principála. Jeho krédem nejspíše je: Budeme ještě horší, naše nenávist se nezastaví ani před majestátem smrti.
Pohřeb má ještě jednu pointu. Přemysl Kočí uvítal obnovu sociální demokracie a materiálně ji podporoval. Do Lidového domu v Hybernské ulici ze svého důchodu nosil peníze na volební fond strany. Dočkal se nevděku. Za její vlády mu bylo znemožněno rozloučení s Národním divadlem, jemuž odevzdal největší kus svého uměleckého srdce, a ministrova šála mecenáši ČSSD k poslednímu sbohem nezavlála ani náznakem.
Když v roce 1918 zemřel velký francouzský básník Guillaume Apollinaire, smuteční konvoj se prodíral rozvášněným davem Pařížanů a od Seiny se ozývalo echo zlobných výkřiků Pryč s Vilémem! Rodině a přátelům, kteří nesli rakev na hřbitov, zatrnulo - Guillaume Apollinaire byl pseudonym, vlastní básníkovo jméno znělo Vilém Kostrowicki. Revoluční skandování však nebožtíkovi nepatřilo. Bylo určeno na jinou adresu: zpropadeného císaře Viléma.
Když však pražský dvořan, jemuž půjčili klíče od Národního divadla, volá Pryč s Přemyslem!, nejde o mýlku.
Ale což vklad mužů Kočího velikosti do pokladnice národní kultury lze měřit tím, odkud jim pomíjivý kádrovák povolí absolvovat poslední cestu? Stopy ducha, které vryli do kulturních dějin země, se nedají vymazat posmrtným vykázáním jejich tělesné schránky z žádné kapličky. Tím méně z kapličky národní.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |