Román pro mládež (a nejenom pro ni) KOČIČÍ HRAD (Adonai, Praha 2002), prozatím poslední kniha Zdeňka Vyhlídala, autora Kluků z Horní ulice a Strašení na Pančavě, ale také Bílé smrti a Pandura Trenka, má ve svém základu jednoduchý příběh: osmák Honza se na začátku školního roku, v čase, kdy jsou rodiče na dovolené u moře a vinou havárie tam na mnoho týdnů uvíznou, dostane do konfliktu s partou malých trapičů zvířat, ujme se raněného kotěte, a než se naděje, kdekdo mu dodává další opuštěné kočky. Doma je mít nemůže, stará se tam o něho babička z venkova; naštěstí s kamarády nepříliš vytrvalými objeví neobydlený zchátralý dům, z něhož se dočasně stane kočičí hrad, ohrožovaný a přímo dobývaný hloupostí, zlobou i ziskuchtivostí (kočky se přece dají zabít a kožky dobře prodat). Honza, jemuž i nejbližší kamarádi pomáhají jen dost laxně, musí "svá" zvířata krmit, chodí s nimi na veterinu, brání je proti kdekomu a zoufale shání nějaký útulek, kam by je mohl předat.
Vše samozřejmě dopadne dobře, přirozeně na poslední chvíli (Honza si uhnal zápal plic, než se rodiče konečně vracejí), a byla by to jen mírně nabádavá klukovská četba, nebýt Vyhlídalova umění vystopovat, jak se navzdory tuposti, krutosti a hamižné podlosti obtížně sbírá a prosazuje lidská solidarita se zvířaty a ptáky našich měst (děj se odehrává zřejmě v Brně, kde byl autor po většinu svých let doma); a také jak snadno se dá nejušlechtilejší jednání pomluvit a zdiskreditovat.
Zdeněk Vyhlídal se po celá desetiletí sám ujímal opuštěných zvířat, obětavě se o ně staral (myslím, že dosud stará) a podobně jako malý Honza z jeho příběhu byl také pronásledován a všelijak zákeřně ostouzen; ve Slovníku českých spisovatelů 2 (1998) se lze dočíst, že 1984 byl ve vykonstruovaném procesu dokonce odsouzen k podmíněnému trestu, 1988 zatčen a vězněn. Pozornější čtenář tohle vše nemusí vůbec vědět, a přece vytuší a postřehne, že kniha je napsána s mimořádným zaujetím, zřejmě z nejvlastnější osobní zkušenosti; že ač formálně román pro mládež, je to zároveň kniha-vyznání; vyznání, ve které se objevuje velké množství motivů z jiných Vyhlídalových knih (například z Bílé smrti) a která tak v jistém smyslu resumuje humanistickou jednotu autorova díla. A je to vyznání i literární: právě uprostřed knihy se významuplně vynořuje jméno moderního klasika slovesné úcty k přírodě Jaromíra Tomečka.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |