Literární týdeník Salon, vycházející jako příloha Práva, patří k periodikům salonním a jen zřídkakdy přinášejícím podnětnější příspěvky. Stačí přece otevřít - ano, právě jen otevřít - salonní obtýdeník Tvar nebo salonní Literární noviny, aby bylo jasné, že na vše napsané by stačil jen časopis jeden. Výjimkou by nebylo ani číslo novoroční (2. ledna 2003, č. 300), nebýt interesantního úvodníku Stanislava Komárka, což je "přírodovědec a filosof, profesor Univerzity Karlovy" přednášející mj. "přírodní estetiku a problematiku souvislostí přírody a kultury na Přírodovědecké a Filozofické fakultě". Zmíněná FFUK - v polistopadovém personálním obsazení - vzbuzuje nedůvěru sama o sobě; pisatel ovšem v "80. letech žil v exilu ve Vídni". Komárkova úvaha není zbytečná ani hloupá, stojí za to ji pročíst, přečíst a analyzovat, neboť je svým způsobem podnětná, tedy nutí k zamyšlení.
Esej nazvaná Bylo to velkolepé. Děkuji jako by doplňovala a zpřesňovala projev odstupujícího státního prezidenta pana Václava Havla. Kde volí Havel frázi a polopravdu, nastupuje Komárek s invenčnějším repertoárem argumentů. Babičky z pražské uličky samozřejmě potřebují reliéfní svaté obrázky, jako bojovnice proti kacířům ochotně přikládaly polínka na hranici, jenže kýč, jenž Havel cele ztělesňuje, nemá potřebný intelektuální rozměr a může budit nedůvěru v kriticky myslících lidech. Zato Komárkův úvodník reprezentuje argumentaci chytrého postmoderního profesora. Profesora dle gestace inteligentního, klidného, usměvavého, filosssofa (neplést s filozzzofem!) trochu postmoderně hravého (jak jen hezky drží ten pěkný obrázek V. Havla v učebně nějaké rozkošné základní školy), který si nechce zadat s obyčejnou propagandou, ale který ví, nejen z marxistických školení a zkoušek na vysoké škole, že intelektuál slouží. Ach, sloužit: "Služebníci užiteční a snaživí jsou pochopitelně vždy ceněni a honorováni". Kým a za co nechme raději stranou. Věřme, že Komárkovo snažení nenechají "povolaní" bez povšimnutí a ocenění (třeba nějakým grantem, titulem, stáží, honorovanou cenou). Jeho apologie působení Václava Havla je totiž velmi užitečná a snaživá. I disidentů, kteří "zlomili českému komunismu páteř". I pojetí "demokracie", která ovšemže musela projít léty transformace, aby uzrála k výšinám dneška. Jak velkolepé je, že žijeme v normálním světě, že si Charta 77 kdysi nerozdělila úřady a nevyprodukovala "sebeoslavnou literaturu". Mimořádným úspěchem je, že se "exponenti minulého režimu nedočkali prakticky žádného trestu". Proč je nepotrestat, normalizační komunistické bestie? No, no, inu proto, že "vyhubit ty, kteří baží po moci, výhodách, slávě či dokonce ubližování jiným, není celospolečensky dost dobře možno" a indonéská cesta vyvraždění komunistů "ke středoevropskému vkusu jaksi nepasuje". A co Komárka fascinuje? Přece onen "klidný a neurážlivě věcný, nicméně pronikavý sloh Havlových dopisů oficiálním místům".
Ani slovo o projevu frapantního charakterového selhání V. Havla, vymýšlejícího pojem "humanitní" či ""humanitární bombardování". Kdopak to kdysi mluvil o všeobecné devastaci společnosti a morálky a o politické odpovědnosti "komunistického režimu"? A kdo nese dnes politickou odpovědnost za statisíce nezaměstnaných, za mlácení demonstrantů na ulicích, za "naši" účast ve válkách, za segregaci nepohodlných, za lidi vyhnané z práce a pracovišť, tzv. odborně nezpůsobilé apod. Pročpak byla opomenuta Havlova politická odpovědnost za těžké ekonomické ztráty naší republiky, potažmo za její rozpad, ale i za děsivé politické procesy, které za jeho éry a s jeho souhlasem rozvířily vlnu strachu a atmosféru hledání nepřátel? Ovšem jak sugestivně vyznívá Komárkův skvělý příměr, za který neděkuji: "Jak by asi opět rozkvetlo lyrické básnictví, kdyby tajná policie občas provedla v bytech jeho tvůrců noční razii a nad zabavenými písemnostmi je vyslýchala po skrytém smyslu metafor." Tfuj, jednak za syntaktickou ohavnost typu "vyslýchat po", za kterou jej kdokoliv může vykrákat za uši, jednak za předstíranou nevědomost. Ideová moc restaurovaného kapitalismu, jíž je ideologem, tedy služebníkem užitečným, se projevuje jako provázaná moc "elitních" korporací, kapitálu a vizuálních médií, kterým knihy ani noviny nemohou konkurovat, tudíž jim nevadí. Kdyby jim skutečně konkurovaly, kdyby je ohrožovaly, kdyby měly takovou moc jako v Americe éry honu na čarodějnice nebo za "chartistů" za socialismu, kdy byly jedinou alternativou (ovšem vedoucí do pekla), tak tyto řádky nečtete, protože by jejich pisatel seděl ve vězení a Obrys-Kmen by neexistoval. Jde o mediální moc, zvláště o rozhlas a hlavně televizi, jde o moc usměrňovat masy, jejichž myšlení bylo předem naprogramováno, ne o "nějakou" poezii - "lyrické básnictví" - či literární kritičku, která jako by odešla kamsi do literárních časopisů, rezignovala a zdůvodnila svoji rezignaci, své zazdění do nesdělitelna, aby se stala snadnější obětí ekonomické cenzury. A mýlí se pan profesor i meritorně - poezii nepřejí výslechy ani noční razie, tzv. disidentská literatura a propaganda (nebo kontra-propaganda, což je totéž) vznikala v podmínkách literatuře nepříznivých (přes podporu nadací a "západních" médií), a je to na ní také znát. Copak si profesor Komárek neuvědomil, z kolika ideologických a lehce napadnutelných frází je jeho ESEJ poskládána? Jeho opus ozvláštňuje jen postmoderní hra, která nic důležitého nezpochybňuje, nýbrž potvrzuje a posvěcuje interpretační schéma, podle něhož "náš" kapitalismus s lidskou tváří je konec konců nejlepší ze všech světů, protože jej stvořil zvítězivší ROZUM (čti "pravda") a ZISK (čti "láska").
Autor: Dobromil Krutihlav
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)