Letošní rok nás upozorňuje, že uplynulo 163 let od narození národního umělce, básníka Petra Bezruče. 17. února tomu bylo 45 let, co nás tento mistr navždy opustil. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl tohoto vzácného člověka osobně poznat, není divu, že na něj také s úctou vzpomínám.
Petr Bezruč byl jedním z mála skromných osobností. Nebylo mu jedno, když třeba viděl, jak na Karvinsku nebo v Lazích trpí prostý lid.
Tisícům lidí se recitovaly jeho verše. V nich žije básník dodnes, neboť opravdová poezie je sám život. Petr Bezruč měl rád život a uměl psát poezii. Navíc se mu podařilo napsat dílo, které vtrhlo do života jako šíp do terče, v pravou chvíli, v době, kdy ti, za něž básník pozvedl svůj hlas, právě takové dílo potřebovali.
Petr Bezruč dovedl ve svých Slezských písních vyjádřit stesk i žalobu, protest a hněv za všechny ty, kdo v básníkově domovině na Opavsku, Ostravsku a Těšínsku trpěli nevýslovnými sociálními křivdami.
Osobnost básníka přitom zůstávala v pozadí. Bezručovi rozhodně nikdy nešlo o získání slávy nebo popularity.
Ztotožňuje se se svými havíři a hutníky, s těmi, kdo mají bídu a hlad, s tisíci prostých lidí, hovoří za ně jako jeden z nich. Dokonce stojí s nimi v jedné řadě, mluví jejich jazykem a jakoby i cítil jejich srdce.
V roce 1959 jsem tomuto mistru za mého působení v Lazích věnoval veršík:
Petru Bezručovi
V těch Lazích zachmuřených
tam páni černé zlato kuli,
z mozolů horníků,
z nich majetky měli
a on ten Ještěr starý
nebál se pánů - řezal do nich
Bezruč milovaný.
Dnes, tak jak Ostravsko vidím, mám velikou obavu a říkám si, že Bezruč asi bude chybět i v dnešní době. Bída se již rýsuje a bude ještě hůř!
Autor: Milan Garncarz
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |