(přímý přenos z budoucnosti)
Už je to skoro rok, co to začalo. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Stalo se to při té velké soutěži, co běžela na všech televizích. Při té megashow Jeden za všechny, všichni za jednoho. Euroshow nejtěžšího kalibru, která probíhala simultánně na patnácti stadiónech Evropy a vysílalo ji přímým přenosem dvaatřicet televizních společností v Evropě, tři kabelové korporace v USA a dokonce i Čínská státní koupila záznam. Když prezident Europe Entertainment Jacques Babeuf dostal v květnu 2012 tenhle projekt na stůl, ani ho nečetl a jen řekl jeho autorovi Marcusi Marxovi: "Chci znát slogan, slogan je vše, Marcusi!"
"Show, jakou dějiny ještě neviděly," vyhrkl Marcus Marx.
"To je slabý. To všechno už tu bylo. Lidi jsou čím dál otrlejší. Něco novýho, Marcusi. Něco překvapivýho."
Vymyslet v téhle branži něco nového už bylo dost obtížné. Sex začal nudit někdy kolem roku 2006. V říjnu 2009 vyjela naposledy legendární show Skrytá kamera v ložnici slavných. I přes neskrývaný smutek celebrit celé Evropy musela z kola ven. Raitingy ji poslali nemilosrdně ke dnu. Za půl roku ji následovala i poslední zpravodajská relace v hlavním vysílacím čase Info-Cirkus na BBC. Staré učebnice šoubyznysu přestávali definitivně platit. V roce 2010 uvedla milánská televizní stanice Juventa Plus v nočních hodinách show dominy Rosy Loteria, v níž poprvé v dějinách televize byla v zábavném pořadu spáchána sebevražda jako součást programu. Doslova revoluci přinesl brazilský kanál Oriente TV, který vnesl do praxe tzv. virtuální mučení. Brzy se objevily i virtuální pedofilní programy. Volnější jihoamerická legislativa pořady povolila, neboť v nich nebyly zobrazovány výjevy z reálného života. Každý děj takového pořadu musel probíhat v prostředí jakési jiné planety a s postavami alespoň částečně odlišnými od lidí. Virtuální mučení v prime-timech vrátil televizi, která pomalu začala ztrácet na úkor interaktivních zábav, její dřívější lesk. Evropská legislativa se mu sice dlouho bránila, ale raitingy byly tak nekompromisní, že se skulina pro virtuální sadismus našla. Bylo to právě v době, kdy Evropská unie schválila historický dokument Nový Sociální Status, mistrovské dílo evropských socialistů, jímž uzákonila právo každého Evropana pobírat slušnou doživotní rentu v případě, že se zřekne práva pracovat. V té době již byly čtyři pětiny Evropanů nezaměstnaných.
Brzy po NSS kontrovali liberálové dalším historickým opatřením. Novým Informačním Statusem, jež zaručoval právo bezplatného napojení na Globalnet a držení televizního digitálního přístroje bez jakéhokoliv poplatku, navíc s dotacemi za spotřebovaný elektrický proud při jeho sledování. Lidé byli nadšení. Jako vždycky se bouřili jenom Anarchisté. Někdy v té době pak vznikla záhy největší obchodní společnost historie Europe Entertainment, jež byla přímo svázána s vrcholnými orgány Evropské unie. Úřadující předseda Evropské komise byl zároveň výkonným ředitelem Evropské Zábavy. Ta si dala do svého štítu cíl bojovat s virtuálním sadismem, jenž se šířil po evropských kódovaných kanálech a prokazatelně s sebou přinášel vlny zvýšené kriminality. A tak přišel projekt tzv. pozitivních megashow Johna Moora, Marcusova učitele. "Vyvolávej emoce, ne agresi" bylo heslo, jež viselo ve dvanácti evropských jazycích nad stolem ředitele Europe Entertainment. Úspěch gigantických show byl skutečně obrovský. Ale nyní po dvou letech začaly raitingy klesat. Bylo třeba udělat něco nového. Nebo aspoň většího. Něco, co tu prostě ještě nebylo.
"Tak co bude s tím sloganem," bručel Jacques Babeuf na Marcuse Marxe ve 21. patře Paláce rovnosti v Bruselu, kde EE sídlila.
"Třeba: Show, po níž skončí dějiny?" řekl nejistě Marx. Jacques Babeuf jen kroutil hlavou: "Slabý. Je to slabý a o ničem. Co to má jako znamenat, že skončí dějiny? To je prd, Marcusi," řekl unaveně dr. Babeuf a skryl tvář do dlaní.
"Ale jo," řekl do té doby mlčící místopředseda Evropské komise Eric Blanqui. "Voni to sežerou. Voni to zase sežerou, když se jim to pořádně naservíruje." A po této historické větě byl plán megashow Jeden za všechny, všichni za jednoho v květnu 2012 definitivně schválen.
Seznam celebrit v soutěžících družstvech byl úctyhodný. Zdálo se, že úspěch bude obrovský. Reklamní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Reklamu EU museli od roku 2006 vysílat všechny koncesované stanice povinně a tak bylo pro většinu z nich výhodné a nutné megaestrády EE vysílat, když už je museli propagovat. Slogan Marcuse Marxe se nakonec ukázal docela dobrým. Chytil se. Jel mezi lidma, jak se říkalo v branži. V jednom svém skeči ho parodoval i CheChe-hvězda, poslední satirické show v Evropě. A to bylo dobré znamení. Vše nasvědčovalo tomu, že Evropané zaútočí na raitingový rekord z finále MS v kopané roku 2002. Ale takový útok, který se odehrál toho strašlivého dne, nečekal nikdo.
Show se rozjela. Vše klapalo skvěle. A najednou v první přestávce na reklamu se to strhlo. Zpočátku nikdo nechápal, co se děje. Dav na stadionu San Siro v Miláně vtrhl na trávník a začal demolovat kulisy a atakovat umělce. "Anarchistický nebo fašistický dav zaútočil na plochu. Potřebuji posily," byla poslední věta milánského policejního prezidenta Roberta Mazziniho, než mu patnáctiletý Antonio Soldi prostřelil míchu plynovou pistolí. Bylo to jako lavina. S koncem reklamního bloku se hysterie rozlila po celé Evropě. V Praze na Letenském stadionu třicetitisícový dav zlynčoval veterána šoubyznysu Jana Sosáka. Agresivní masy ovládly tu noc ulice všech velkých evropských měst. A osudové bylo, že davy zajaly stovky populárních umělců.
Ovšem daleko nejkrvavější karneval se odehrál u nás v Moskvě. Sto tisíc diváků na stadionu Spartaku Moskva v Lužnikách nejprve pobilo na padesát členů televizního štábu, včetně krásné moderátorky Naděždy Trocké, čerstvé Miss Europe, s níž jsem show spolumoderoval, a pak se na ulicích Moskvy rozpoutal šílený všeobecný pogrom jako za carských časů. Nejpodivnější bylo, že nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje. Vše bylo tak nečekané a nelogické, že nikdo první dny fin d'histoire, jak nazvali první týden událostí novináři, nedokázal zareagovat. Pouze skupina nás tehdy vyváznuvších umělců pohotově pro naše diváky obnovila zpravodajskou relaci Novosti dňa.
Bylo to jako kolektivní šílenství. Později se vynořila spousta spekulací, že za celou akcí stáli anarchisté, komunisté, globalnetové korporace či fašistické kruhy v Jižní Americe, neboť začátek nepokojů by nějakému centrálnímu řízení odpovídal. Ale nikdo dodnes neví nic přesně.
Dnes už je to skoro rok. Rok po té. Rok po vzniku Konce dějin. Konec dějin -Fin d'histoire je totiž název, který si přisvojilo hnutí, jež před rokem nečekaně a trochu záhadně vzniklo na evropských stadionech. V jeho čele stojí Revoluční direktorium a hlásí se k němu na 150 miliónů Evropanů. Heslo mají všichni společné: Jeden za všechny a všichni za jednoho. Jejich program je krutý a šílený. Každý týden popraví jednoho představitele administrativy Evropské unie nebo zábavního průmyslu. Hodlají vytrvat, dokud nebude zavedena plná zaměstnanost. Každý týden popraví jednoho za všechny nezaměstnané. A budou popraveni všichni, pokud bude existovat byť jen jediný nezaměstnaný. Proto: Jeden za všechny a všichni za jednoho. To je jejich celý program! A přitom každý rozumně uvažující člověk ví, že plná zaměstnanost prostě není možná. Vždyť v roce 2009 rezignovala EU i na 50ti procentní zaměstnanost. Práce je drahá sranda. Luxus, jaký si zkrátka nemůžeme dovolit. Ale jim je to jedno.
"Tuhle show řídíme my! Nezajímá nás, jestli to má smysl. Nezajímá nás ani spravedlnost," křičel jeden z členů Konce do kamery obnoveného Info-cirkusu BBC mávaje vlajkou Arsenalu Londýn. "My jsme smysl. My jsme spravedlnost. My jsme dějiny. Konec dějin!" K tomu komentáře netřeba. Jsou jako zvířata. Zahnívající tělo ukřižovaného komika Pierra Comunarda vozili dva dni pařížskými ulicemi s tabulkou "Končí sranda"! A přitom pro ně tolik udělal. Tolikrát jim rozdal smích a radost.
Ale teď už, vážení přátelé, šramotí v zámku mé cely klíč. Čas se naplnil a já jsem připraven zemřít. Sbohem. Lidé, odpouštím vám. Vím, že jste mě měli rádi. Vím to... Vím. Váš David Uljanov, Televize Rossija.
Autor: Jan Stern
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |