Zhruba před třiceti lety jsem se seznámil s herečkou Elenou Hálkovou. Tenkrát jsem měl za sebou již dlouhou cestu putování za lidmi, kteří Julia Fučíka dobře znali a oblíbili si jej. Vznikla kniha, kterou jsem napsal s Viktorem Andrijanovem, jmenovala se Lidé z Reportáže a vyšla doma i v mnoha zemích světa.
   Když jsem si podal poprvé ruku s "paní Elen", jak se nechávala herečka oslovovat a v pokoji její vilky na pražských Vinohradech si s ní povídal o jejím krásném vztahu s Juliem Fučíkem, s úsměvem mne varovala: "Bratře v triku, sestupte na zem! Jula nebyl žádný bůh, jakého by si z něho přáli po jeho kruté smrti z rukou Němců mocipáni. Kdyby Julek přežil, skončil by po válce stejně jako Rudolf Slánský a jeho společníci - nebo možná ještě hůř. Miloval volnou myšlenku, krásu života a byl- li o něčem hluboce přesvědčen, neuměl pravdu obcházet ani skrývat."
   Chodili jsme s paní Elen po zahradě, hledali místo, kde může být dodneška ukryta sklenice, plná milostné korespondence mezi herečkou Elenou Hálkovou a divadelním kritikem Juliem Fučíkem.
   "Musela by se rozkopat celá zahrada,musely by se pokácet stromy. Čert ví, kam se ta pětilitrovka poděla?"
   Jaký vlastně byl Julius Fučík, byl opravdu takovým pomníkem, s jakým se často setkáváme na prostranstvích měst a před budovami škol a kulturních domů?, optal jsem v sedmdesátých letech paní Elen Hálkové, tenkrát docela nesměle.
   "Byl to hlavně krásný mladý muž. Muž s kučeravými vlasy a s něžným dotekem. Bylo ho všude, kde se objevil, plno. Miloval život a ženy, které jej ozdobily. Nejspokojenější byl, když se ta jeho kučeravá hlava ocitla na ňadrech milenky, ženy, kterou měl v tu chvíli rád a mohl s ní snít."
   Každé toto vyslechnuté a mnou zapsané svědectví nějaká ruka, dbající nad státní modlou jménem Julius Fučík, z řádek pokaždé vyškrtla. Cenzoři čistoty mravů a života důrazně dbali nad tím, co by si o takové skutečnosti pomyslela Gustina.
   Když bylo Gustě Fučíkové osmdesát let, prožil jsem její jubilejní den v plném osamění, bez přátel v jejím bytě na třídě Jugoslávských partyzánů v Praze 6. U příjemného vyprávění byl jenom její druh, Zdeněk Novák, s nímž po válce Gusta Fučíková žila. Nad rozmary a avantýrami Julova mládí se Gusta jenom usmívala a rozšiřovala je o další historky. Ale to všechno se smělo jenom tutlat.
   Zbožštění Julia Fučíka, neoprávněné zásahy do jeho rukopisů před a po vyjití 1. vydání Reportáže psané na oprátce byly neodpustitelnou chybou. Při nich měl pošpiněné ruce i tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a pozdější oběť tragických procesů, Rudolf Slánský.
   Těchto závažných kazů na kráse výjimečného člověka a novináře, literárního a divadelního kritika a spisovatele Julia Fučíka se ujal později nejzběsilejší evropský měšťák. Dovolím si tvrdit, že takový se rodí dodnes pouze v českém prostředí. Po německých katanech jej také on nechal v poválečném období dvakrát popravit - nejprve v roce 1968 a posléze koncem roku 1989.
   Neskrývám, že když se v listopadu a prosinci 1989 bouraly na státní objednávku Fučíkovy pomníky a busty a přejmenovávaly se ulice a kulturní domy a parky pojmenované jménem Fučíkovým, byl to také do značné míry akt msty. Za četné shozené a poničené pomníky "světce" Jana Nepomuckého z mostů do českých a moravských řek, byl to akt pomsty za rozbíjené Masarykovy pomníky, mnohdy spouštěné na dno hlubokých studní na počátku padesátých let.
   Jakoby symbolicky se při odhalování monumentu Olbrama Zoubka, věnovaného "zločinům komunismu" v roce 2002, v době, kdy už vyvrcholilo více než desetileté bourání jiných pomníků, mezi nimi i Fučíkových, do tónu české národní hymny na pražském Újezdě ozval hněvivý výkřik jednoho z účastníků: "HANBA HAVLOVI!" Vyjadřoval nevoli nad mocnářovou neúčastí na pietním aktu při odhalení nového pomníku.
   Hlavou mi tam v tu "slavnostní chvíli" proběhlo, že paměť národa je opravdu nevyčerpatelná! Nikdy nezapomínejme, že Julius Fučík byl v roce 1989 odsouzen a popraven již potřetí. Byl popraven po válce stejně nespravedlivě, jako se to stalo 8. září 1943 v Berlíně-Plötzensee.
   Jednou jej popravili nacismem zdivočelí Němci, dvakrát už jeho vlastní rodáci - zběsilí Češi. Mnoho let po fyzické smrti! To však české učitelky dnes děti neučí a do učebnic se ani ve snu nedostane.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)