Aby oddálil okamžik neslavného a mlčenlivého přivítání, přebíral jako plevel hnízdo naježených klíčů. Nakonec našel oba vedle sebe: vrchní i spodní, jištěné ujišťováním příslušného ministra o jejich bezpečnosti. Mezi okamžikem, kdy dveře zavřel a kdy se přezouval, si připravil již po několikáté svůj výstup, podobný prodejnému politikovi zaprodaného státu.
"Jsi mi nevěrná, vím to již delší čas, ale teprve dnes jsem našel odvahu odkrýt svoji bolest, odkrýt tvůj nezájem o vše naše společné, rozehnat konečně tu mlžnou clonu oboustranně chápaného mlčení, čas, který jsme ani neoživili svými přáteli, kteří byli vesměs buď jenom tvoji, anebo jenom moji nepřátelé."
Představoval si přitom Julii, svoji poslední zdánlivou výhru nad osudem, když mu po všem, co před necelou hodinou bouřlivě odeznělo, řekla: "Stejně se s ní nerozejdeš, ale mne to nemrzí, prozatím." Co vlastně bylo ono prozatím a co se vůbec skrývalo pod termínem pro-za-tím?
Julie byla v současné době rozvedená - a jak tvrdila, pak tedy šťastně, byla navíc bezdětná - a smyslná. S jakou rozkoší a s jakou vilností se před ním svlékala! Pavučinové punčochy - a halenka, jako by k ní ani nepatřila - a spodní prádlo různě svůdné barvy, pokud možno průhledné, nebo alespoň srozumitelně průsvitné! A když ji dobyvatelsky obléhal a bral ztečí, cítil její chtivost: Víc a víc ... a ještě!
Potom si zpravidla vzpomněl na svoji ženu, na stolní lampu, pod níž se ztrácely její temné vlasy do neznáma, na Mascagniho či Pucciniho a na jejího Luciana či Placida.
A jako vždy, tak i dnes se vracel s výčitkami domů. O její zdánlivé idylce se dověděl náhodně, přijal však tento fakt, kterému nepřikládal váhu, se zadostiučiněním: Bude volný - a bude s Julií - nejen prozatím!
Přivítalo ho teplo zabydleného domova, zatímco venku ničil první letošní podzimní mrazík vše, co nebylo schopné se mu vzepřít. Padla na něho únava, jako by celý den prostál na jednom a témže místě. Pověsil nevšímavě kabát na předsíňovou stěnu, kterou si před lety nechali vyprojektovat od známého módního architekta, prošel bez zájmu mezi obrazy, které se mu ještě nedávno zdály být přitažlivé a vstoupil do obývacího pokoje. Zaplavila ho vůně černé kávy, kterou jeho žena upíjela z miniaturního šálku. Vždy pila mletou doma, kdežto Julie zkracovala čas mezi svými monology a milováním kávou instantní.
Teplé světlo stolní lampy ještě více vzdouvalo intimitu její přítomnosti a její ženské něhy. Vznášela se v pološeru vznešeně jako jedna z páru černých labutí, které kdysi daroval jakýsi potentát Wagnerovi - nebo to bylo naopak? Tmavé vlasy jí splývaly s hřejivým stínem, zatímco Juliiny by stříbřitě oscilovaly ve stejném prostředí - ale nehřály by. Tento fakt si uvědomil až v onom rychle hasnoucím okamžiku.
Commedie dell' arte: Peppe, Canio, všechno je přece jen divadlo - kdy zemře Nedda - Kolombína?
Kupodivu, neposlouchala italskou operu, ale četla nějaký ženský časopis, který bez výjimky označoval pejorativně za bulvár. Dohrát to až do konce již dnes? Vždyť přece ráno bývá moudřejší večera. Ticho, když vstoupil do pokoje, bylo totiž jako oslepující úder. Hnědé oči, jejichž barvu znal tak dobře docela nazpaměť - hnědá kopýtka laní - proč přemýšlet dál?
Popřáli si dobrý večer.
Raketoplány se procházejí hvězdnými zahradami, ale jejich osádky cítí živelně blízkost Země, která je neopouští ani tehdy, když dosáhnou svého cíle. Popřáli si dobrý večer, ale cíl byl tak neskutečně vzdálený, tak strašně daleko...
"Proč jsi tu tak potichu" (a tak sama?) dodal škodolibě sám pro sebe. "Co Leoncavallo nebo jiní veristé?" přisadil si a snažil se vžít do role ublíženého společníka.
"Jdu trochu pozdě, měli jsme totiž něco mimo rozvrh."
Přijala to často opakované vysvětlení jako vždy - bez poznámky. Taková banalita: jeden jeho známý se nedávno po třetí dvojce frankovky zmínil příležitostně - jen tak mimochodem - o tom, že jeho žena seděla za nedávného podvečera s nějakým "kábrem" ve známé místní kavárničce. Sám tam ještě dříve, než se jejich vztah stal intimnějším, sedával poměrně často s Julií. Osprchoval se a když uléhal vedle své manželky, která buď spala nebo alespoň spánek předstírala, zamyslel se. Je tento fakt nevyvratitelnou domněnkou, která by se měla stát příčinou i důsledkem jejich rozchodu? Ne, byla tu přece Julie!
Aby se vyhnul dalším nepříjemným otázkám, které si kladl, ještě vstal a v kuchyni si vzal prášek na spaní a zapil jej obsahově neúměrným množstvím fernetu. Rychle se propadl do neznáma...
Ale každé ráno více slibuje, než dává ve skutečnosti. Světlo ještě váhalo mezi časným jitrem a opožděnou nocí. Probouzel se do oné ostražité bdělosti, která mu napověděla, že by ho ještě měla čekat alespoň hodinka spánku. Bylo kalné podzimní sobotní ráno. Kde zůstal ten přelétavý motýl lehkého polospánku? Teprve nyní si uvědomil, že ženino lůžko je již prázdné a na polštáři zůstala jen lehká promáčklina právě v jeho středu. Drobný nitkovitý déšť zanechával na skle svoje přerušované otisky. Stíny zatím tiše sklouzávaly z obrazů a nábytku.
Musím zapomenout na onen podmáčený podzim, kdy jsme se dlouze loučili den co den před secesním domem, kde jsi bydlela v podnájmu? Mohu zapomenout na ony kapky deště, které se ti třpytily na řasách a které jsem tak okouzleně líbal? Miloval jsem ten okamžik, kdy jsi sklonila hlavu, abys odemkla domovní dveře a potom jsi svoje tmavé dlouhé vlasy zaklínila za svá štíhlá záda, aby zbylo místo pro polibek.
Uvízl v zaprášené pavučině komunální administrativy jako bezvýznamná součástka, snadno nahraditelná. Jak ho míjela ctižádostivost mládí, ubývala také různá přání být výjimečný a nepostradatelný. Nepodařilo se mu to ani v manželství, které bylo, nevěděl ani proč, bezdětné. Dny zevšedněly a také manželství zešedlo stereotypem. Snad i proto to všechno začalo na jednom podnikovém večírku s Julií. Dnes, když se ohlédl nazpět, rozeznával se steskem omyly, jimž se dalo tak snadno vyhnout!
Vzpomínky se rozněcovaly stále silněji:
Vzpomínám na ty večery, kdy okna domů někde pohasínala a jinde se naopak rozsvěcovala jako moje naděje, a kdy jsi moje pochyby tlumila polibkem. A nebe nad městem bylo ozářeným klenutým stropem obrovité katedrály. Ale zatímco hvězdy chladly v prázdnotě, naše srdce bila stejnou vznešenou závratí vedle sebe. Vzpomínám na večery plné hudby. Dlouho jsme mluvívali a ještě déle mlčeli. Miloval jsem tě hluboce a něžně - a miluji tě i dnes!
Teprve nyní si vzpomněl na včerejší večer, kdy si namlouval, že všechno skončilo. Jak bylo nicotné a směšné vše, co mezi nimi stálo jako pomyslná zeď! Od tohoto okamžiku mu bylo jasné, že se usmíří s manželkou, rozejde se s Julií a že nakonec všechno dobře dopadne. Nyní byl již pevně přesvědčen, že ne Julie, ale jeho žena je tím pramenem živé vody, potřebným pro dnešní ráno, pro zítřek i pro dobu, kdy oba společně překročí pomyslnou hranici počátku stáří.
Ale ta poznámka, že jeho žena byla viděna s někým v kavárně? Vždyť je to banalita, otřepanost. A Julie? Věčné hovory o tomtéž - tedy v podstatě o ničem - nic hlubšího, duševně povznášejícího. Různě obměňované hovory, směřující do prázdna.
Vešel do kuchyně, ani si nevzal župan. Jeho žena dopíjela šálek čaje a byla upravená tak, jako by se chystala k brzkému odchodu. Popřáli si dobré ráno a dříve než mohl promluvit, odložila šálek do dřezu a rozhovořila se sama, s pohledem upřeným kamsi za jeho temeno, jakoby hleděla do arktického mrazu: "Chtěla..." přeskočil jí hlas, "chtěla jsem ti to říct už včera, ale nezdála se mi být vhodná chvíle, ale myslím si, že bychom to už měli řešit. Já - prostě mám známost - chodím s někým."
S úžasem se na ni podíval pozorněji: Měla nezúčastněnou, snad trochu napjatější tvář. "Ty s někým chodíš?" otázal se nevěřícně. Sežehla ho trpká žárlivost. Jak se mýlil, když se domníval, že oba společně najdou řešení a pak začnou šťastnější život! Nyní se všechno zhroutilo. Zamýšlel se zeptat kdo to je a proč, ale slova mu uvízla v hrdle, bylo v nich příliš trpkosti. Zavrtěl jenom nevěřícně hlavou. Pomalu mu doznívalo to, co si měl uvědomit již dříve: Proto ten její nezájem kde tráví přesčasy!
Ještě citlivěji vnímal tu zdánlivě nesmírnou křivdu, právě teď, kdy se definitivně rozhodl, že se rozejde s Julií! Jen vzdáleně vnímal, že se manželka obrací a jde do předsíně. Za okamžik uslyšel zaklapnutí domovních dveří.
Plaudite, amici, comoedia est finita!
Ani jsem to nestihl zeptat se jí s kým to vlastně chodí, uvědomil si dodatečně a mechanicky sáhl po cigaretě a zapálil si ji. Nyní má spoustu času - co s ním?
Vešel do obývacího pokoje a přinesl si popelník. Bezradně se rozhlédl okolo sebe, až se jeho pohled zachytil telefonu.
Konečně, proč ne? Má přece tolik přebytečného času!
Zvedl sluchátko a vytočil Juliino číslo...
Autor: Svatopluk Kopeček
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |