Jan Kaván, předseda Valného shromáždění OSN a český sociální demokrat, se vyslovil k tzv. irácké krizi. Osvědčil přitom jednak vskutku vytříbený smysl pro mezinárodní právo a jednak doložil i své humánní cítění s »civilním obyvatelstvem«. Ve zprávách Českého rozhlasu zazněla jeho slova, že kdyby (ti zatracení inspektoři nejspíš v Iráku žádné zbraně nenajdou, a co kdyby pak proboha oznámili, že tam ani žádné nejsou?!) vojenská likvidace Saddáma Husajna trvala dejme tomu »dva týdny, prostě blitzkrieg« (zde je třeba p. Kavánovi poděkovat za přesvědčivé a historicky výmluvné označení celé akce) a civilní obyvatelstvo ve velkém počtu nehynulo, pak by této likvidaci »svět zatleskal«.
K tomuto »tleskajícímu« fiktivnímu světu se sice Kaván mlčky připojil, ale nebyl zas tak prozíravý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Po blitzkriegu by sice nafta po ruce byla, musela by se však honem vymýšlet válka další, protože spousta zbraní, raket, granátů atp. by zbyla. Pro výrobu, která nesmí klesat, ale naopak růst, jinak potěš nás pánbu, a pro trh vůbec, by byla výhodnější válka delší, úměrná potřebám průmyslu světa, který by pak úměrně tomu musel také víc tleskat. Když už, tak už. Bohužel se tento svět, jehož staleté trvání Saddám Husajn z neznámých důvodů (zatím sice nikdo nevysvětlil, proč je proti němu tak zaujatý, ale Bush a Tvrdík dixit a tak to nemůže být jinak) uvádí v potaz, zatím k oslavnému potlesku nijak horlivě nechystá.
Perspektiva války delší a možná i dlouhé, po níž by následoval také delší a možná i dlouhý blahobyt (samozřejmě ne pro všechny, jen pro ty, co by si to zasloužili) tím však nepřestává být výhodnější, a pan Kaván, i když nezačal sice nejhůř, ale přece jen s tím blitzkriegem tak trochu z opačného konce, by měl všechno napravit a zasloužit se o to, aby tu potlesk nejenom byl, ale byl i neutuchající a skončil ovacemi. Ale co, hlavně, že nějak vůbec začal. Věřme mu.
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |