Jak vášniví odpůrci srdíčka velesrdce na Hradčanech, tak jeho poněkud zpocení obhájci, advokáti ex offo i prostomyslně dobrovolní, kupodivu zapomínají na to, že je tu cosi jako tradice a že se tradice má respektovat a ctít. Nelze se divit, ti i oni dotazováni turisty, zda jdou dobře do pražského okrsku veřejných domů, když šli za tím sladce pulzujícím neonem, neměli kdy promýšlet věc historicky, ačkoli nic se v tom ohledu moc promýšlet nemusí. Vždyť je to krásná rodová tradice. Neboť kdo už před dávnými desítiletími v samém středu Prahy postavil palác a dal mu jméno Lucerna? A čeho že bývala lucerna v těch časech ještě srozumitelným symbolem, k jakým to domům svým hřejivě červeným světlem naléhavě zvávala? Od lucerny k srdíčku je cesta jistě mnohem kratší než do Tipperary, a to velesrdce na Hradčanech bylo jen naplnění toho, co ještě dost nesměle, ale pro chápající jasně naznačila Lucerna.
   A je tu i nádherná tradice výkladu obojího symbolu pro hodné slušné přepočestné lidičky, kteří neradi slyší nic o veřejných domech, hanbincích a bordelech. Což není Lucerna hra samého Aloise Jiráska, který se ovšem jinak dost mýlil, pokud jde o české dějiny, a není snad srdíčko znamením lásky bezpečně vítězící nad nenávistí, i když asi zatím jen v erotických klubech, a to je ještě ne vždycky, když i z nich se občas ozývá střelba nikoli zátek z lahví šampaňského?
   Kdo by viděl v těch symbolech cokoli jakkoli pochybného, na toho je třeba si pěkně posvítit. Nejlíp lucernou.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)