Dne 6. března 2003 se dožívá sedmdesáti pěti let slavný kolumbijský spisovatel, nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez. Byl šestnáctým dítětem telegrafisty v karibském městečku Aracataca, v němž prožil dětství a jež se mu stalo pod jménem Macondo inspirací a dějištěm řady jeho děl. Po nedokončených studiích práv v Bogotě a Cartageně se věnoval novinářské práci, která ho zavedla do různých zemí několika kontinentů. Navštívil mj. i Československo, o kterém psal v cyklu reportáží Devadesát dnů za železnou oponou. Vedle běžné zpravodajské činnosti a reportáží se velice zajímal o film, jehož režii studoval v římském Kinematografickém experimentálním centru, kde si osvojil principy fundované filmové kritiky i pozdější scenáristické práce.
Znalost světa, kterou uplatnil jako pohotový novinář, prohluboval zájmem o světovou literaturu, z níž mu byla nejbližší díla Hemingwayova, Faulknerova, Greenova, Saint-Exupéryho, P. Nerudy a Kafkova. Jeho Proměna, kterou přečetl jako sedmnáctiletý, ho vedla k rozhodnutí stát se spisovatelem.
První povídky Garcíu Márquezovi časopisecky otiskli v roce 1947. Proslulost mu přinesla povídková a románová díla z šedesátých let, kdy počíná jeho světová literární sláva. Dvacet let po spisovatelově literárním debutu vychází román Sto roků samoty, považovaný za kultovní dílo magického realismu. Na osudech několika generací rodu Buendíů vylíčil stoletou historii městečka Macondo, jeho zrod, rozkvět, úpadek a zánik. V mnohém tyto osudy připomínají historii Kolumbie a celé Latinské Ameriky v 19. a 20. století s vojenskými aférami, rodinnými rozvraty, přírodními katastrofami, osobnostními vzestupy i pády. Román zároveň symbolizuje vývoj lidského společenství včetně podobenství o stvoření a zániku světa. I další epizody parafrázují Bibli, např. líčení prvotního hříchu, vyhnání z ráje a potopu světa. Magický realismus románu spočívá v neutuchající vypravěčské euforii, v níž reálné se prolíná s fantastickým, minulost se mísí s přítomností, svět mrtvých vstupuje do osudů živých, komické se střídá s tragickým a historické s mytologickým. Klíčový fenomén samoty je dle spisovatele "soukolí, jež se neodvolatelně opakuje" jako "roztočené kolo, které by se otáčelo na věky věků, kdyby se jeho osa postupně a nezadržitelně neopotřebovávala." Úpadek a zánik Maconda spjatý s osamělostí rodu Buendíů, kteří trpí nedostatkem vzájemné lásky a porozumění i ztrátou společenské solidárnosti, je nejen alegorií minulých a současných latinskoamerických poměrů, ale v mnohém varovně vypovídá o chaosu soudobého světa.
Motivy osamělosti, stárnutí a smrti dominují i v dalších prózách Garcíi Márqueze (Podzim patriarchy, Kronika ohlášené smrti, Láska za časů cholery), které se staly světovými bestsellery a vyšly v mnohamiliónových nákladech po celém světě. Zdůvodnění Nobelovy ceny, kterou spisovatel získal v r. 1982, zní: "Za jeho romány a novely, v nichž rysy fantastické a realistické vytvářejí mnohoznačnou jednotu básnického světa, který zrcadlí život a konflikty kontinentu."
Gabriel García Márquez konflikty kontinentu a světa nechce pouze reflektovat, ale usiluje svými občanskými postoji o jejich řešení. Je zastáncem Kubánské republiky, kde léta působil, a osobním přítelem Fidela Castra, jehož názory tlumočí ve své publicistické činnosti.
Dobré znalosti spisovatelovy tvorby v naší zemi, v níž vyšla většina jeho beletristických knih a o niž se zasloužily i divadelní adaptace jeho próz, by prospěl i knižní výbor z jeho publicistiky. Jubilantův hlas by určitě v složité soudobé situaci zněl u nás podnětně a povzbudivě.
Autor: Vlastislav Hnízdo
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |