Kdo by nevěděl nic o literárním vědci a prozaikovi Jaroslavu Sekerovi, mohl by se domnívat, že knížku ČERNÝ MNICH (A. P. Čechov - osobnost a dílo; nakl. Tilia, Šenov 2002) napsal jako pohotovou odpověď na děsivý příval tržní potopy, pod jejíž lesklou hladinou mizí u nás v posledních letech lidskost, za niž se vydává dobročinnost, tak výhodně odepisovatelná z daní, přátelství, nahrazované hlučnou bodrostí, jaká k ničemu nezavazuje, láska, za kterou zaskakuje bezostyšné páření před kamerami, stud, kterým média pohrdají jako čímsi nemožně zpozdilým, když přece striptýz nebo i hard porno a prostituce je prý práce jako každá jiná, ba dokonce mimořádně vážená, protože vynáší víc než většina prací jiných (však si hvězdy pornofilmů libují, jak jsou teď už bez zábran zvány a brány na večírky elit a jak se přátelí s celebritami, samy se jimi tím a ovšem výší svých kont stávajíce), a také opravdová tvůrčí práce, jak patrno z toho, že pouhá účast nějaké mediální létavice na jednom jediném večírku bývá honorována sumou daleko převyšující honorář za nesporně hodnotný román, jaký se píše půl roku nebo i dva roky, natož za knížku, jaká se promýšlí po celý život, např. o Čechovovi stále znovu inscenovaném, leč v hektickém stylu konzumního života de facto co do jeho životního poselství dokonale ignorovaném.
Ačkoli Sekerův Černý mnich je neuvěřitelně včasné slovo proti tržní degradaci lidskosti a kulturních hodnot deklarativně uznávaných, aniž se o té dnešní degradaci zmiňuje (v tom si Sekera počíná jako jeho Mistr, u Čechova se naučil vyjádřit své stanovisko objektivním pohledem a podáním, tím působivějším, čím se zdá lhostejnější), je to filozoficky vyostřená literárněvědná studie, kterou její autor psal vlastně po celý život. Zárodek knihy je už ve studii O jednom charakteristickém rysu umělecké metody APČ (Čs. rusistika, 1960), ne-li v nějaké ještě starší stati, o níž nevím, ústřední kapitola knížky, Kritika účelového člověka, byla načrtnuta statí Živý Čechov (ve Kmeni 1984), první pokus o syntézu analýzy Čechovových postupů a postojů však už roku 1973 přinesla první polovina Sekerovy knihy Angažované diagnózy.
Černého mnicha jsem četl tak, že jsem si v něm vyznačoval, co a kde už probíral Sekera dřív, a žasl jsem, jak se propracovával k definitivnímu, hutnému a výstižnému výkladu jádra a životního smyslu díla velkého povídkáře a dramatika, neponechávaje ze znění původního bezmála žádný odstavec bez upřesnění a vybíraje ty detaily, v nichž se názorně vyjevuje podstata Čechovova odkazu. Studie z roku 1960 analyzovala na čtyřech tiskových stranách povídku Neposeda z hlediska "objektivnosti" autorské pozice; do teď vydané knihy přešel z ní nyní hlouběji promýšlený a frapantněji formulovaný základní postřeh o tom, co se dá pojmenovat Čechovovou autorskou strategií (metoda vyjádření stanoviska působí dojmem opačným, dojmem neutrality a nezaujatosti), ale i např. tři slova, jimiž se dokládá autorovo umění charakteristiky exaltované postavy. Mám za to, že za nevelkými odstavci, věnovanými jednotlivým povídkám (výklad vchází především z jejich analýzy) a hrám, je podobně podrobný a důkladný rozbor jako za třemi odstavci, které jsou v knize o povídce Neposeda.
Hlubinný ponor k podstatě Čechovova díla umožňuje Sekerovi na řadě míst podrobit přesvědčivé kritice některé málo jemné překlady a zejména úspěšně polemizovat s těmi výklady (a dodejme: nepřímo i inscenacemi), které interpretují Čechova právě z oněch účelových pozic, proti nimž míří - jak Sekera zcela průkazně dokládá - nejcennější díl tvůrčího odkazu Mistrova. Věren poznání (k němuž došel celoživotním studiem Čechovova díla), že působivější je vidět zápory v pozitivu i klady v záporu, a právem si jist, že jádro poselství je v těch povídkách a hrách, nad nimiž se setkáváme s protikladnými interpretacemi, Sekera dospěl k závěru, že je jakoby dvojí Čechov: jeden jednoznačný a druhý dvojlomný, přičemž z hlediska hloubky poznání je tento "druhý" Čechov nesporně podnětnější a umělecky specifičtější, neboť ten přichází s hlediskem, které jinde než v umění nacházíme jen zřídka. Právě ten dvojlomný umělec očividně rozpíná naše obzory, totiž zpochybňuje naše ustálené představy o dobru a zlu, o padouších a výlupcích ušlechtilosti. Umělec nás upozorňuje, že se musíme mít na pozoru sami před sebou a svými soudy. To je kategoričnost nová a nekonvenční, kategoričnost důsledného humanismu.
Četl-li jsem dost pozorně, nikde v Sekerově knížce nepadne slovo postmoderna, ačkoli se to na mnoha místech nabízelo; vyslovme to tedy zde: Čechov, k němuž našel Sekera nejlepší klíč v titulní postavě povídky Černý mnich, reagoval na jevy, jimiž zaštiťuje svou svévoli agresivní postmoderna, která si libuje v totálním alibi a má za to, že je dovoleno vše; Čechov tytéž (postmodernu "inspirující") jevy nepřehlíží, ale reaguje na ně po svém právě opačně: soustavnou kritikou účelových představ o lidských hodnotách; a neumdlévající odpovědností. Sekerův výklad Čechova má tak i obecnější dosah: nevtíravě učí (nejenom v podkapitolkách Postupy a postoje, Tóny a barvy) umění pročíst se k humanistickému smyslu vlastně každého velkého uměleckého díla.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |