Do literatury, která nevěděla kudy kam (psalo se o smrti románu, který není s to zobrazit současnou realitu), v roce 1967 nečekaně uhodil narativní blesk. Jmenoval se Sto roků samoty. Autor tohoto podivuhodného díla Gabriel García Márquez pocházel z Kolumbie (narozen 6. 3. 1928), žil však dlouho v Evropě, v Římě studoval v Experimentálním filmovém středisku a jako novinář pobýval ve Francii, v Mexiku a Španělsku. Už předtím, v roce 1955, vydal prózu Spadalé listí, v roce 1961 Plukovníkovi nikdo nepíše a v roce 1962 Pohřeb Velké Matky a Zlou hodinu. Román Sto roků samoty, příběh imaginárního kolumbijského města Maconda od svého mýtického založení až po definitivní úpadek, spojený s příběhem rodu Buendíů, dvaatřiceti občanských válek, vyvolaných a prohraných plukovníkem Aureliánem, otcem sedmnácti nemanželských synů, je především, jak naznačuje název knihy, příběhem historické osamělosti a úpadku Latinské Ameriky. Vyprávění se živí jak tamějšími mýty, tak výdobytky evropských avantgard: čerpá z archetypů a nevyhýbá se aktuálnosti. V následujícím románu, který vyšel po delší tvůrčí odmlce, v roce 1975, Podzim patriarchy, Márquez opustil Macondu a rod Buendíů a zabýval se mýtickou postavou latinskoamerického diktátora. Po románu Kronika předem ohlášené smrti z roku 1981 přišla v roce 1982 Nobelova cena za literaturu. Márquez jako novinář napsal stovky drobných črt, vyšly v roce 1994 knižně pod názvem Notas de Prensa 1980-1984. Jsou dokladem jeho zaujetí lidským i politickým stavem současného světa, který vždy viděl a vidí z jeho levé strany.
V tomto roce se dožívá sedmdesáti pěti let.
zrt
GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ
Dlouhý a šťastný život Margarita Duarta
Margarita Duarta jsem znovu potkal po mnoha letech. Zničehonic se vynořil z jedné z tichých uliček starého Říma. Neudivil mě jenom tím, že svým vzhledem stále ještě připomínal obyvatele Říma antického, ale i tím, že jej ještě neopustila jeho úpornost. Naposled jsem ho viděl někdy před dvaceti lety, stále však působil dojmem zakřiknutého úředníčka z radnice někde v Andách a měl na sobě snad týž smuteční oblek. Navíc mi připadal jako někdo, kdo patří už víc ostatním lidem než sám sobě. Teprve po dvou hodinách nostalgického vzpomínání v malém baru v Zátibeří jsem se opovážil zeptat se na to, co mi ze všeho nejvíc leželo na srdci.
"A co světice?"
"Je tady," odpověděl mi, "čeká".
Jedině já a pak ještě tenor Rivero Silva bychom dokázali pochopit úděsný lidský obsah těchto několika málo slov. S jeho životním dramatem jsme byli oba do té míry obeznámeni, že já sám jsem si dokonce řadu let myslel, že Margarito Duarte je postava, která si hledá svého autora a na kterou romanopisec třeba celý život čeká, a já sám jsem jí neumožnil, aby mě našla, jenom proto, že konec jeho příběhu se nedal odhadnout a bylo skoro nemožné vymyslet si jej. A takovým také zůstal.
Margarito Duarte dorazil do Říma v létě roku 1954. Bylo to poprvé v životě, co se vzdálil ze své osady zapadlé kdesi v Andách a nemusil to ani nikomu říkat, protože to na něm bylo vidět na první pohled. Po příjezdu pak jednou ráno přišel na vyslanectví své země v Římě se zavazadlem z leštěného smrkového dřeva, které velikostí i tvarem připomínalo pouzdro na violoncello, a tam panu vyslanci sdělil neuvěřitelný důvod svého příjezdu do města. Vyslanec pak zavolal svému příteli, kolumbijskému tenorovi Rafaelu Riverovi Silvovi, aby Duartemu zamluvil pokoj v pensionu, kde oba, vyslanec i tenor, bydlili. Tam jsme se také s Duartem poznali.
Ještě téhož dne mi na místě pověděl svůj příběh. Vychodil sice jen obecnou školu, ale díky své lásce k literatuře, svědomitě a se zaujetím přečetl totiž všechno, co mu přišlo pod ruku, se z něho stal kulturní člověk.
V osmnácti se oženil s nejkrásnějším děvčetem z kraje, po dvou letech však ovdověl a zůstal sám s dceruškou. Ta byla ještě hezčí než její matka, v sedmi letech ale zemřela také. Margarito Duarte byl už od obecné školy bezvýznamným úředníčkem na radnici a určitě by jím byl dosud, kdyby si s ním osud nezašprýmoval a nepřiměl ho k nesmyslné cestě, která jednou provždy vychýlila jeho život ze svého běhu.
Začalo to půl roku před jeho příjezdem do Říma. Bylo třeba přemístit hřbitov, protože tam, kde byl dosud, se měla stavět nějaká fabrika. Margarito Duarte stejně jako jiní obyvatelé osady vykopal z hrobu své zesnulé a řekl si, že využije příležitosti a uloží je do nových rakví. Jeho žena se po dvanácti letech rozpadla v prach, děvčátka se však čas nedotkl. A to doslova, protože po otevření její rakve ovanula přítomné vůně čerstvých růží, které při pohřbu dostala do rakve. Zpráva o zázraku okamžitě překročila hranice kraje a do osady se nahrnulo tolik zvědavců, že to nikdo nečekal. Nebyla tu špetka pochyb: uchování těla v neporušeném stavu vždycky bylo nejzřejmějším důkazem svatosti a dokonce i zdejší biskup souhlasil, aby o celé věci byl zpraven Vatikán a aby k ní zaujala postoj svatá kongregace. A tak byla uspořádána peněžní sbírka a Margarito Duarte se vypravil do Říma, aby tam bojoval za věc, která už nebyla záležitostí pouze jeho, ani osady, ve které žil, ale celé země.
Při řeči Margarito Duarte odemkl visací zámek na pohledném zavazadle, které vypadalo jako pouzdro na violoncello, nadzvedl víko a tenor Rivera Silva a já jsme mohli zázrak vidět na vlastní oči. V pouzdře neležela scvrklá mumie, jaké člověk může vidět v mnoha muzeích po celém světě, ale dívenka, která budila dojem, že těch dvanáct let v zemi prostě prospala. Neměla obvyklou barvu starého medu a otevřené oči byly průsvitné a živé a vůbec budila naléhavý dojem, že se na člověka ze své smrti dívá. Podle dávných zvyklostí svého rodného kraje byla oblečená jako panenská nevěsta a v rukou držela kytici růží.
Ve zdraví, v jakém se uchovala její pleť, však nápor času nevydržely atlasové šatičky a umělé květiny pomerančovníku ve věnečku na hlavě. Vůbec nejpodivuhodnější však bylo, že jí pod zemí nepřestaly růst vlasy, měla je až na paty, a taky nehty, ty jí však, jak se na tom jednomyslně usnesla celá osada, nakonec ostříhali, protože i ti největší znalci svatých záležitostí uznali, že by to byla podívaná odporující svatosti. Margarito Duarte je však stejně měl s sebou v lahvičce pro případ, že by mohly posloužit coby dodatečný důkaz svatosti.
Margarito Duarte nelenil a dal se do díla ihned na konci onoho dávného hlučného a horkého léta. Zpočátku měl jakousi oporu v diplomatických institucích své vlasti, zanedlouho už měl však k ruce pouze vlastní inspiraci. Pius XII., který byl tehdy papežem, nikdy nedal najevo, že by o zázraku něco věděl. Jeho sekretariát neodpověděl ani na vlastnoruční, bezmála šedesátistránkový Duartův dopis, který sám osobně doručil. Následujícího léta Duarte nechal diplomaty běžet a vypravil se se svým zavazadlem do papežského sídla v Castelgandolfu, aby tam světici papeži ukázal. Turisté z celého světa se sem jen hrnuli, aby uviděli papeže na vlastní oči, ten však mezi ně ani jednou nepřišel, pronesl jenom z okna otevřeného do vnitřního dvora šestkrát, pokaždé v jiném jazyce, jednu a touž řeč. Duarto neuspěl. Tento neúspěch počáteční a ani bezpočet dalších, jak je léta přinášela, však nedokázaly nalomit jeho odhodlání.
Nedal se. Jak jsme si povídali v malém baru v Zátiběří, zjistili jsme, že během jeho čekání se na papežském stolci vystřídali už čtyři papežové, což statisticky vzato mohlo znamenat, že jeho šance narůstají. Přišel jsem rázem o poslední pochybnosti: svatá není Duartova dcera, světec je on sám. S pomocí jejího neporušeného tělíčka už dvacet let bojuje o svou vlastní kanonizaci.
(23. září 1981)
Spojené státy: radši uzavřené než pootevřené
Zhruba před dvanácti lety jsem doprovodil svou ženu Marcedes a naše dvě děti do pohraničního města Nueovo Laredo. Tamní ocelový most má jeden konec v Mexiku, druhý ve Spojených státech. Končila jim trvalá víza a chtěli požádat o jejich prodloužení. Moje vízum propadlo pochopitelně rovněž, já jsem však svou rodinu nemohl ani doprovodit přes most, protože Spojené státy mi nepovolily ani tříhodinový pobyt, abych mohl za most a vrátil se zpátky do Mexika.
Na mostě byl hustý provoz oběma směry. Jak tomu je na všech hranicích všude na světě, řada lidí žije na jedné a pracuje na druhé straně, celníci a policisté na jedné i druhé straně je znají a nechtějí po nich doklady, důkladně však kontrolují každého, koho neznají, hlavně není-li to Mexičan, proto jsem se ani nepokusil některého z nich přesvědčit. Posadil jsem se na dřevěnou lavičku na mexické straně a chystal jsem se listovat v dvojjazyčných časopisech, dokud se má rodina z té podivné výpravy do ciziny nevrátí. Jejich pobyt na druhé straně byl kratší, než se dalo čekat, předtím však došlo k něčemu, co prostě nejde zamlčet. Má žena mi za mostem chtěla koupit svetr, dlouho vybírala správnou barvu a nakonec vyšla před krám a jeden po druhém mi svetry, které tam měli na skladě, ukazovala, dokud jsem na jeden nekývl. Tato epizoda mi nešla z hlavy, a nejenom proto, že byla nezvyklá a zábavná, ale také proto, že mi připadá jako velice názorný příklad směšnosti, k níž člověka někdy něčí hloupost přinutí.
To bylo poprvé, co mi Spojené státy odmítly vízum a od té doby každou mou cestu do této země - víza byla pokaždé provizorní a něčím podmíněná - provázely podivné okolnosti. Tak třeba nikdy jsem se nedozvěděl, proč jsem pro Spojené státy nežádoucí osoba. Když jsem měl pracovat jako dopisovatel kubánské tiskové kanceláře v New Yorku, bylo to v roce 1959, požádal jsem v Bogotě o své první vízum a udělili mi je okamžitě. V New Yorku jsem žil necelý rok, pak jsem z tiskové kanceláře odešel a vrátil se do Mexika. Tam mě zaměstnanec zdejšího amerického vyslanectví bez nějakých potíží vyhledal a požádal mě, aby mu vrátil jak můj doklad o pobytu v USA, tak doklady všech členů mé rodiny. Udivila mě píle a snaha, s jakou vypátrali mou adresu, ale také to, že si ji naopak nedokázali opatřit, aby mi vrátili přebytek daní, které jsem v New Yorku zaplatil.
Po více než deset let byly veškeré mé snahy o získání víza marné, nikdo mi ale nikdy neřekl, proč mi je nechtějí udělit. Teprve jeden můj přítel měl jednou dojem, že rozluštil tajný kód na jednom vyslanectví, kde pracoval, a sdělil mi, že to je kvůli terorismu v Kamerunu. Nijak mě to nepřekvapilo, jsem na podobné nehoráznosti zvyklý, byl jsem vždycky veřejným nepřítelem terorismu a v Kamerunu jsem v životě nebyl. Oficiální důvod, jak mi jej vyslanectví v různých místech sdělovala, je stále jeden a týž: frivolní podezření, že jsem buď členem komunistické strany, nebo nějaké její přidružené organizace. Mohla by to být klidně pravda a přitom by to nebylo nic, čeho bych litoval, jde jen o to, že to pravda není. Nebyl jsem nikdy členem žádné strany.
Poprvé mi USA poskytly vízum na týden, omezené na ostrov Manhattan, v roce 1971, kdy mi newyorská Columbia University udělila čestný doktorát. Mou radost, že znovu uvidím New York, mi však zkalila stejně zábavná jako politováníhodná událost. Státní departement v obavě, že imigrační úřad na newyorském letišti se dopustí něčeho nenáležitého, co by mohlo skončit v novinách, vyslal z Washingtonu úředníka, který mě měl v osm večer na letišti převzít, doprovodit do hotelu a prvním letadlem se vrátit, aby ráno zas mohl sedět v kanceláři. Jenže já jsem neletěl letadlem z Frankfurtu, ale z Barranquilly v Kolumbii, a to nedorazilo do New Yorku v osm večer, ale na druhý den ve čtyři ráno.
Nebožák tam zmíral hlady a byl ospalý jak kotě. Přes noc si třikrát po sobě přečetl anglický překlad mé knihy Plukovníkovi nikdo nepíše. Obstaral si ji, aby věděl, na koho to na letišti vlastně čeká. Když pak odcházel z hotelu, chtěl jsem mu do ní aspoň napsat věnování, zahanbeně se mi však přiznal, že si ji vypůjčil z veřejné knihovny a že ji musí odevzdat takovou, jakou ji převzal. Pospíchal, aby stihl ranní letadlo a byl včas v kanceláři a zanechal ve mně trapný pocit, že jsem nebohého, špatně placeného úředníka, bez smyslu pro humor, připravil o spánek. Navíc neměl vůbec nic společného s tupostí byrokratů, kteří neměli dost odvahy udělit mi buď vízum neomezené, nebo žádné.
Gringos se mi nezamlouvají hlavně pro svou schopnost žít s pocitem viny. Ta se na ně jen lepí. Znatelné to je právě na problému s vízy pro spisovatele a umělce z Latinské Ameriky. Ten problém si ovšem gringos vytvořili sami. Řada mých přátel má vstup do Spojených států vůbec zakázaný. Julio Cortázar se musí, chce-li plnit své početné závazky v této zemi, kam jej neustále zvou univerzity a různé kulturní instituce, podrobit nejrůznějším procedurám. Jediné, co proti němu - mimo to, že jako spisovatel má na přemýšlení vlastní hlavu - mohou mít, je skutečnost, že podporuje kubánskou revoluci a nyní i to, co se děje v Nikaragui. Carlos Fuentes, který své politické přesvědčení hlásá, kde jen může, dokonce i v samotných Spojených státech, je osobou nežádoucí a jsou mu udělována jen víza jak se patří omezená. Jen velmi malý počet latinskoamerických spisovatelů, umělců a profesorů nepatří mezi oběti tohoto diskriminačního systému. Jinými slovy řečeno do Spojených států můžeme, jen když jim máme posloužit. Jinak nám vstup odmítnou s tím, že máme styky s komunismem.
Zvlášť skandální jsou případy Marty Trabové, argentinské historičky umění, a uruguayského profesora a kritika Angela Ramy. Řadu let pracovali pro marylandskou univerzitu a pak jim bylo bez dalšího vysvětlení oznámeno, že musí Spojené státy opustit. Ramovi nabídli ještě něco mnohem víc pokořujícího, prý se může odvolat, pokud odpřisáhne, že se odříká svého domnělého komunistického přesvědčení. Martě Trabové nenabídli ani to.
Mám dojem, že to není jen hloupé, ale i nedůsledné: odmítají-li vstup nám, bylo by od nich rozumné, aby se tak chovali i vůči našim knihám, protože kdyby se utajovaní géniové z ministerstva spravedlnosti nad tím jen trochu zamysleli, přišli by možná na to, nač už před nimi přišel Hitler, a sice že knihy jsou nebezpečnější než ti, co je píší. Skutečnost, že vládě Spojených států na tom vůbec nezáleží, vede k domněnce, že tu vůbec nejde o ochranu americké společnosti, jak tvrdí, ale o imperialistické potrestání těch, co tuto společnost kritizují.
(10. listopadu 1982)
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Autor: zrt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)