ALOIS TYBRYCH

Po válce

Pod vodní trojnásobností
se narodí a bude mít čtvrtek
za svůj sváteční den
ke své chvále i slávě

Vláda a moc jeho
se budou šířit po zemi a po moři

Přes Tichý oceán k Orientu
a ke všem trápeným zemím
aby zahnal na zemi bídu
A smích nebude emocí
mučeného lidského stáda
leč pokorného štěstí


Nová bohyně

Nová bohyně
zrozená z kamení
zažloutlého dolomitu
Nohy vsazené do klenby pánve
nesou spanilé tvary těla
ramen šíje
démanty na nich zaniknou

Má temné oči
smutně nepřítomné
Nemá však tvář
Zakrývá ji změť barevných šňůrek
piercingů z boltců skrání
nosu i obočí Vlasy v tenkých copáncích
končí kuličkami obojetného kovu

Postává bosa
v řasnatém rozevlátém rouchu
trochu se potácí
Nová bohyně
zrozená z kamení
odolává den co den větší extázi
Očima utopenýma v beznaději pranic nevnímá


Bilance

Země a vesmír
nekonečná množina
novému životu na dosah
Vztáhneš ruku a vše uchopíš

Zanedbatelná nicotná
je i bude konečná bilance

Jeden
jediný bod
vposled vystoupí
běsné oko cyklonu
či řvoucí mořský vír
centrum exploze atomových bomb
v obrovské prázdnotě energetický střed

Směřujem tam všichni
hejna mušek k plameni



DAVID PAULOVICH ESCALONA

Vlast mého otce

Tam někde v dáli existuje země
s horami až k nebi vztyčenými
pokrytými sněhem čistým bílým věčným

Mohutná řeka žene bystrou vodu
kolem vesnic městeček i měst
nese zemi bohatství a lidem radost

Tam se tyčí město staré jako historie
krásné a lesklé jako budoucnost
postavené z potu z lásky z písní

V úzkých vydlážděných uličkách
bijí srdce jeho obyvatel
každé nároží se chlubí vzpomínkou

Příroda mu přála a tak není divu
že cizáci otvírali mlsné huby
než je hnali domů hrdí partyzáni

Lid se umí radovat i dřít
každou sklizeň vystřídají svátky
kdy hudba i víno tečou proudem

A v jedné vísce v té nejmenší ze všech
pramení snad nejkrásnější hudba
a prýští nejchutnější slivovice

Tu hudbu pocítíš až kdesi v hloubi duše
svým nápěvem div neodplaví srdce
Vše co má nohy ruce tělo dá se do tance

Kroje pestřejší než motýli
hrdé jak výkřiky tanečníků jako vršky hor
se každý svátek natřásají coby pávice

Tam žila byla velká rodina
její synové se vydali až za obzor
ne za potěšením nýbrž za prací

Doma zanechali lásku matek
vážnost otců něhu sester
to co jim bylo nade všechno drahé

Poutník odnášel si aspoň vzpomínky
na dřevěnici na praskot polen v krbu
chuť vánočního cukroví na patře

Svou rodnou řečí mluvil kde mu rozuměli
naučil se i však i řeči hostitelů
svůj dům si musel založit na cizích základech

Poznal také lásku jež vydala plody
a tak mohl dětem vyprávět
o zemi svých snů již zahlédl jen v spánku

Až jednoho dne se vydal cestu
aby přešel přes hranici stínů
aby zase navrátil se ke kořenům

Odjížděl nedočkavě kufr plný dárků
aby se vrátil plný vzpomínek
spokojený s rozjařeným srdcem

Vše co zažil nenechal si pro sebe
líčil proměnu snu ve skutečnost
nevynechal objímání blízkých ani políbení země

Když se naplnila léta opustil náš svět
Na tváři úsměv
v duši milovanou zem


Vzdálená a přece drahá zem

Smutný je osud emigranta
nezvratné rozhodnutí odejít
sebrat sílu na boj se steskem
do úpadu dřít se v honbě za úspěchem

Daleko od zapomenuté kolébky
stát se snadnou kořistí nejistoty
Co dosáhl dnes už patří včerejšku
a nikde nikdo kdo by pohladil

Jednoho dne se musí ohlédnout
a změřit vše co zasel
O co usiloval má už za sebou
být u konce je někdy příjemné

Všechno začaly dvě osamělé paže
později se připojily druhé
A jak láska začínala rodit
přibývalo úst i rukou

A kdesi v dálce světélkuje drahá zem
ta kterou miluje nad všechny země světa
ta kterou v sobě nese ve spánku i v bdění
ta drahá zem v níž nikdy nespočine

Přeložili EVA MÁNKOVÁ a KAREL SÝS

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]