6.30
Alicia připravuje snídani, za chvilku aby vyrazila. V ruce notebook a kabelku, stopuje na semaforu. Starší řidič dodávky jí otvírá dvířka, jó, vy ženské, vy to máte jednoduché, člověk vás vidí a hned vám zastaví. Jednoduché? Alicia se usmívá a mlčí. Pak mluví o počasí, o včerejším filmu, ve Staré Havaně vystupuje. Do práce je to pár kroků a dneska tam bude zvlášť brzo.
Alberto. Nesnáší tahle uspěchaná rána, šálek kávy skoro na schodech, a pak odevzdané čekání na autobus, někdy ztratí trpělivost a vrací se pro klíčky od auta, ale benzín je třeba nechat na večer. Aspoň si může prolistovat poznámky k dnešní přednášce, "Španělská koloniální správa a příčiny první války za nezávislost". Tahle fronta je na dvaadvacítku? Kdo je poslední? vykřikuje mladík s neoholenou tváří, zdá se, že se mu včerejší flám trochu protáhl. Alberto potichu odpovídá a dál přemýšlí, jak studentům přiblížit tu bouřlivou atmosféru poloviny 19. století, krystalizaci národního vědomí...
Mirta se pomalu protahuje. Budík drnčí a drnčí. "Pedro, María, vstávejte přece, lenouškové moji líní, kdo si myslíte, že za vás půjde do školy?" María trochu reptá, ale pak připravuje snídani a Mirta si zatím žehlí svou bělostnou sestřičkovskou uniformu. Pak si natáhne bílé síťované punčocháče, svoji chloubu, v kombinaci s její černočernou pletí vypadají prostě úžasně. A není v nich zase takové horko.
Julio je už dávno vzhůru. Jak má také dospat, po čtyřiceti letech dennodenního vstávání. Kdo hovoří o důchodu jako o zaslouženém odpočinku, je buď škodolibec, nebo šílenec. Místo ježdění po městě s malou dodávkou a opravování telefonního vedení trávit celý den doma, snášet bláznivou tchýni, zajít do krámu podívat se, jestli něco přišlo na lístky. Za chvíli z něho bude úplný dědek.
Belkis ještě spí. Pracovala až do večera a ta půldruhá láhev rumu je přece jenom znát.
10.00
Alicia dokončuje zprávu na jednání o modernizaci elektrárny v Cienfuegos, takže si ještě stačí dojít do kantýny. Pablo, co je k svačině, hm, chleba s něčím, radši nepátrej po tom s čím, a k tomu pomerančová limonáda. To ujde, oběd určitě nestihne, tak bude mít aspoň něco v žaludku, až se bude hádat s japonským investorem o tu jeho nesmyslnou nabídku. Ví dost dobře, že ten řídící systém by se dal udělat za polovinu. Jistě, to je věc obchodníků, ale ona jako specialistka s tím rozhodně nesouhlasí.
Alberto. Ta dnešní mládež. Já už v osmnácti učil na střední škole a zároveň studoval na pedagogické fakultě. Revoluce potřebovala učitele a nikoho ani nenapadlo stěžovat si, když chodil v deset večer domů a vstával v pět ráno na autobus. Pochybnost mu šeptá do ucha, že možná i proto jeho první manželství nevydrželo ani dva roky. Jenže ten pocit něco tvořit, něco budovat, za to stál. Dnes učí historii na univerzitě. Devatenácté století. Fakt by se mu nechtělo postavit se před tu hordu diletantů, co myslí víc na značkové džíny než na zápočty, a vysvětlovat jim nejnovější dějiny. Mluvit o létech sedmdesátých či osmdesátých, možná trochu šedých, nebo snad černobílých, pravda, ale věci se nazývaly svými jmény. Období socialistického tábora, socialismus byl tehdy nezvratný a kapitalismus agonizoval ve třetí fázi své všeobecné krize. Americké blokádě jsme se posmívali. Rusáci, teda pardon, sověti, posílali naftu, konzervy a traktory a k tomu, aby byl člověk šťastný, stačilo sednout si na nábřežní Malekón. Jenže potom, skoro den ze dne, se celý ten svět, ve který jsme věřili, prostě sesypal a nechal nás uprostřed Karibiku, bez dechu a s prázdnýma rukama, skoro bez zahraničního obchodu a s americkým embargem jako nožem vraženým v zádech. Ale o tom bych jim už vyprávět nemusel. Vyrostli ve "speciálním období", s chlebem na příděl a ... není se co divit, že se nechají snadno okouzlit. Hm, jako by to devatenácté století bylo jednodušší. Osvobození černí otroci na koních sekali mačetami do španělských vojáků vyzbrojených puškami a děly. A vyhráli, v poslední instanci vyhráli. "Takže je čtvrt na jedenáct, tak se panstvo zase usaďte, před přestávkou jsme skončili v roce 1853."
Mirta. "Tak doktore, já jdu s injekcí k babičce Rodríguezové a pak se stavím u starého Paca, včera měl to koleno hrozně nateklé. Měl byste tam taky zajít, fakt se mi nelíbil."
Fajn. Tak babku Rodríguezovou zvládnu za chviličku, stejně bude zase nadávat, že kdo to kdy viděl, chodit za ní domů s injekcí až v deset dopoledne. "Babi, my máme na starosti 120 rodin a revmatické babičky jako vy bysme mohli rozdávat."
Ach jo, šest dní do výplaty. Prachatýho chlapa potřebuju. Necelých tři sta pesos a k tomu dvě děti, to je nad moje síly. To, co na ně otec platí, mi pro ně nestačí ani na svačiny.
Julio. "Milá Marlene. Tvůj dopis nám udělal velkou radost." Ne, to zní blbě, to je jako "tvoje peníze nám udělaly velkou radost."
Jak jí jen říct, že ji mají moc rádi, že na ni tolik vzpomínají, že přece není třeba plnit dopisy jedovatými větami o tom, že kdyby přijeli za ní, měli by se konečně "tak, jak si zaslouží". Ano, to, co poslala, přišlo moc vhod, od té doby, co je v důchodu, a nedostává v práci kromě výplaty také tašku s práškem na praní, lahví oleje, mýdly a spoustou dalších užitečných věcí, se jim žije trochu tíž.
Belkis je ještě rozespalá. Po paměti staví na sporák kávovou konvici, hledá cigaretu, úklonem hlavy pozdraví malý oltářík v rohu místnosti, zapálí svíčku. Otevírá ledničku a bez komentáře ji raději zase zavírá. Někdo ťuká na dveře a ona je ještě v noční košili.
15.00
Alicia. "Prémie budou, vážení, Pablo už předal studii o surové ropě, takže jsme měsíční plán splnili!" Zaplať pámbu, 380 pesos platu a 15 dolarů prémií, čili ještě jednou tolik. A s tím, co přiveze Juan Carlos ze služební cesty, tentokrát v klidu vyjdeme.
Alberto. Netuším, co teď zrovna dělá. Buď ještě učí své milované války za nezávislost, nebo má vědeckou radu, a možná jen sedí na katedře, pokuřuje doutník a dívá se z okna na město.
Mirta. V ruce žmoulá desetipesovou bankovku. Chvilku váhá přede dveřmi, pak zaťuká. Otevírá jí usměvavá černoška, může jí být stejně čtyřicet jako šedesát. Dobrý den, vy jste Belkis? Jo, pojď dál, hned se na tebe podívám. Sedá si ke stolu, zapaluje svíčku, na hlavu si váže bílý šátek. Před ní stojí sklenice vody. Chvilku se na Mirtu dívá, pak se roztřese, nakloní ke svíčce a lokne si rumu z plechového hrnečku. "Tak chlapa jsi přišla hledat," říká cizím stařeckým hlasem. Mirta není překvapena, o Julii jí toho dost vyprávěli. A tak si vylévá srdce plné problémů a je jí docela jedno, jestli ten, kdo ji poslouchá, je nějaká Belkis nebo duch, co si říká Tomás. A pak jí Tomás vysvětluje, že chlapa, co by se jí líbil, a k tomu měl ještě dost peněz a ochotu postarat se o ni i o děti, tak to je dneska těžký sehnat i ve filmu. A co ona? Kdy asi byla naposled někde tancovat? "Tak se trochu dívej kolem sebe, sedni si na Malecón, raduj se ze života. A ty peníze si schovej. Jdi támhle do rohu, pokloň se našim bohům a zachrasti rumbakoulí. Vedle na talířku jsou nějaké drobné, vem si je, budou se ti hodit. Jednou, až toho chlápka najdeš, koupíš mému koni, Belkis, třeba červený šátek."
Julio. "Já ti to hned říkala, nechoď do toho lesa. A ty ne, tys do lesa šel. Ale já ti to říkala..." Stařenka se s někým neviditelným už asi hodinu dohaduje, zda bylo správné do toho lesa jít. Jestli rychle nevypadnu, aspoň na chvíli, aspoň zahrát si s dědkama z ulice domino, aspoň stavit se v krámě pro chleba, podívat se, jestli prodávají na lístky tu rybu, prostě někam pryč, tak skončím jako ona. Bláznivá tchýně, k tomu ten slavný dopis pro Marlene, celý den mezi čtyřma stěnama... Zalovil na dně skříně a s půl lahví rumu v ruce za sebou beze slova zabouchl dveře, jako mladík seběhl po schodech. O ulici dál zaklepal na dveře malého přízemního bytu. Otevřela mu černoška s tváří bez vrásek, ale shrbená a s chvějícíma se rukama. A, chlapče, to jsi ty. Ale musíš chvilku počkat, mám tam teď jedno děvče. Jen se posaď, řekla třesoucím se mužským hlasem. Já počkám, Tomási, času mám dost, odpověděl Julio a usadil se do odřeného houpacího křesla.
Belkis. Belkis pracuje. Pokud ji někdo osloví jejím jménem, ohradí se: "Já jsem Tomás a je mi 110 let, Belkis je jen můj kůň, médium tomu říkáte." Nemám představu, zda o sobě ví, nevím, kolik u toho vypila rumu, ani jestli dnes víc peněz rozdá, nebo vydělá. Duch Tomás je totiž poslední dobou moc štědrý. A do toho se mu těžko mluví.
Po sedmé večer
Alicia připravuje večeři, rýže už bude za chvilku měkká, fazole má uvařené od včerejška a tu rybu by si mohla usmažit, trochu oleje jí ještě zbývá a navíc, budou prémie, takže... Najednou se celý byt ponoří do tmy. Z venku je slyšet výkřiky: Zase? No to je snad za trest! Máš svíčku, Marie? Sakra, a v televizi je baseball!... Alicia neříká nic. Ví, že elektrárna v Matanzasu se zase opravuje, ví, že paliva nepřebývá a síť energetickou špičku občas neunese. Všichni to vědí. "Vaše ruce dovedou psát, pracovat, pohladit, ale také zhasínat. Šetření elektřinou pomáhá nám všem," říká večer co večer televizní spot. Sedm hodin. Dnes je středa, v pátek přijede Juan Carlos a tenhle byt zase trochu ožije. Ale co teď?
Alberto. Jen chvilku klidu. Ale desetiletý Manuel rozbil sousedce okno kamenem, žena hudruje, že ta mřenka, co chce dneska dělat k večeři... A k tomu někdo zvoní a na návštěvy teda nemá vůbec náladu. Ale ne, to je José a Lydie, ale jen pojďte dál. Manželka už staví na kafe a Alberto odkudsi vykouzlil kapku rumu. Pak sedí na balkóně, hlasitě se smějí, magneťák vyhrává, život je krásný.
Julio. "Milá Marlene. Jsme rádi, že jsi na tom trochu lépe se zdravím, my jsme v pořádku, akorát tchýně..." Chce jí říct, že jeho Miami neláká. Jo, ale musí jí přece taky přiznat, že právě její výpomoc zachraňuje měsíc co měsíc rodinný rozpočet před naprostou katastrofou. Tolik let už vedou tenhle poštovní spor, výčitky a jedovatosti a k nim pár bankovek. Jsou už přece staří a unavení. A Marlene si jako starší sestra stále ještě myslí, že má právo rozhodovat o tom, co je pro něho dobré a co špatné.
A do toho manželka, chce se dívat na seriál. No to nemyslíš vážně, na dvojce hrajeme s Japonskem. Tak se jdi dívat k sousedce a její Paco ať přijde na baseball k nám. No a ta ryba, ta se bude vařit kdy?
Mirta. Mami, mami, už bude večeře? Jo, za chvilinku, pečená ryba, rýže a fazole, co vy na to? A nemohla by být obalovaná? Miláčkové, co si myslíte, ani vajíčko, ani olej, je konec měsíce. Pedro, ten špinavý hadr tady je tvoje školní uniforma? Podívej se, jestli teče voda a maž si ji vyprat. To nevadí, že nemáme prášek na praní, je tam mýdlo, tak neodmlouvej. A úkoly máte doufám napsané.
Tak a teď si připraví tu koupel, co jí Belkis, teda Tomás poradil - do teplé vody trochu voňavky, několik bílých květů a špetku rozdrcené skořápky. Vychází z koupelny a usmívá se. Je jí trochu líp.
Belkis. "Ahoj Belkis, nesu ti trochu kafe." No né, Alicia, pojď dál, myslela jsem, že je to Alberto, ten profesor, co bydlí nahoře, jeho kluk mi rozbil okno. U vás už zase nejde proud? No tak povídej, jak se ti vede? Poslouchej, tuhle se o tobě zmiňoval starý Tomás, já vím, že na to nevěříš, ale měla bys si s ním promluvit. O Juanu Carlosovi? Ne, jak tě to napadlo?
23.00
Alicia sedí u počítače. Asi před hodinou konečně zapnuli elektřinu. Podklady pro zítřejší jednání zůstávají rozepsány, poslední věta spíš připomíná první verš milostné básně, která se v ní rodí snad proto, aby smazala ten záchvěv nejistoty.
Mirta už spí. Občas se převaluje v posteli, zdá se jí o krásném a bohatém muži s knírkem, tancují spolu, drží jí v náručí a najednou se změní v doktora, ale i ten se ztratí, stojí na parketě sama a v ruce drží jeho bílý plášť, všichni okolo tancují dál a jí si nikdo nevšímá.
Alberto se loučí se ženou a trochu unaveně schází ze schodů. Před domem nastartuje auto a pomalu se vydává křižovat noční Havanu. Brzy ho staví rozveselená dvojice, které vůbec nevadí, že jeho žigulík nenese označení "taxi". Schovává do kapsy prvních dvacet pesos dnešního večera. Jedou po nábřeží, kde jenom stačí chvilku posedět a dívat se na moře, aby se člověk cítil šťastný. A zítra, zítra bude přednášet o José Martím, kterého má tak rád.
Julio sedí u televize, ale nevnímá kurs meteorologie z Univerzity pro každého. Tropické bouře, ba ani americký krvák na druhém programu ho nedokáží odvést od Marlene. Starý Tomás ho varoval, že na tom asi není nejlíp se srdcem. Vzpomíná na jejich společné cesty do Coppelie, mívali tam dvaatřicet druhů zmrzliny a Marlene tolik chutnala ananasová s rozinkami a kousky čokolády. Na dobu, kdy měly peníze svou cenu a lidé si stěžovali, že v obchodě mají zase kuřata, kdo to má pořád jíst. A potom mu jeho sestra nechala jen pár řádek na rozloučenou. Deset let, štůsek dopisů, pár bankovek, trocha nostalgie. "Milá Marlene. Chci Ti toho tolik říct..."
Belkis. Klečí v bílých šatech před soškou panenky Marie z Regly a vzývá bohyni moří Yemayá. Obě se k ní naklánění, splývají v jednu, pak se všechno trochu rozhoupe a ona vychází z kostela s krásným červeným šátkem na hlavě. Ale venku strašně prší, bůh Changó metá z oblohy oslňující blesky, svíčka, co nesla v ruce, se syčením zhasla, všude je teď ticho, horko a tma. Ale Belkis se probouzí jenom na okamžik, po paměti pouští ventilátor a jeho pravidelné bzučení ji zase vrací do míst neznámých a přece ne cizích.
Já také usínám. Ten článek o všedním havanském dnu nebude zase takový problém. Prostě se zítra poptám pár lidí, co zrovna dneska dělali, a pak to doslova tak napíšu.
Autor: Kateřina Kráčmarová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |