Alejo Carpentier, kubánský spisovatel (1904-1980)
   Česky vyšlo: romány: Království tohoto světa (1960), Ztracené kroky (1963, 1979), Výbuch v katedrále (1969, 1985), Náprava dle metody (1977), Svěcení jara (1989), povídky: Válka s časem (1967), Barokní koncert - Harfa a stín (1984, 1990),
   Havanu nazýval městem sloupů, s tichým obdivem k nádheře koloniální architektury. Neúplatný čas, věčné téma jeho románů, nám nedovolí posedět s ním ve stínu podloubí některého z paláců Staré Havany. Snad nebude přímo opovážlivostí prolistovat knihu rozhovorů, které během mnoha let poskytl jiným, a vybrat pár otázek a odpovědí jen a jen pro nás.

   Řekněte nám, Alejo, něco o vašem původu. Vaše matka byla Ruska...
   Ano, Ruska, ale s francouzským vychováním. Její otec, také Rus, se věnoval obchodu s naftou v Baku. Seznámila se s mým otec v Ženevě a brzy se vzali...

   A jak to, že jste se narodil na Kubě? Váš otec byl přece Francouz...
   Mohu vám zcela vážně říci, že jsem španělsky píšícím spisovatelem a narodil jsem se na Kubě díky Dreyfusově aféře. Můj otec totiž pocházel ze staré bretoňské rodiny, které byla proti Dreyfusovi a pouze on se stavěl za nespravedlivě obviněného kapitána. Rozkmotřil se proto se svou rodinou a Evropa se mu zprotivila natolik, že se rozhodl ji opustit. Vystudoval architekturu v Paříži s několika spolužáky z Latinské Ameriky, takže mluvil výborně španělsky. Kubánské republika se zrodila 20. května 1902 a můj otec si řekl - nová země bude určitě potřebovat architekty. A v témže roce odjel na Kubu.

   Vy jste se tedy narodil už v Havaně. Kdy?
   V roce 1904, v ulici Maloja.

   Po letech života na venkově jste se po maturitě vrátil do Havany studovat architekturu stejně jako váš otec...
   A z počátku to šlo moc dobře, jenže od určité chvíle jsem začal mít dojem, že to není povolání pro mne. Od dětství jsem studoval hudbu a tak jsem si myslel, že to je ta správná cesta. Dost dobře jsem hrál na klavír a dokonce jsem napsal několik různých klavírních skladeb v duchu Debussyho. Ale i tam jsem došel k poznání, že nemám dostatečnou tvůrčí představivost, abych se stal skladatelem. Zato jsem odjakživa psal. V jedenácti letech jsem napsal detektivku a pak také další román, po vzoru Salgariho. V devatenácti jsem napsal svou první sérii článků pro noviny Discusión. Vydávalo se jich jen pár exemplářů, a možná se mé názory nedozvědělo ani pět čtenářů, ale já měl i tak dojem, že mé myšlenky mění svět.

   Jaký vliv na vás měla, v rámci literárního kontextu, hudba?
   Myslím, že pro spisovatele, a pro umělce vůbec, je znalost a provozování nějakého dalšího umění velmi užitečné. Dovolí nám nahlížet na problém výrazu a provedení z jiného úhlu... Hudba, která je ve své podstatě uměním struktury, mi v mnohém pomohla - v otázkách literatury, právě při hledání slovesných struktur.

   Od které doby se o vás může hovořit jako o revolucionáři?
   No (směje se), v roce 1927 jsem byl sedm měsíců vězněn.

   Proč?
   Z politických důvodů, pochopitelně.

   A proto jste byl nucen Kubu opustit?
   Ne že bych byl přímo nucen. Po pobytu ve vězení, což nebylo nic příjemného, jsem byl propuštěn na kauci. Každé pondělí jsem musel chodit na policii podepisovat jejich knihu záznamů, dokážete si představit, jak mi to vadilo. Říkal jsem si, jak by bylo dobré odjet do Paříže. Požádal jsem o pas, jenže ten mi nevydali. A právě v březnu 1928 se v Havaně konal Kongres latinskoamerického tisku, jehož se účastnil za Argentinu dle mého názoru největší ze surrealistických básníků: Robert Desnos. Hned jak přijel do Havany, zrodilo se mezi námi velké přátelství. Jednoho dne mi říká: Člověče, pojeď do Paříže. A já mu odpověděl: Cožpak o to, jel bych hned, jenže oni mi nechtějí vydat pas. A on na to: To je přece jednoduché. Já ti pomůže utéct z Havany.
   A tak mi koncem března, když delegáti Kongresu odjížděli, Robert Desnos předal své odznaky delegáta, průkazky apod. a já si šel v deset ráno koupit lodní lístek. Tehdy k tomu nebyl pas potřeba. Vyzbrojen vším, co mi Desnos dal, jsem - vydávaje se za něho - nastoupil na palubu francouzského zaoceánského parníku Esagre, který v poledne odplouval. O něco později, za pět minut dvanáct, se objevil Robert Desnos, jakoby nic, a že si v hotelu zapomněl průkazku. Zavolal ostatní delegáty a ti potvrdili, že je to on a bez problémů se s francouzským pasem nalodil. A vypluli jsme. Když jsme se dostali na širé moře, zašel jsem za kapitánem a on mi řekl - Podívejte, já se kvůli vám vracet nebudu. Podle toho, co mi říkáte, by to ostatně nebylo správné. Uvidíme ale, co uděláte ve Francii, bez dokladů a beze všeho. Desnos se zaručil, že to zařídí a skutečně se to díky jeho přátelům podařilo.
   Přijel jsem do Paříže a sblížil jsme se se surrealisty. Nabídli mi spolupráci ve svých časopisech atd. Měl jsem z toho velkou radost, ale právě když jsem se k nim chtěl přidat, jsem si řekl. Vždyť já, Latinoameričan, nemám k surrealismu co dodat. Surrealismus existuje a vzkvétá, je už dotvořený, vykonal to, co vykonat měl. Ne. Je třeba hledat na americkém kontinentě věci, které dosud nebyly řečeny, slova, která nebyla vyřčena. V dopise Hernána Cortéze španělskému králi je jedna věta, která se mi vryla do paměti. Cortéz říká zhruba toto: "Chtěl bych Vám vyprávět o dalších věcech Ameriky, ale neznám slov, která by je pojmenovala, ani potřebné výrazy, a tak Vám to nemohu vypovědět." A jednoho dne jsem pochopil, že právě tato slova a tyto výrazy musíme nalézt, je třeba pojmenovat věci, které Hernán Cortéz nemohl vylíčit španělskému králi, vyhledat metaforická vyjádření, bohatě obrazná - barokní, především barokní - k popsání magického světa našeho kontinentu. Skutečnosti skryté za věcmi zřejmými, uvnitř neviditelného, utajené síly, který hýbají naší půdou, naším světem.

   Latinská Amerika je kontinentem na křižovatce několika civilizací. Můžete nám něco říci o zdrojích latinskoamerické kultury? Můžeme vůbec hovořit o latinskoamerické kultuře jako takové?
   Latinská Amerika, tedy Amerika, později nazývaná Latinskou, byla styčným bodem tří mentalit, které se nikdy dříve v dějinách nesblížily: evropské, africké - jako následku obchodu s otroky, organizovaného Evropany - a indiánské, tedy zcela neznámé. A z těchto tří ras se zrodila úplně nová kultura. Tato skutečnost je cítit ve všech významnějších literárních či výtvarných dílech Latinské Ameriky.

   Domníváte se, že vaše pojetí magického realismu má v Latinské Americe také své politické - historické vyjádření?
   Magický realismus, jehož jsem zastáncem, je právě to zázračné v naší skutečnosti, to, co nacházíme ve svém původním stavu, živě, všudypřítomné. Zde v Latinské Americe to neslýchané je a vždy bylo každodenností: fantastično je výsledkem smyšlenky, je to něco mimo skutečnost. Magický realismus je všechno, co nás obklopuje - na ulici, v lidech, v přírodě. Já vždycky říkám, že v mnoha našich návycích a zvyklostech, ale třeba i v politických událostech, znovu ožívají dávné mýty. Tak staré, že nikdo neví, odkud pocházejí, ale podílejí se na naší magické skutečnosti. Vy Evropané žijete příliš vzdáleni svým mýtům.

   Ztracené kroky jsou považovány za jeden z nejambicióznějších románů latinskoamerické literatury, protože vyjadřují zároveň dva protikladné rozměry světa: objektivní, a mýtický. Domnívám se však, že je to realistická kniha. Mýlím se?
   Ztracené kroky je realistický román, je ovšem umístěný do mytična. Jak víte, na myšlenku napsat tuto knihu jsem přišel během cesty po horním Orinoku. Žil jsem tehdy celou řadu let ve Venezuele a byl jsem zcela okouzlen podívanou, kterou nabízí prales, a možností dosáhnout až k samým pramenům existence. Vzpomínám si na jedno odpoledne na soutoku řek Orinoko a Vitada. V ten podvečer, podivný a plný jasu, jsem pocítil něco jako vnuknutí. Román Ztracené kroky se zrodil v několika vteřinách, úplně sestaven, uspořádán, hotov. Stačilo jen vrátit se do Caracasu a napsat ho. Ta cesta proti proudu k pramenům - k nim jsem se ovšem nedostal - byla jako vracet se zpátky časem. A skutečně, čím dál jsme jeli, tím bylo podél řeky vidět vesnice vzdálenější v čase tomu, co můžeme nazývat současností, nejnovějšími dějinami. Okouzlující osady, kam téměř nikdy nedocházely noviny, kde nebylo rádio, kde vedli život, který se nijak nelišil od života středověké vesnice. A každým dnem jsem ustupoval dál a dál, až jsem se dostal ke břehům Ventuari, kde jsem spatřil indiány kmene Piaroa, krásné a šlechetné. A pochopil jsem, že jsem na cestě zpátky časem dosáhl až do doby kamenné, a pochopil jsem také jednu velkou pravdu: Amerika je jediným kontinentem, kde může člověk dneška, 20. století, žít spolu s lidmi z rozdílných období, sahajících až k době kamenné, a kteří jsou přesto jeho současníky.

   A co román Výbuch v katedrále? Jak jste narazil na revolucionáře Victora Huguese, pověřeného uvést na Antilách ve známost a do praxe dekret, kterým se rušilo otroctví?
   V roce 1956 získal můj román Ztracené kroky ve Francii ocenění za nejlepší zahraniční knihu. V té době jsme žil ve Venezuele a rozhodl jsem se tedy odjet do Paříže. Letadlo, kterým jsem cestoval, mělo poruchu na ostrově Guadaloupe a byl jsem nucen strávit tam několik dní. Seznámil jsem se tam s velmi zvláštním člověkem, Korsičanem, který vedl něco jako restauraci na místě zvaném Le Gosier. Právě díky němu jsme se dozvěděl o činech francouzských korzárů a pirátů v Karibském moři a také o existenci jistého Victora Huguese, poslance Konventu, pověřeného znovu dobýt pro Francii ostrov obsazený Angličany. Victor Hugues je jakousi hypostází Robespierra, úžasnou románovou postavou. Přináší do Karibské oblasti všechny přednosti i nedostatky, velké činy i ubohosti Francouzské revoluce. Hned jak jsem dorazil do Paříže, pustil jsem se do pátrání a zjistil jsem, že Victor Hugues je osobností v podstatě neznámou, protože byl od Francie příliš vzdálen. Byla to postava historická, ale zároveň ho bylo možno pojmout do románu, ne postava, která autora tlačí k zemi. Osvícené století končí spolu s románem, je to století dlouhé a plné událostí, které otřásly tehdejším světem. Výbuch v katedrále, to je vlastně symbol otřesu vyvolaného Francouzskou revolucí.

   Stává se často, že postavy vámi vytvořené vám vnucují svou vůli?
   To se stává každému spisovateli. Postava slábne nebo sílí podle toho, jak se v románu vyvíjí. Autor tomu nemůže zabránit.

   Jaký je hlavní rys vašeho charakteru?
   Nepřekonatelná nesmělost, kterou se snažím skrývat za chladným a přísným výrazem - ten se mnou ale nemá nic společného.

   Jakých vlastností si u lidí ceníte?
   Vážím si těch, co se necítí oprávněni sedět po pravici Páně a soudit ostatní.

   Co ve vás budí největší shovívavost?
   Je třeba odpustit chyby, kterých se člověk dopouští z důvěřivosti. Je důstojnější být oklamán, než podvést druhého.


   Stmívá se, moře je oranžové, zlaté, rudé, temně modré. Dlouhé podvečerní stíny nám plaše šeptají, že tenhle neskutečný, neuskutečněný, neuskutečnitelný rozhovor je u konce. Nedýchá na mne vlhkost zdí paláce kněžny z Réunionu, dějiště jednoho z Carpentierových románů. Sedím jen na kamenné zídce nábřeží Malekónu, moře je už černočerné a kniha rozhovorů mi vypadla z rukou.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)