(= vstupní verš básně Oldřicha Mikuláška Prolog)
Když české herecké elitě začala po sametové revoluci ujíždět pod nohama prkna jež znamenají svět (úbytek diváků, rušení divadel, etické problémy v ansáblech včetně Národního), vcelku bez potíží obsadila prostor, z něhož byli vytěsněni slovesní tvůrci nepohodlní režimu kvůli hodnotám vytvořeným během režimu předcházejícího. Metro nemůžete zrušit, dokonce povodně na to byly krátké, ale dějiny české literatury jako všechny dějiny lze přinejmenším zrevidovat, když už ne s konečnou platností přepsat.
A tak místo původní české prózy, která by varovala před ujařmeností lidského individua vymýváním mozků a prostřednictvím estetické kategorie krásna nabízela prostor k sebereflexi, dominuje na knižním trhu pestrobarevné tablo herecké obžernosti s kaskádou taškařic na jedné straně a s hlubokomyslnými úvahami na straně druhé. Ale že paměti nemůžete vydávat pravidelně a na Sováka počtvrté dosáhne málokdo, jsou tady magazíny se svými rozhovory, kde se pěstuje nejen kult těla, ale i oduševnělost a pronikavý intelekt. Nepřekonatelnou v tomto ohledu se stala Mladá fronta Dnes. Rychle za sebou tam představili Marka Vašuta, Jiřinu Jiráskovou a Martina Dejdara, takže si mohli přijít na své znalci, i ti, kterým už abeceda příliš neříká.
Nemůžete nepolitovat Marka Vašuta, herce s tělem diskobola, že trpí endogenní depresí, která si ho dokonce vybrala k sebevražednému pokusu. Musíte vzplanout obdivem k herci Vašutovi, když se vypravil do New Yorku, aby mohl na sobě pracovat, až ke konečnému zjištění, že mu Národní divadlo připomíná stárnoucí hotel a jemu nedělá potíže zhmotnit estetické představy režiséra, s nimiž v podstatě nesouhlasí. Je řemeslník.
To první dáma naší činoherní scény Jiřina Jirásková, která se prací na sobě a odříkáním dobrala až k postavě učitelky v Troškových komediích, má právo hovořit o politice. Do KSČ vstupovala po válce kvůli třídním rozdílům, sociální nespravedlnosti a taky že se pravidelně potkávala s dělníky. Tedy z přesvědčení. V současnosti pléduje pro Václava Klause. Marně se autor textu Tomáš Poláček snažil zpochybnit Klausův čistý politický štít upozorněním na to, že s jeho stranou je spojena řada finančních skandálů a podvodů, div že ho neoznačil za zemského škůdce. Jiřina Jirásková si stojí na svém: Jeho vláda nám dala soukromé vlastnictví, podnikání a svobodný trh. Jako by soukromé vlastnictví neplodilo sociální nespravedlnost, zvláště když v pozadí každého velkého majetku je zločin, jak tvrdí klasik. Hereččino přesvědčení zjevně prošlo drastickou transformací. Ledaže... Ledaže by Jiřina Jirásková patřila k těm, kteří politiky využívají k osobnímu prospěchu. Kdo ví, co měl na mysli její tatínek, když jí kdysi zoufale řekl: Prokristapána, jsi moje dítě, takhle blbá snad umřít nemůžeš!
Herec, moderátor a rocker Martin Dejdar má ve všem jasno: když něco dokážete, sláva přijde sama. A ta si zaslouží, aby byla jaksepatří zaplacená. Martin Dejdar otevřeně přizná, kolik by si řekl za moderování soukromého večírku (135 000 Kč), honoráři za moderování Miss se takticky vyhne. Nad příjmy fotbalistů se taky nikdo nepozastavuje, on taky kope první ligu. Denně. Každý večer. V jakém stavu se nachází hrací plocha, to uvedl na příkladu filmové branže: Všechno je jen v tom, kdo na koho co ví, kdo se s kým odkud zná! V téhle branži existuje uzavřený okruh lidí, do něhož vás buďto pustí, nebo nepustí. Když někdo udělá něco výjimečného, chce, aby se o tom vědělo, dostalo se to k lidem, a nechce se přitom s nikým kamarádíčkovat, tak je smetenej.
Na pohotovou otázku reportéra, zda nechce veřejně jmenovat, dal Martin Dejdar rezolutní odpověď: To teda nechci! Nemám potřebu si s nikým vyřizovat účty, nejsem mstivý. Radši si to ponesu sám v sobě a budu to o nich vědět. A oni budou vědět, že já to vím. Nelze se divit, že takto agresivně potlačená ušlechtilost může způsobovat psychickou újmu. Také Martin Dejdar trpí depresemi; v případě submisivního typu jeho osobnosti je přirozeným znakem takovéto deprese, že neví, proč žije. Za projev této rozpolcenosti lze pokládat výkřiky Martina Dejdara na otázku, zda bude takhle milovat ODS i v případě, že Václav Klaus odejde: Ale já přece vůbec nemiluju ODS. Jsem antistraník! Protistraník! Jen komunismus se mi hnusí. Na připomínku hereckého kolegy pana Krampola, který měl prohlásit, že za socialismu na tom bylo umění lépe, na všechno bylo víc peněz, točily se tu prý seriály, kam byli obsazováni čeští herci, reaguje Martin Dejdar s příkrou odmítavostí: Absolutně nesouhlasím. Za komunistů nebylo v ničem líp. Pro ty, co se vezli, kradli, neměli odpovědnost a žili z podstaty, tak pro ty možná bylo líp. Ale pro nikoho jiného.
Posléze herec, moderátor a rocker Martin Dejdar přece jen sleví; snad se mu zželelo Jiřího Krampola a jeho druhů, vezme na milost aspoň hvězdy showbyznysu, jež musí stále dohánět, neboť ony vděčí za svůj vzestup právě socialismu: Vždyť co měli ti lidé dělat, když byli schopní a chtěli hrát?
Tady už je diagnóza v koncích: zbývá návrat k samému začátku. K Marku Vašutovi a k jeho záviděníhodné klasifikaci: Existuje řada vynikajících herců, kteří jsou lidský kurvy. Netrapte se, Marku Vašute, a vězte, že už Thomas Bernhard, dramatik a spisovatel světového významu označil herce za umělecký ksindl. Sebekriticky připustil, že všichni rakouští umělci se nakonec dají koupit státem a jeho podlými politickými záměry a bez zábran se tomuto sprostému a odpornému státu prodávají... A protože Thomas Bernhard zemřel v roce 1989, nemohl vidět, jak se nákaza v podobě epidemie přelévá přes hranice. Z Vídně do Prahy to ostatně není až zas tak daleko...
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |