Podle Marcelliho upravené stupnice je první stupeň otřesu sotva patrný a pociťují ho jen někteří lidé. Stupeň dvanáctý se rovná naprosté zkáze. Pohyb země připomíná mořské vlnění, předměty jsou vrhány do vzduchu, viditelnost se blíží tmě.
Po pěti zažitých převratech a třinácti letech raného kapitalismu nepodléhám sebetřesení nikterak snadno. Otřes, o který se mně s vámi nelze nepodělit, by nezměřili Marcelli ani Richter, ani oba dohromady.
Kauza, nějak mi to nelze nazvat příběhem, se úzce víže na dostatek toaletního papíru, ba i hojnost zázračných preparátů proti zácpě. To bohatství nabídky jen málo narušuje katastrofální nedostatek veřejných záchodků, případně jejich nedostupnost. Není to zdaleka jen problém mého vlastního sídelního města. Nýbrž i matičky Prahy, hlavního to města naší to vlasti. Této země, jak říkají v parlamentě. V naší čtvrti udělali z obecního hajzlíku bufet. Pan Telička se má v EU čím pochlubit.
Pan primátor mi v odpovědi na stížnost sdělil, že nedostatek veřejných WC je na radnici znám. ODS má obecní záchodky ve volebním programu. Do té doby sice nedoporučuje zácpu, ale ani žádné jiné řešení v případě, že je vzdálenost nejbližšího veřejného WC větší než malá.
Kdožkoliv by se v této chvíli domníval, že jsem tento antipříběh vypointoval selháním poslední fáze zažívání, hrubě by se mýlil. Život mi už poskytl mnoho radostí. Na tuhle se ještě těším. Kauza je daleko vážnější.
Právě jsem před jediným záchodkem v osmdesátitisícovém městě hledal v peněžence potřebnou dvoukorunu, když mě oslovil asi dvanáctiletý chlapec.
Pane, mně se chce. A nemám peníze.
Byl advent. Narodil jsem se na valašských pasekách v katolické rodině. Od té doby jsem nestihl příliš dobrých skutků. Byla příležitost. Za dvě koruny.
Našel jsem pětikorunu a obsluha neměla drobné. Ten setrvalý stav znám ze zbytnělé prostatické minulosti. Z té doby mám vypracovaný systém. Za rohem je poliklinika. Byl pracovní den. Ve dny pracovního klidu záchranná soustava nefunguje.
V prvním patře obhospodařuje klíč slečna v recepci ortopedické ordinace. Za pět minut pochopila, co potřebujeme, bez předchozího ortopedického vyšetření. Čas běžel. Jak se ukázalo, jen mně.
Chlapec jen stál za mnou. Pak se mi zacivěl do obličeje. Asi nic nevyčetl. Sklopil zrak.
Pane, sedněte si, řekl do smrduté mušle.
O poznání zvýšil hlas.
Tak si sedněte.
V kabinkách bez dveří dřepěly nevábné klozety. Léty jsem povážlivě zvlažněl ve víře. Nezvlažněte u víře, říkával pan farář. Modlím se zřídka. Nejčastěji za to, abych si nemusel sednout v podobném zařízení.
Dvě stovky, natáhl ručku chlapec.
Stovku, vyložil si mé zkamenění.
To nebyl mediální bulvár z obrazovky. To bylo předvánoční poselství peněz, nadřazených Desateru. Poselství času kojeneckého porna, dvanáctý stupeň Marcelliho stupnice, upravené k tržní podobě.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |