Už ve třicátých letech minulého století upozorňoval Karel Čapek na to, že u nás nemá povídka ustláno na růžích. Přičítal to nevalnému zájmu nakladatelů, kteří se vymlouvají na nezájem čtenářů, což nebyla vskutku záviděníhodná motivace pro autory. Přesto povídky vycházely: od dvacátých let si stačí připomenout jména jana Čepa, Karla Konráda, M. Majerové, M. Pujmanové, K. Nového po Vl. Vančuru a již zmiňovaného Karla Čapka. Povídce se věnoval Jiří Wolker stejně jako jeho přítel Jaroslav Hůlka, hledáním se vyznačuje útvar mezi povídkou a črtou Jaroslava Marii.
   Nepochybně i současnost se stane předmětem zkoumání a následných soudů. Potvrdí se Čapkova slova, nebo půjde o iluzi rozostřeného vnímání, které scelí až panující dogma oficiální literární vědy? Jedno lze říci už dnes: česká povídková tvorba stagnuje, živoří a její autoři jsou odkázáni na milodary mecenášů v podobě příležitostných almanachů a sborníků. Překladovou literaturu tak nelze vykládat kontextuálně; zvláště povídkovou tvorbu, tu kvalitní, lze posuzovat výhradně spektrem jiných národních literatur. Příkladem může být knížka Margarety Atwoodové MODROVOUSOVO VEJCE (Volvox globator, 2002). Ze stejnojmenného originálu vydaného v roce 1988 v Londýně přeložila Martina Kotrbová.
   Dvanáct povídek už v názvu spojuje různorodý přírodní motiv. I když netvoří dominantu příběhu, nelze od něho odhlédnout: my lidé jsme se mnoha ohledech chovali tak bezohledně, že jsme nuceni za ohroženými druhy podnikat riskantní výpravy (Šarlatový ibis, Hledání smrkovníku pýřitého).
   Část povídek, ty úvodní a závěrečná Objevitelská družina jsou vyprávěny v ich formě a představují autorčiny reminiscence na proměnlivý vztah k rodičům. Ostatní v drobnohledném záběru vševědoucího vypravěče nabízejí složitost vztahu ať už partnerského nebo manželského. Autorka je analyzuje na postavách různého věku, od pubescentů až k postavám středního věku, kdy jsou děti odrostlé a mimo domov, a nezastírá své sympatie k ženským hrdinkám. Zákonitost příběhu to mnohdy nedovoluje, a tak se závěr vyhrotí v křeč. Becka v povídce Šereda se pomstí svému milenci krádeží a likvidací milované kočky. Její pokus dosáhnout klidu a čistoty s následnou koupelí se ukáže jako nedosažitelný. Moje srdce nekrvácí, říká si. Ale není to pravda.
   Povídky spojuje tušení čehosi neblahého, což si vyžádá konečné odhalení. Hrdinkám Atwoodové se to s konečnou platností podaří: nejsou však v úhrnu o moc šťastnější a samy se ocitají v pasti. Ta past má podobu neklidu, který pozvolna přerůstá v nedůvěru, jak je to nejmarkantněji ukázáno v šestadvaceti stránkové titulní povídce Modrovousovo vejce (téměř všechny povídky mají rozsah kolem dvaceti stran). Ačkoli se život Sally dynamizuje a jeho spektrum rozšiřuje díky pravidelným kurzům (gurmánský, formy vyprávěcí prózy), její muž Ed pro ni zůstává záhadou, kterou se jí nepodaří odhalit ani po příhodě s přítelkyní Marylynn. Řešení neprospěje ani symbol literárního vejce, jeho přenos časem a zjištění jeho pravé funkce. Na tohle příběh zapomněl, pomyslí si Sally: to vajíčko je živé a jednoho dne pukne. Ale co se z něj vyklube?
   Nutnost vyrovnat se s tajemstvími života vyvolává u čtenáře otázku po formální výstavbě povídek. Jako nejjednodušší se nabízí úskalí předimenzovanosti. Čili: problém titěrnosti, řešený v mikrosvětě rodiny s okázalostí a na velké ploše. V tomto ohledu má Atwoodová nejblíž k Američance J. C. Oatesové, která bývá obdivována i zatracována pro svou "pyrotechniku slov". Protože W. Trevor dokáže řešit základní pocity radosti a smutku v různých společenských vrstvách, B. Malamud se nevyhýbá sociálním tématům a Ch. Potok upřednostňuje ve svých povídkách význam pracovních aktivit u svých hrdinů. Margaret Atwoodové vyhovuje forma románu; širší plochy dokáže využít k důkladné psychologické povahokresbě i k vyslovení poselství o naší spletité době.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]