Pod názvem GOLOSA STOLETIJ vydalo nakladatelství Moskevské univerzity antologii slovenské poezie (od "istokov" do konce 20. století). Jejími sestavovatelkami jsou A. G. Maškovová a N. V. Švedovová, které si položily úkol (ovšem přímo neformulovaný) doložit bohatství slovenské poezie, její historii, vývoj i současné podoby, ukázat historické kořeny i to, že "nad korunou tohoto stromu /./ dují tytéž větry a bouře, které proletují nad zeměmi slovanskými, nad celou Evropou i světem", jak oprávněně píše Ján Zambor v předmluvě, která by si patrně zasloužila větší než desetistránkový prostor.
   Výběr textů dokládá a aktualizuje uzlové momenty vývoje slovenské poezie: od cyrilometodějských počátků (je zastoupen Proglas, k němuž se může hlásit i literatura česká) přes renesanci a baroko po klasicismus, formování moderní spisovné slovenštiny, romantiku, modernu až po proměny poetik 20. století (vitalismus, poetismus, surrealismus, katolická moderna ad.). Škoda, že je vytěsňován pojem proletkultu, socialistické literatury apod.; ta jakoby neexistovala, ačkoli v antologii je bohatě zastoupena tvorba J. Kostry, V. Novomeského, M. Válka, V. Mihálika ad., včetně J. R. Poničana (!) V podtextu předmluvy rezonuje neslavné interpretační schéma, omílané i v tuzemsku, podle něhož vše pozitivní v slovenské literatuře vzniklo jakoby v opozici k sugerovanému, ale jen jednou přímo pojmenovanému "komunistickému režimu", což je interpretační pseudoproblém daný politickými poměry restaurace. Postrádám však ukázky ze slovenského folklóru, zvláště milostné písně a balady, stejně jako z tzv. literatury pro děti, která se ve všech podobných antologiích neprávem opomíjí. Nevím ani, proč je tolika ukázkami zastoupena deklarativní poezie A. Žarnova, když chybí např. D. Stano nebo T. Klas. Zato oprávněně největší prostor věnují sestavovatelky Rúfusově poezii. Je ovšem jasné, že výběr autorů a hlavně ukázek z jejich tvorby je do jisté míry vždy subjektivní, že odráží vkus editorů a publika, v našem případě ruského nebo rusky mluvícího.
   Nespornou čtenářskou předností antologie - a úspěchem editorů - je důraz na poezii myšlenkové a emotivní zřetelnosti, reliéfnosti, čirosti (i víceznačnost může být čirá), což přibližuje slovenskou poezii (a poetično vůbec) čtenářům i studentům, kteří nečtou básnické texty proto, aby tzv. vychutnali eufonickou strukturu, která se klene, cosi obepíná a vzlíná - odnikud nikam. Jsou to vždy básně o něčem. K výběru patří i nesegregační přístup k literatuře po roce 1945, resp. současné, kdy se vedle sebe ocitají předčasně zesnulý Jozef Urban (enfant terrible slovenské lyriky), Pavol Janík (jeden z největších talentů současné slovesné tvorby) a Daniel Hevier se svojí "babylonskou" poezií.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]