Ani dnes, kdy umění levicových avantgardistů dvacátého století je často vysmíváno a znevažováno, nepodařilo se je - přes vytrvalou snahu koryfejů restaurační kritiky - ještě docela vystrnadit z dnešního domácího kulturního prostředí. Zle je na tom dnes pověst Voskovce a Wericha i jiných, jejichž "podezřelé" protikapitalistické a protifašistické aktivity za první republiky jsou dnes srdnatě "přezkoumávány", méně pochyb - zatím - vzbuzují umělci zahraniční.
   Je jen chvályhodné, že se na domácí divadelní scénu vrací francouzský básník, dramatik, malíř a filmař, věčný experimentátor a syntetik avantgardních proudů s klasikou i mocí fantazie - Jean Cocteau. Divadlo Příbram zařadilo na repertoár jeho hru DVOJHLAVÝ OREL (překlad Kateřina Vinšová, s použitím textu Františka Hrubína), námětově čerpající z osudů zavražděné rakouské císařovny Alžběty, přezdívané Sisi, a mladého anarchisty, jenž sáhl na její život. Hra se však nedrží přesných historických faktů a souvislostí, nemohl by to být Cocteau, aby se reálné prvky neprolínaly s nereálnými, aby autentické osudy nepřekračovaly svůj aktuální rozměr směrem k nadčasovému poselství, k odhalení tajemství života a lásky.
   Alžběta v Cocteauově hře není císařovnou, ale královnou, půvabnou ženou, která pohrdá strohým ceremoniálem panovnického dvora a touží po svobodě, nespoutané volnosti. Její herecká představitelka Jarmila Vlčková má pro tuto krásně koncipovanou roli předpoklady fyzické i intelektuální, své královně dokázala vdechnout aristokratickou vznešenost, temperament vášně i záchvěvy nejhlubšího milostného citu.
   Anarchista Stanislav také není oním vrahem, kterého v nešťastném září 1898 přiblížila tehdejší černá kronika. Cocteau mu dodal mnohé rysy nešťastného a tajemně zemřelého krále Ludvíka II. Bavorského, s nímž císařovnu pojilo silné pouto a s jehož smrtí se nedokázala nikdy plně vyrovnat. V Dvojhlavém orlu je Stanislav mužem, pro něhož je neznámá královna nenáviděným symbolem tyranie, přímý kontakt s ní ho však nutí přehodnotit původní stanovisko, až si s panovnicí postupně vymění úlohu a v zamilované dvojici představuje princip tradice, morální pevnosti a duchovní stability. I výběr hostujícího Vladimíra Seniče pro tuto roli byl velmi šťastný, protagonisté vytvářejí přesvědčivou dvojici, které diváci uvěří, že spolu musí i umřít. Opravdu platí to, co o svých hrdinech napsal sám Cocteau - o "královně anarchistického ducha a anarchistovi ducha královského": Vzájemnou láskou "každý z nich zradí svou věc a společně vytvoří jedinou. Stanou se souhvězdím, nebo ještě lépe meteorem, který plane vteřinu a pak zanikne."
   Cocteauovu hru, s úspěchem uvedenou i na letošní přehlídce České divadlo 2002/03, nastudoval hostující režisér František Laurin.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]