Maďar, ze Slovácka Moravan nebo se jen kdosi ťal aneb Až mateřština uvadne, co místo ní vybují?

   Dřív, už je to dávno, byl nedostatek papíru. Teď je ho nadbytek. Roznašeči rozličného věku, odlišného vzrůstu a s rozmanitou vizáží cpou mi denně do poštovní schránky barevné obrázky všeličeho k snědku, k pití, k hygieně, k nošení a k užití technickému. U obrázků jsou velká čísla. Volají, že líp nám bylo už včera, že dnes nám bude nejlépe, že ceny dolů letí, to i ono je už zadarmo. Ale musím spěchat! Zásoby se tenčí! Kopec výhod bude zítra menší! Pozítří se vytratí! Spěchu je nám zapotřebí. Váhání nás okrádá!
   Však, pánbůh zaplať, chodí mi i jiná pošta. Malá i větší psaní o tom, jak má se tam a jinde jistá okolnost. A pozvánky na výstavy. Ty ze všeho mám nejvíc rád. Říkají, že kumšt nevymírá, že k vidění je pořád hodně krásných věcí. Například teď oznamují až z Nového Města, že uchystali díla dvou. Sochař, s údělem dobývat tvar z kamene, je nejspíš Maďar a galerie ctí zvyklost jeho národa, nejdříve je příjmení a teprv potom jméno křestní - Vašica Jiří. Šperkař, ten je náš, nám dobře známý - Miroslav Štěpánek z Vysočiny.
   Ale stejně mi to přijde divné, u nás se i Maďaři mají psát po našem. Že by ten první nebyl Maďarem? Že by k nám, ogar, došel ze Slovácka? Tam křestné meno Vašica snaď byt i može? Nebo se prostě kdosi ťal a sochařem je Jiří Vašica?
   Ó kulturo jazyka českého v kulturních zařízeních! To se pak mohu umluvit, když znovu a ještě nádavkem, ale naposled to stejně není, vtloukám svým žáčkům do hlavy, že kdo si své jméno obrátí, dá mateřštině přes ústa, že ona, chudák, je stále tolik třískána, až její krásná líce vadnou.
   Až zvadnou docela, co na našem záhoně vybují na jejím místě?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]