Byl to velký český básník. Měl však smůlu. Podle současných »kulturträgrů« posílal své překrásné verše mezi lidi v době, »kdy to byla hanba«. A proto se podle novodobých Koniášů, v čele s takovými jako třeba Milan Jungmann, kdysi opěvovatel socialistického realismu, ocitnul na seznamu těch, kteří měli být vymazáni z české literatury a paměti národa. Přesto, že v tehdejších dobách nemíval na růžích ustláno. Proto spolu s Wolkrem, S. K. Neumannem, Halasem, Nezvalem, Bieblem, Florianem, Pilařem, Skálou a jinými měl navždy zmizet do říše zapomnění. A ti, co zbyli, nepřevlékli kabáty a zbaběle nezalezli, jako třeba Karel Sýs, by měli být přibiti na kříž. A tak zdravý kmen české poezie a literatury má být připraven o zdravou dřeň, zatímco to, co z něj nyní vyrůstá, představuje jen bledý odvar dříve svěžích zelených listů a barevných květů.
Inkvizitoři však mají smůlu. Protože to, co mělo cenu, zůstává. A mezi tím i Oldovo dílo.
Byla to duše něžná, ale když se v ní rozpoutali běsi, buď pro nějakou nespravedlnost, nebo z červeného vína, dala se těžko zkrotit. To pak přicházel s provinilýma očima, omlouval se všem a do světa pouštěl ještě krásnější a něžnější verše.
Proto mě po mnoha letech potěšilo, když poslední jeho žijící příbuzný, inženýr Pavelka, lesák z Holešova, mně poslal Oldovy verše ze čtyřiapadesátého roku, které věnoval svému tatínkovi a »panímámě«, co mu nahrazovala zemřelou maminku. Myslím, že v nich je třeba hledat i genezi jeho překrásné sbírky Tatínkovy ruce a že by měly spatřit světlo světa. Navzdory všem zlým duchům a pro potěchu bývalých kamarádů i jako vklad do dějin české literatury. Tam přece Olda plně patří!
OLDŘICH VYHLÍDAL
Štědrý den
Básníku Edisona a Signálu času Vítězslavu Nezvalovi
(úryvek)
I.
V noci padal sníh, je krásné bílé ráno,
líbám svoji ženu, večer nashledanou,
na chodbě to voní připáleným žloutkem,
celý dům se změnil jako pod čarovným proutkem,
který pod košilí švihá jako kdysi,
voní lesní vůní, cukrovím a křísí
štípající vůní mrazu za domovní branou;
v bílých květech na skle žena mává na shledanou.
Kluci na chodníku staví sněhuláka,
proutek pod košilí švihá, švihá ... láká:
zaskočit jim na dědinu pro jedlové šišky,
zastavit se pod okny, kde děda chytal čížky,
díval jsem se závistivě z okna u stařenky,
pod kamny se suší botky, led byl ještě tenký,
kluci na mne dělávali venku dlouhé nosy,
hrozil jsem jim pěstí, ale byl jsem bosý ...
Botky schnou, a maminka se ve vlňáku vrací,
před svátky si někde našla dopolední práci,
paní správcová jí dala pro chlapečky botky,
měl takové Tomáš, dělník z maringotky
pod našimi okny, říkal: nejhůř do hromnice,
tatínek se smál a skládal do truhlice
lopatu a krumpáč s pachem petroleje:
nejhůř do Hromnic a potom do Matěje ...
Dlouho sedí potmě, jen plameny planou
po stěnách, a zhasínají, chlapče, na shledanou ...
Na Národní třídě u modrého vaku
sedí žena ze Slovenska, hlavu ve vlňáku,
dvě bronzové dlaně leží klidně v klíně,
z očí hledí modré dálky nebe v polonině
na sýry, jak na klubíčka z ovčí mléčné tkáně,
ozlacené sluncem od Kriváně.
Její sukně voní dýmem z jalovcových větví,
myslím na válečné vatry v lesích kolem Detvy,
na zbojnickou píseň, kterou u kolébky
zpívá nyní mamka k ohni pod oštěpky,
myslím na bronzové tváře hronských bohatýrů,
nevím, proč je ruční granát tak podobný sýru,
na bedýnce, pod rukama, jako pod ochranou,
která říká minulosti: nikdy na shledanou!
Není květinářek, které na nároží
stávaly a mrzly nad kytičkou růží;
ve skle výlohy se stíny komíhají,
za ní ona, víla v květinovém háji;
podle úsměvů a očí v každé tváři
pozná vaši značku u jmen v kalendáři,
nad kyticí bezu s trochou tulipánů
dovídá se chválu o splněném plánu ...
Před výlohou stojí okouzlení muži,
právě bere z vázy tu největší růži.
Jak se nakláněla, prosím, vyberte si,
bylo vidět járek nad jejími prsy,
bylo vidět růže, jak jí v líci planou,
když se za mnou uklonila trochu: na shledanou!
Autor: Jaroslav Matějka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)