MOLOCHITA JAKO LITERÁRNÍ ODPOVĚĎ

   Dělení literatury socialistické éry na tzv. exilovou, samizdatovou a oficiální bylo a zůstává ošidné, motivované nejednou více politicky a mocensky než literárně; interpretačně není vždy nosné, neboť progresivní "opozičností" může být prostoupena literatura "oficiální" a dozadu hledící konformitou literatura "opoziční". Literární poměry 90. let ještě vyhrotily rozpor mezi literárněideologickou normou a opozicí vůči ní: o produkci svépomocně, xeroxově či na domácích tiskárnách samizdatově vydávané na jedné straně a té preferované, státně dotované a jinak forsírované nemluvě. V případě románu Ivany Blahutové (1958 v Brně) nazvaném MOLOCHITA (Brno 2002, 133 str., 20 výtisků) udělám výjimku. Nonkonformním obsahem, experimentální formou i jinak udržuje kontinuitu svépomocně vydávané beletrie u nás, přesněji - její cenné větve. Počínaje hektografovanými časopisy studentskými a svépomocně tištěnými letáky a sbírkami přes "ilegální" verše a prózy kolující za protektorátu i v období revolučního teroru, strojopisné opisy let sedmdesátých a osmdesátých, upravené xerokopie počátků devadesátých let až po tisky (z osobních tiskáren) dnešní, ponechávám-li stranou "neknihy" (samozřejmě že nikoli "neliteraturu") prezentované na internetu a zvláště knižní tisky vydané sice vlastním nákladem, ale v nakladatelství, s uvedeným ISBN. Je samozřejmé, že o umělecké a esteticko-poznávací hodnotě způsob editování nerozhoduje: kniha pečlivě redakčně upravená, v přiměřené ceně a nákladu, která se dostává na knižní pult a ke čtenáři, může být konformní, až impotentní, zato xeroxované publikace či tisky z osobních tiskáren mohou skrývat netušené bohatství. Hodnoty ignorovatelné snad jen akademickou bohemistikou, žijící v iluzi o domnělém splynutí "tří proudů české literatury". Nechte maličkých přistoupiti k ní, jejich bude království pekelné!
   Molochita je román nesporně sociologický, vždyť jej předcházela důkladná analýza polistopadové společnosti očima chronicky nezaměstnané ženy - vysokoškolsky vzdělané intelektuálky, kdysi na náměstí cinkající klíčky, a bývalé, ovšem propuštěné učitelky, šokované restauračními poměry a lidmi, kteří se buď nezměnili, nebo jen k horšímu.
   Nebýt přišpendlen k zemi stojí mnoho, a Jana Ptáčková si toho je vědoma, jakkoli jí její postavení nemůže ani málo vyhovovat. Je to obraz ženy podváděné nejen manželem, žijící na hranici (a za hranicí) bídy uprostřed velkoměstské aglomerace, anonymity činžovního domu, tuposti a lhostejnosti billboardů, kolon aut a supermarketů. Reklam, mega-reklam a giga-reklam. Propagandy a kontrapropagandy. Polopravd, polo-polopravd, dílčích pravdiček i celých lží, tlumočených namnoze těmi nejpůvabnějšími hlásky a nejserióznějšími mužnými pohledy. Kdo chce poznat realitu 90. let a blahého století nového, těhotného dalšími válkami a přetlakem vůle k moci, kdo dává přednost vhledu a podstatě před statistikou a jevy, tomu je možné román doporučit jako nelustrační, o to však zajímavější četbu.
   Molochita je román nesporně psychologický, s leitmotivem vše prostupujícího násilí a manipulace. Plíživého, skrytého i otevřeného násilí, které má destrukční účinky na psychiku, jež je těmto tlakům vystavena. Avšak potřeba překonat toto násilí, ubránit se mu, ale nikoli rezignací, se stává klíčem k pochopení jednání hlavní hrdinky. Vztek, bolest a strach (a z nich pramenící nenávist) jsou hlavní emoce, variované v mnoha podobách a v různých kontextech. Tolik citoslovcí, vykřičníků a otazníků, tolik ubíjejícího a generovaného napětí, deziluze a antiiluze vyčteme jen z vrcholných děl expresionistických, neboť i v nich je skutečnost viděna zevnitř. Protože je vše racionálně kontrolováno, protože se autorka nezbavuje možnosti jistého nadhledu nad jednáním své postavy, je stejně důležitá i psychologická sebereflexe.
   Molochita je román poetický, oplývající poetičnem nelyrickým, drtivým, přízračným, ale neopouštějícím ani na chvíli umělecký realismus. Realismus nikoli jako historický umělecký směr, ale jako metodu. Onen vztek, bolest a strach mají sociálně konkrétní podobu a motivaci. Román má neopakovatelnou dynamiku, rytmus a syžetový spád, což jistě ocení čtenář, který míří k podstatě věci a nechce se prodírat labyrintem ozvuků, zrcadel a krystalů metafor, jakkoli autorka dokáže funkčně využít i aluze, i metafory, i symbolu. Umná síť veskrze toporných souvětí je nahrazena staccatem jednočlenných vět nebo triadickým syntagmatickým principem; převaha jmenného pojmenování nad slovesně dějovým vytváří dojem filmových záběrů, umožňuje zachytit chaotické i veskrze konvenční ve zkratce, v záblesku, v jedné vteřině poznání. Vše podstatné je okamžitě exponováno, poté gradováno a variováno.
   Grotesknost v zásadě racionálně kontrolovaného dění nemá nic společného s groteskou filmovou nebo s vnějším, karikujícím principem, vyplývá možná i z napětí mezi formální, právě jen gramatickou er-formou a domněle výlučným hlediskem subjektu hlavní postavy, hlediskem podtrhovaným i graficky (kurzíva zaznamenává vše důležité z vnitřního světa postavy, a to ich-formou). Přitom je funkčně a brilantně využita interliterárnost, znakovost vyprávění, od parafrází a narážek na fráze, úsloví, přísloví, biblická podobenství až po románovou sebereflexivnost - hrdinka totiž píše román o sobě samé, což se čtenář dozvídá až v samém závěru knihy, a musí "fofrem dovyprávět ten zatracený příběh, musí si pospíšit, kvapící čas, čas, čas, roky a vteřiny, vteřiny a roky, a roztroušené útržky dějů, krátké a stručné jako nesouvislé kousíčky rozstříhaného filmu či osamělé věty z ohořelých stránek románu, pádící záblesky života - " (s. 130).
   Molochita je román slohově avantgardní. Stylistická a kompoziční stavba románu vedou ustavičný dialog s možnostmi popisného kronikářského realismu, ozvuky existenciálního a tzv. nového románu, postmoderní i absurdní literatury až k proudu vědomí, asocianismu a dalších "ismů" a technik, které přineslo 20. století. Dialog neznamená odmítnutí, je to nejen výraz nedůvěry, ale současně sondování možností - vždy latentně přítomných - nového využití a - heretického překonání. Se slohovou avantgardností ovšem kontrastuje tematika románu i autorčin postoj k ní, který nenabízí žádné východisko. V něčem je autorčina technika blízká živému proudu vyprávění, ale neredukovatelného na skazovost romantickou či folklórně realistickou.
   Nomen omen: je zde přítomen umělecký molochismus, pulzující dostředivost a odstředivost, slova a věty nekonečně opakované a vybuchující jako šrapnely přetlakem bolesti a "hoře z rozumu" nad děsivě všudypřítomným a neignorovatelným světem, jemuž vládne TRH. Novodobý Bůh a Ďábel v jednom, protože se zde konec konců doplňují a jedno jsou. Mimochodem - "pekelnou" strukturu románu naznačují i názvy místní a vlastní jména (Čertílek, Belza, Jagula, třída Hraběte Teufelsdorfa atp.), stejně jako vulgarismy, z nichž jde čtenáři mráz po zádech. TRH, jenž derivuje lidské postavičky a klonuje jejich systém myšlení a cítění. TOTALITA, z níž není úniku. J. P. Sartre by to možná označil jako ponor do sféry "neautenticity", do níž je hrdinka spíše vržena, nebo jako ochrannou hradbu před tímto ponorem a vržením.
   Motivů naturalistických a existencialistických nalezneme bezpočet, nahá lidská duše se svíjí na háčku každodennosti, román se nechce "líbit" a líbit se patrně nebude, ovšem nehledejme hodnotu románu v pouhém zobrazení, dynamickém popisu existenciality. Autorka ví, že "nic nemůže být šílenějšího nežli sama skutečnost" a ztrácí i to nejcennější, zárodek nového života, totiž dítě, které by mohlo dát jejímu životu nový rozměr. V bezútěšnosti by Blahutové mohl konkurovat snad jen Josef K. Šlejhar, kdyby jej autorka nepřevyšovala umělecky.
   Nevím, jak bude vypadat sociální román za dvacet let. Je však jasné, jak vypadá velký sociální román dneška. Je jím Molochita.

Autor: Jan Bonaventura


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)