Podstata sporu
Podstata sporu: Demokracie.
Svědkové obhajoby: Peníze.
Svědkové obžaloby: Nezaměstnanost a prázdné kapsy.
Soudci zkorumpovaní, dosazení obhajobou.
Jaká demokracie, když neměří a nerozdává všem stejně, halí propasti mlhovinou polopravd, lží a jalových vizí, nutí zatínat pěsti a skřípat zubama!
Kdo je tlačen ke dnu, ztrácí pro demokracii pochopení. Však jaká demokracie, když deptaní a pokořovaní nemají právo zjednat nápravu! Zatím...
Prázdná spíž
Spíž se vyprazdňuje.
Žádná není bezedná. Ubývá po meči, ubývá po přeslici. Napřed důvěry, posléze naděje. V prázdných dlaních trnky trpkosti. Rampouch zklamání, jinovatka nejistoty.
I ve vyschlé řece dál pevně třímají vesla, aby se někdo nezeptal, kam se poděla voda. Kam se poděly ryby. Jen raci, tu a tam, lezoucí pozpátku...
Třímají vesla, aby se někdo nezeptal, kam zapadly sliby. Chyby jsou připisovány na cizí účet, ale s tím se dlouho nevystačí. Vojevůdci nepřiznávají porážku ani na útěku.
Spíž se vyprazdňuje. Ubývá po meči, ubývá po přeslici. Ne všem, někdo má zásob požehnaně. Společná spíž se však vyprazdňuje. Soukromé bobtnají, praskají ve švech.
Ptáte se: Na čí účet?
Vězte, že na náš.
Postavte stráž
Lačná liška brousí okolo našeho dvora, příbuzná strýčka Herodesa. Mazaná, zavilá, skrytá jako vlastní zamlčené viny.
Někdo skučí cosi o omluvě...
Pochopitelně, slípka přece zavinila, že se liška nedojedla, nenechala se lapit. Slípka je viníkem, protože se bránila. To silnější nikdy nezapomínají. Ani zahnání od cizích plných stolů. Není radno bratřit se s liškami, které brousí okolo našeho dvora. Nelze jim důvěřovat, nelze se nebránit.
Zavřete vrata, postavte stráž!
Na rozcestí s Hamletem
Zachmuřeno.
Stýskají si snad i pěšáci na šachovnici.
Zda však není užitečné pídit se po útěšnějších stránkách knihy života, hledat modré trhliny v šedi mraků, provoněné meze, dozrávající vinice, lidský úsměv, dětskou radost.
Studánky, jitrocel, skřivánek, písnička...
Jedna anekdota vydá za tisíc nabubřelých projevů, berme tedy život i z humornější stránky. Třebaže je krušno, nelze potáhnout černým suknem celou zemi. Neboť i úsměv pomáhá žít! Zkusme tedy rozdávat optimismus. Aspoň někdy, aspoň někomu. Každý má určitou vlnu vyladěnou na příjem.
Odchmuřená rána, odchmuřené večery, odchmuřené sny.
Hamlete, příteli, zahoď tu lebku!
Tiché vytí
U plotů štěkají psi.
Kdosi táhne dům od domu, dveře od dveří, z ulice do ulice, od rohu k rohu. Tu ostýchavě a zahanbeně, tu neodbytně a bezmála agresivně. I potupa je limitována spodní hranicí a ke vzdoru nemá daleko.
V člověku tichounké, bolestné, neslyšné vytí. Bezmocně zaťatá pěst. Chce se vycenit zuby, nikoli však na ty, kteří táhnou dům od domu, dveře od dveří... Vždyť jak málo je vzdálená doba, kdy ani jedno dítě ve třídě nedovedlo odpovědět na otázku, kdo je to žebrák.
Obehraná fraška
Každý nese jistou odpovědnost. Za sebe, za něco, za někoho. Čím významnější postavení, tím větší odpovědnost. V podstatě rozumné, kdyby... Bezprostřední odpovědnost lze rozmělnit, obejít. Jak? Institucí konkursního řízení! Samo o sobě bývá většinou odpornou fraškou. Je předem známo, kdo uspěje, kdo vytvoří křoví zdánlivé objektivity, aby se vlk nažral a k petrželi se dostala správná koza. Schopnosti, zkušenosti, předpoklady, vzdělání, to vše se mění v balast, který nikoho nezajímá. Postup je prostý. Konkursní komise je obsazena lidmi, kteří jsou zárukou, že cílem proběhne jako první předem určený kůň.
Krátce, konkursní řízení je většinou trapná fraška. Jablko v ruce má pro někoho větší význam než jabloň v zahradě.
Nezastupitelnost mlčení
Les stromy nespočítá. Ptáky, zvěř, brouky, mravence. Tence se kolébá vítr na větvích.
Pojďme, přátelé a známí! I vy neznámí, přišedší odkudkoli. Kdesi se sejdeme, dáme pozdravení. Potom budeme společně mlčet o všem, co nás spojuje. Co nás rozděluje (někdy je to totéž), to již horlivě probrali vykladači. Ti, co počítají stromy v lese a nevidí za nimi zeleň, kyslík, veverky a jezevce. Kalkulují, kolik by les vynesl ve stínu pil a seker. Ti, co se s oblibou vyjadřují za ostatní, aniž by k tomu měli oprávnění. Morální kredit. Natož svolení. Vkládají nám do úst vlastní scestná, bludná, někdy přímo obludná stanoviska. Není jednoduché odkázat je do patřičných mezí, nenaslouchají, zaujatě počítají plnometry.
Zatím ještě mohou předstírat, že mluví za všechny.
Nemohou však za nás mlčet.
Dveře, které nikam nevedou
Smutek plný bezmoci nás jímá z neobdělaných polí. Skřípeme zubama jako když se otáčí klíčem ve zrezivělém zámku dveří, které nikam nevedou.
Slyšíme planě konejšivé fráze i oprávněné obavy.
Jaká je naděje na návrat časů, kdy česká krajina dokázala z větší míry uživit národ, a ještě přebývalo? Mizivá. Mizivá jako odraz zapadajícího slunka v oušku jehly. Té, kterou jsou šity koncepce. Koncepce, kterým nemohou věřit ani ti, již se podílejí na jejich zrodu. Dopřejme si takový komfort, vždyť ministerstva jsou plná úředníků, jakož i další úřady! O schopnostech některých však raději pomlčme.
Hledíme na neobdělaná pole s trpkým vědomím. Stojíme přede dveřmi, které nikam nevedou.
Zlomená hůl
Za úplňku přispívá rosa na budoucí chléb.
Svůj k svému... Ke studánce laně (to není kýčovitá kolorovaná kresba, ony tam skutečně chodívají), milenci do ústraní, pstruzi k tůním, čápi na hnízda, chlapi do hospod, psi k vyhrabaným kostem, děti k pohádkám.
Jakkoli je poklidno, završeno není. Kdesi se stále krčí hrozba. Něco nevadí, něco zneklidňuje, něco ohrožuje. Nelámejme však hůl předčasně, mohla by si zašpásovat na našem hřbetu. Holím nelze věřit. Ani ruce, která hůl třímá. Nutno najít odhodlání, vykročit, projít pustinou bez přátel.
Ty nacházíme později, podstatně později, někdy dokonce pozdě.
Tak pozdě, že už jim nedokážeme pomoci.
Chléb a hry
Věděli to již ve starém Římě: Chléb a hry... Tak lze udržet plebs tam, kam patří, kde mu byl vyměřen prostor, ve společenském suterénu. Leč dnové se mění. Postačí hry...
Hry s náležitou sugestivní propagací. Hry výnosné, doprovázené nasvícenou kulisou, povýšené nad kulturu, morálku a někdy i nad obyčejnou slušnost, podporující plané vlastenectví, to pozlátko, zakrývající vnitřní prázdnotu.
Hry, vydávané za epicentrum všeho dění, společenskou nezbytnost, střed Vesmíru. Hry, poutající pozornost plebsu. Neboť kdo si hraje, nežádá chléb.
A chleba se začíná hrubě nedostávat.
Autor: František Uher
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)