Dotknout se tématu společenského dění není jen výsadou publicistů a odborníků na slovo vzatých, svým cenným pohledem jej prostupují také umělci a spisovatelé. Stojíme na prahu největšího válečného tažení v moderní historii. Čí je to válka? Proč a proti komu je vedena? Nesouhlas s plánovaným vojenským zásahem v Iráku vyjadřuje celá řada osobností z různě zaměřených a profilovaných společenských kruhů a skupin. Světoví akademici, intelektuálové, umělci i spisovatelé odmítají válečné tažení proti Iráku, deklarované jako "první válka 21. století". Nezaslepeni dogmatickým myšlením a nestiženi černobílým viděním, poukazují na mnohé utajované souvislosti útoku zakotvené v rovině politicko-vojenské, hospodářské a také kulturní.
Spisovatelé hrají v historických okamžicích, přelomových dobách nebo čistě jen jako katalyzátor dění důležitou roli. Zrcadlí společnosti různé úhly pohledu, svádějí každodenní zápas se slovy, se subjektivním prožíváním světa v sobě i mimo něj. Největší zbraní - slovy - bojuje proti plánované válce celá řada světových spisovatelů, básníků a dramatiků - Ian McEwan, John le Carré, Meena Alexander, Günter Grass, Salman Rushdie, Paulo Coelho, Arundhati Roy, Eduardo Galeano, Noam Chomsky, Dario Fo, Roger Scurton, John Berger, Paul Gilroy, Todd Giltin, Arnold Wesker, Sonja Linden, Anita Roddick, Sulak Sivaraksa, Rukhsana Ahmad, Carlos Fuentes a mnozí další.
John le Carré, britský spisovatel
Predátorská a nečestná válka
Občanská práva stejně jako svoboda jsou v Americe systematicky pošlapávány. Zažíváme nový druh mccarthysmu. Prezident Bush nám tvrdí, že kdo není s ním, je proti němu. Já s ním nejsem. Přehnaný americký protiúder je za hranicemi všeho, co si kdy Bin Ládin mohl jen představit ve svých nejtemnějších snech. Válka "proti terorismu" byla však plánovaná dlouho předtím, než došlo k útokům z 11. září, Bin Ládin posloužil pouze jako vhodná záminka k legitimizaci válečného tažení. Bez Bin Ládina by se Bushova junta zmítala v pasti skandálů kolem Enronu, v nejasnostech kolem prezidentských voleb a daňových podvodech. Díky Bin Ládinovi jsou Američané místo toho denně oklamáváni svými politickými vůdci a manipulováni korporativními médii.
Dario Fo, italský dramatik
Válka proti chudobě
Itálie je ve válce. Nedozvěděli jsme se to od naší vlády, ale z prohlášení Pentagonu. Naši alpíni pronásledují tálibance v jedné z nejnehostinnějších oblastí naší planety. Tím jsme se i my stali plnohodnotným terčem terorismu islámských fundamentalistů. A jsme na prahu nové války, která, jak řekl Bush, bude jen epizodou války bez hranic, již demokratický Západ bude muset v příštích desetiletích vybojovat s terorismem. Ano, Bush hovořil o desetiletích. Tato "nekonečná válka" začala proto, aby byl dopaden Bin Ládin a velitelé tálibanského teroru. Stála tisíce mrtvých mezi civilním obyvatelstvem, zatímco Bin Ládin si dál v klidu chodí po světě a tálibanští válečníci ovládají rozlehlé oblasti Afghánistánu.
Ale Bush chce další válku. Má velké problémy se státní ekonomikou: buď vyrábí, nezáleží na tom co (sofistikované konvenční zbraně, stratosférické rakety), nebo jde ke dnu. Stačí vyrábět a prodávat: co, na tom nesejde. Amerika má naléhavou potřebu prosadit na celém světě svoji politicko-obchodně-výrobní hegemonii. Válka je v této chvíli nejvýhodnějším řešením, nejlepším obchodem. Ale Bush má potíže se svými spojenci, a tak mu jde Bin Ládin ihned vstříc, přesný jako hodinky, s projevem, ve kterém hrozí zkázou a smrtí, a prohlašuje, že je věrným spojencem iráckého vůdce. CIA si je jistá, že zpráva je autentická. Ještě nebyla rozšířena a oni již věděli, že je pravá. Poznali Bin Ládina po hlase. Aby ne, jsou už dlouho jeho kamarády, vzhledem k tomu, že na začátku, když byl užitečný proti Rusům, ho financovali a podporovali všemi způsoby. Zvláštní situace, opravdu. Kromě jiného byl totiž Bin Ládin společníkem Bushovy rodiny v petrolejářských obchodech. Rovněž Saddám je výtvorem CIA. I on byl podporován jako protivník Rusů.
Pach ropy a ropovodů, které mají procházet Afghánistánem a Irákem a vést až do Indie a Indočíny. Velké faraónské projekty, kolosální zisky. Je malá naděje, že Bush se zastaví. Přes rozpolcenost v řadách NATO, přes veta Ruska a Číny, přes papežovy výzvy, přesto, že sedmdesát procent občanů států, které ho podporují, jsou proti válce. A to nás velice děsí. Protože když se začne válka, nikdy se neví, jak skončí. Protože v politice USA už příliš dlouho nejde o práva národů a tisíce dalších obětí v Iráku jen přiživí islámský extremismus a dají zbraň do šílené ruky teroru. A znovu to budou nevinné oběti, kdo bude muset zaplatit cenu za tuto plíživou válku. Na tomto světě je příliš chudoby a beznaděje a mocní se dál zabývají jen shromažďováním nesmírného bohatství, zatímco dvě miliardy lidí žijí s méně než jedním dolarem na den a deset milionů lidí každý rok umírá hlady. Jediná válka, která může přinést opravdové vítězství, je válka s chudobou.
Rukshana Ahmad, pákistánská spisovatelka a dramatička
Travestie demokracie
Jsem hluboce znepokojena současnou krizí, jež rozděluje a polarizuje obyvatele celého světa. Válka činí z našeho světa ještě nebezpečnější místo. Tuto válku nemůže nikdo vyhrát - nepřináší nic než devastaci, tragédii a hluboké psychické újmy. Není řešením žádného problému, Afghánistán je toho nedávným příkladem. Bylo by tragédii, kdyby lidé žijící v západních zemích považovali válku za snadné řešení. To se nesmí stát.
Cítím určitý druh beznaděje z neuvěřitelné moci válečných lobbystů, sofistikované mašinérie jejich propagandy a neochoty naslouchat protiargumentům. Co mi však v této nelehké době dodává odvahu, je stále rostoucí protiválečná atmosféra v Británii a v ostatních zemích. Navzdory oficiálním prohlášením je ve společnosti jen malá podpora vojenského zásahu proti Iráku. Moje víra ve zdravý rozum obyčejných lidí roste spolu s masivními demonstracemi a protiválečným odporem na celém světě.
Doposud jsem nepotkala nikoho, bělocha, černocha, Asiata, levicově, pravicově nebo středově politicky smýšlejícího, kdo by si opravdu válku přál. Jestliže si jednotlivé vlády bez ohledu na mínění veřejnosti zvolí participaci na zásahu či dokonce válce požehnají, pak budeme svědky skutečné travestie v duchu demokracie.
Günter Grass, německý spisovatel
Kalné vody
Proti komu je vlastně vedena tato válka? Proti strašlivému tyranovi, říkají nám. Saddám Husajn, jako spousta ostatních diktátorů, stál v nedávné minulosti na straně demokratických supervelmocí a jejich spojenců. Irák osm let válčil proti Íránu za pomocí západních zbraní. Proč? Protože sousední zemi vedl diktátor, kterého především vláda Spojených států označila za svého úhlavního nepřítele. Mezitím Saddám Husajn v poklidu shromažďoval zbraně hromadného ničení, které získal od západních spojenců. Skutečnost, že Západ po dlouhá léta v podstatě vyzbrojoval irácký arzenál je více než zřejmá.
Stoupenci útoku slibují, že po svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku nastolí demokracii. Sousedské státy - Saudská Arábie a Kuvajt - využívané jako vojenské základny, jsou ale rovněž země s diktátorskými režimy. Zdalipak se také stanou terči dalších válek vedených ve jménu demokracie? Tyto otázky jsou pochopitelně bezpředmětné; vzhledem ke své aroganci je supervelmoc může kdykoli zodpovědět. Každý přece ví, anebo má aspoň zdání, že skutečným důvodem chystané války je ropa.
Sít' zástěrek skrývající zájmy jediné světové supervelmoci a jejích spojenců byla stržena a odhalila skutečné zájmy moci. V celé své podobě představují obrovské nebezpečí pro veřejný zájem. Prezident Spojených států George Bush toto nebezpečí zosobňuje. Nebezpečí, jemuž čelíme všichni.
Salman Rushdie, spisovatel
Osvobozenecká válka, za kterou stojí bojovat
Existuje zde silný, dokonce očividný důvod ke "změně režimu" v Iráku sjednocující západní společnost a všechny ty, kterým brutální útlak muslimského národa není lhostejný. Saddám Husajn a jeho nelítostný gang z rodné vesnice Tikrit jsou vraždící kriminálníci a Irák pod jejich vedením je peklem na zemi. Takováto mylná a nesmyslná tvrzení představují klasický jednostranně orientovaný a zaslepený pohled. Všechna ta "my" ve vládních prohlášeních neznamenají nás, ale vládu Spojených států. Skupiny irácké opozice žijící v exilu se snaží získat pozornost západního světa již roky. V současnosti Washington poněkud změnil dikci. Stanoviska Wolfowitze, Cheneyeho a Rumsfelda podporující svobodný a demokratický Irák v mnohých ohledech vypovídají o potřebě získání nejvíce žádoucího cíle - irácké ropy. Vojenská akce "preventivního" charakteru je ve skutečnosti upevněním role Spojených států coby světového četníka. Tento druh politického opatření za použití vojenských prostředků učiní ze Spojených států méně bezpečné místo; jestliže Amerika začne bombardovat Irák, pak může počítat s odvetnými opatřeními jako první.
Mělo by být hlasitě řečeno, že ospravedlňování války za "změnu iráckého režimu" ve skutečnosti přinese zlověstné a prodlužované utrpení iráckého lidu. Válka za osvobození iráckého lidu by měla být cílem boje. Válka, kterou se USA snaží ospravedlnit, jím není.
Meena Alexander, indická básnířka
Slova ve větru
Představuji si ženu v Bagdádu. Čeká, až přilétnou bomby. Jaké to musí být žít s čekáním na bomby? Vstane s ranním sluncem. Umyje se, upraví si vlasy, dotkne se své šíje. Znovu slyší hlas, který zaslechla ve snu. Je to její hlas, ozvěny cukání vlastního těla. Vrací se. Není tu bezpečno. Volá své děti. Dala jsem vám život a vy se teď musíte vrátit. Ony ji však neslyší. Když se probudí, uzře stěny a ulici. Uvědomí si, že čas se nedá vrátit zpátky.
Žiji daleko od ní, v zemi, která posílá tisíce mladých lidí napadnout Irák. Proč toto masové válečné tažení? Kvůli ropě? Nebo strašlivému impériu? "Žádnou krev za ropu", zní z úst tisíců protiválečných demonstrantů v USA a po celém světě. Nářek, jenž musí být vyslyšen. Jestliže oheň sežehne hlavy nevinných lidí, jestliže vojáci začnou zabíjet a lidé začnou umírat, jak budeme potom moci dál žít své obyčejné životy?
Co se stane s tím, co považujeme za běžné a obvyklé? Jak přejdeme ulice, vyzvedneme děti ze škol, jak se budeme milovat; budeme ukryti, nebo už mrtvi? Ocel z Dvojčat se roztavila v bitevní loď. Tak tohle přináší nový svět? Raději než plánovat první válku století bychom se měli snažit o mír, nelehký, ale nezbytně nutný mír.
Někde na ulici žena odložila svůj závoj.
Je černý. Vítr ho vrací zpátky.
Arundhati Roy, indická spisovatelka
Konfrontovat impérium
Otázka konfrontace impéria je vskutku komplikovaná a já na ni nenabízím jednoduchou odpověď. Jestliže o impériu hovoříme, musíme vytyčit, co nebo kdo jej představuje. Znamená impérium vládu Spojených států (a jejích evropských satelitů), Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, Světovou obchodní organizaci a nadnárodní korporace? Nebo je to něco více? V mnoha zemích na sebe impérium vzalo podobu jeho vedlejších produktů - nacionalismu, náboženského fanatismu, fašismu a samozřejmě terorismu. Všechny tyto projevy ve společnosti kráčejí bok po boku korporativní globalizaci. Nebo raději nazveme korporativní globalizaci jejím pravým jménem? Imperialismus. Ten potřebuje masmédia, aby mohl předstírat svobodu, soudy, aby budil zdání spravedlivého řádu. Zatímco vlády západních zemí zodolnily svoje hranice a shromažďují zbraně hromadného ničení. Globalizované jsou pouze peníze, zboží a služby. A ne svobodný pohyb lidí. Ne respekt k lidským právům. Ne mezinárodní smlouvy o odstranění rasové diskriminace nebo chemických a nukleárních zbraní, dohody o snížení emisí, nebo - chraň bůh - spravedlnost. Tohle všechno je impérium. Loajální konfederace, nechutná akumulace moci, obrovský rozdíl mezi těmi, kdo činí rozhodnutí, a ostatními, kdo jimi trpí.
Dnes a denně slýcháme argumenty hovořící pro válku v Iráku, nejčastějším z nich je tvrzení, že válka přinese do Iráku demokracii. Zabíjení lidí, aby byli ochráněni před diktátorem, je starý dobrý sport americké vlády. Není pochyb, že Saddám Husajn je diktátor a masový vrah, a iráckému lidu by bez jeho krutovlády bylo lépe. Pak ale také v této souvislosti musíme přiznat, že celému světu by bylo mnohem lépe i bez pana Bushe. Ve skutečnosti je Bush nebezpečnější než Husajn. Znamená to snad, že bychom měli bombardovat Bílý dům? Je více než jasné, že Bush půjde do války proti Iráku bez ohledu na mínění mezinárodní veřejnosti. V procesu tohoto verbování spojenců jsou Spojené státy připraveny si vymyslet cokoli. Třeba i šarádu se zbrojními inspektory v Iráku. Jestliže George Bush říká:"Jste buď s námi, nebo s teroristy", odpovězme: "Ne, děkuji". Nemůžeme mu dovolit, aby lidé na celém světě byli nuceni vybrat si mezi zlým mikymauzem a šílenými Muly (islámskými duchovními). Naší strategií by neměla být pouhá konfrontace impéria, musíme se zasadit o jeho zničení. Zbavit impérium kyslíku. Zostudit jej. Zesměšnit. Za pomocí našeho umění, hudby, literatury, naší radosti, neústupnosti, brilantnosti, naprostou neoblomností a schopností sdělit naše příběhy. Příběhy odlišné od těch, kterými nám vymývají mozky a nutí nás věřit jim. Korporační revoluce zkolabuje tehdy, když odmítnete kupovat to, co nám prodávají - jejich myšlenky, jejich verzi historie, jejich války, jejich zbraně, jejich představy o osudu. Pamatujte, že nás bude hodně a jich málo. Oni potřebují nás mnohem více než my je.
(Arundhati Roy se zúčastnila letošního ročníku Festivalu spisovatelů, který proběhne od 6. - 10. 4. 2003 v pražském divadle Minor).
Autor: Nikola Bukajová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |