Z Brna došla smutná zpráva: v noci ze čtvrtého březnového pondělí na úterý umřel tam doma básník, překladatel, prozaik, vysokoškolský pedagog, publicista, autor patrně dvou nejpodmanivějších memoárových knih o Brně (BRNO - MŮJ AMARCORD, 1997, HMATAT AŽ K NAHOTĚ, 2000) Vojtěch Jestřáb. Umřel, jak žil, šťastně i v neštěstí: pokojně usnul a už se nevzbudil. Loni v létě ho přepadla nejzákeřnější choroba, která obvykle znamená pro své oběti někdy i roky příšerné bolesti, ale Vojcek, Vojtíšek, pan docauer, jak mu jeho blízcí říkali, byl ušetřen utrpení. Docentku, řekl mu kdysi Milan Kundera, vaše průsery by stačily rozvrátit deset osudů. I tenhle poslední přestál Vojtěch Jestřáb vlastně šťastně.
   Žil trvale v občas mírné nepřízni mocných, ale ve všech tvrdých zkouškách (před koncem války dopaden s granáty v tašce, v padesátých letech nejednou existenčně vážně ohrožen, 1969 zbaven místa na brněnské univerzitě) uměl si - jakoby navzdory svému příjmení - udržet svou laskavost a vlídnost. Podle Váši-Trávníčka je jestřáb symbol dravosti a bystrého zraku. To druhé o něm platilo beze zbytku, první, symbol dravosti, vůbec ne. Neměl ani dravosti snad nejnevinnější a nejpřirozenější, jakou je ctižádost dostat se co nejdřív mezi básníky publikující knižně. Ač psal verše od mládí do konce svých dní, útlou sbírkou V TÉTO CHVÍLI VYPLUTÍ debutoval až 1965, třiačtyřicetiletý, jako prozaik se na knižní trh dostal silně autobiografickým románem A ZPÍVAT DO KONCE až v šestašedesáti (1988), protože kniha TVRDÁ SLÁVA BODYČEKŮ, kterou napsal podle vyprávění hokejisty Vlasty Bubníka (seznámil ho s ním Milan Kundera), skončila roku 1970 ve stoupě. Teprve v devadesátých letech se Vojtěch Jestřáb dočkal možnosti se plně autorsky rozvinout, a také jí svrchovaně a ku prospěchu české literatury užil, ačkoli do času nebezpečných a agresivních jestřábů, velmi přemnožených zde i ve světě, nebyl tento bytostně lidský a laskavý Jestřáb vybaven ani trochu; zase měl štěstí v neštěstí: v brněnském nakladatelství Doplněk, kde zakotvil, našel ideální zázemí a vydal krom zmíněných už knih o Brně svého života líbezné, totálně lidské vyprávění o Briketce, Kroketce a další domácí zvířeně (... A VŽDYCKY PŘIJDE NOVÉ LÉTO, 1998), na vydání tam čeká knížka dvou novel a hlavně rozsáhlé eroticko-politické paměti na léta padesátá až osmdesátá ČAS ZATMĚNÍ, dopsaný loni těsně před onemocněním.
   Štěstím v neštěstí se stalo Vojtěchu Jestřábovi jeho umění překladatelské, které zrálo už od letech padesátých (Bagrickij ve Světové literatuře aj.) a v následujícím desítiletí se stvrdilo svazky překladů anakreontské lyriky, K. Shapira aj.; pomohlo mu přežít ve zdraví krušná léta sedmdesátá a osmdesátá, na jejichž prahu, nemoha najít zaměstnání, živil se po několik let dost dobrodružně jako estrádní agent; z řádky knižních těchto let zde jmenujme aspoň DOBRODRUŽSTVÍ PROSTOPÁŠNIC ANEB KRATOCHVILNÁ SKLÁDÁNÍ ZE SVATÉ RUSI-MÁTUŠKY (1973) a lví překladatelský podíl na objevné antologii literatury inspirované Oděsou PERLA V EBENU (1988), kterou navrhl s Janem Zábranou a po Zábranově onemocnění a smrti i vybral a uspořádal. Kdyby měl Jestřáb kromě talentu tvůrčího také talent kupčíka, už by tu byly desetisvazkové spisy, jaké mají dnes už i pisatelé na hranici grafomanie. Kromě původních veršů, z nichž byl dosud publikován jen zlomek, prózy (i z ní zřejmě zveřejněna jen část; zachoval se např. rukopis románu Dešifrování?) a řady knih překladů by v něm našly své místo a oprávnění Jestřábovy pozoruhodné rozhovory s význačnými tvůrčími osobnostmi z týdeníku Kultura 1957-1962, reportáže, fakultní přednášky, četné relace a tři hry rozhlasové atd. Větší polovina publikovaného už Jestřábova díla vězí v časopisech a o Jestřábovi dosud není vydána ani žádná souhrnná zevrubná studie.
   Je mi líto, že jsem tak velkou část nekrologu, místo abych se rozepsal o smyslu a jedinečnosti jeho odkazu, musel spotřebovat na to, co by mělo být běžně k dispozici v příručkách. Heslo Jestřáb citelně chybí jak ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, tak v dodatcích k němu, které už léta otiskuje Salon Práva. Zdá se, že nevůle či neschopnost rozpoznat a uznat hluboce humanistický záběr Jestřábova díla, umění vhledu do tajemství žití a povah i schopnost ocenit klady i v tom, co se momentálně kdekým snaživě ostouzí a popírá, nesmyslně trvá už od šedesátých let, kdy "kritika", jejíž trvalé zapšklosti byl naprosto cizí renesanční rozměr Jestřábovy osobnosti a díla, buď zavile blábolila, že Jestřábovy básnické portréty a meditace jsou prý jen jednosměrné, plošné, anebo hořkou vstupní báseň prvotiny odbyla jako srdceryvný obrázeček. Naštěstí měl Vojtěch Jestřáb štěstí i v neštěstí, jakým je nechápavá kritika. Nalézal pochopení i povzbuzení u svých tvůrčích přátel v literatuře, divadle, hudbě, a to bez ohledu na ideologické meze a střety mezi nimi. Podle přísloví o tom, že jaké potkáváš, takový jsi, Vojtěch Jestřáb měl vzácný dar porozumění. V jednom rozhovoru se vyznal, že jeho zvláštní láskou jsou Nezval, Halas, Orten, jindy nesmlčel svůj obdiv pro Demla, bez dobového povinného ošklíbání vzpomínal v devadesátých letech i na Miroslava Floriana. Sotva si lze představit osobnosti, aspoň pokud jde o Nezvala a Halase, rozdílnější povahově i básnicky, čtenáři se zpravidla dělí na nezvalovce a halasovce a často ani nechtějí rozumět Mistru těch druhých, a ani sobě navzájem. V porozumění pro oba a pro mnohé další protichůdné osobnosti a díla, v té lásce nevylučující, ale slučující také zdánlivě neslučitelné, byl Vojtěch Jestřáb velmi svůj, velmi osobitý a inspiruje. Byl a zůstává básníkem tvůrčí a životní pohody navzdory všemu zlému. Pomáhal mu v tom vždy humor, smysl pro mystifikaci a filozofický nadhled, ale i připravenost vždy znovu se dát okouzlit a vzrušit. V tom smyslu byl mlád a hlavně zpíval až do konce, do konce, který nastal pár měsíců po jeho osmdesátce.
   Byl a trvá při všem svém vzdělání jako člověk pohody v životě i díle navzdory všem protivenstvím. Jako ta Němcová, jejíž Babička končí proslulými, vlastně velmi paradoxními slovy paní kněžny o právě zemřelé ženě. Šťastný to muž, může platit o málokom tak jistě jako o právě zesnulém Vojtěchu Jestřábovi.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]