A tenhle dům byl prázdný, uprostřed města trčel k nebi jako prst, cihlový prst okousaný věkem z kterého utekly reklamy a zbyl po nich na stěnách jen vydřený pruh, tak jako zůstává vydřený pruh v nás když utíká láska, smaltovaná cedule, nejlépe modrobílá, napadalo mne když jsem se dívala na dům z protějšího chodníku, okna nemá, a přece dům vidí, střecha je rozstříhanou kapucí, a domu za krk krápe a v lednu sněží, a uvnitř zašustil let ptáka, černý jak křídla řítil se po pilířích ven, a černá šňůra ptáků tleskala - podobně jako když strom na podzim shodí všechno listí najednou, v jediné vteřině, a ptáci nechávali za sebou rozvrzané schody prázdného domu, schody na kterých brzo začnou dupat dělníci, dupat i odpočívat, ale i zadupávat prázdnotu domu, srstnatou a ryšavou díky opadávajícím cihlám, díky oknům jež svítí modrým staniolem lednového nebe, dům díky oknům bez skel je zatím hvězdou jasnou, než si ji stáhne na hrudníky bohatství bohatých, obleče ji, učeše, určí směr a možná složí pro tenhle dům i hit, něco jak píseň Jen zvony ví co bude dál, jenže co bude neví nikdo, ani my když jdeme k domu nedělní procházkou kolem vrakoviště, auta i motorky tu cení křivé úsměvy a všechny silnice jsou jim fuk, stejně jako nám bude jednou lhostejný vypulírovaný dům, sprchy, umělé palmy v halách, vodotrysky, výtah a elektrický vrátný, a čidlo na záchodě, které hlásí lékaři, zda nemá nájemník cukrovku, a americký medvídek v předsíni - jeden den ho nepohladíš, jeden den nepošle lékaři vzkaz o pohybu tvé dlaně a před domem už bude záchranka, dnes ale ještě prázdný dům je krásný, protože bez klíčů, dveří, okenic, s dírami ve střeše, a my jsme možná jediní, kdo si toho všimli, a já se dívám na plovoucí podlahu tvých šedých očí, pozoruji závěs tvých vlasů v pantech spánků, a ložnici tvého hrudníku v které se protáhla sama měkkost, a tvoje dlaně v rukavicích - deset něhou promazaných zámků, a naše těla - garážová stání něhy na téhle ulici, naproti opuštěnému domu, naproti sobě jak steskem prošlapanému schodišti, ale i dnům z nichž vyvážíme mour, ale i nocím, kdy se v nás houpe lucerna Sen, sen na konci tleskne křídly jako černí ptáci, a člověk je sám jako dům, dům, který musí mít paměť na sady hliníkového nádobí, na olíznutí mastných prstů, na vývrtky i ovary a bramboračku, jenomže plíseň prorostla kalendáři jako nivou, popelnice odvezla diplomy i fotky bývalých obyvatel, tak pase na nás koníčky prach a fotoaparát je věčný, a řekni jestli není štěstím držet se za ruce a pozorovat prázdný dům, nás přece nezajímá kdo tu bude žít, s kolika auty i mobily, s kolika kontakty i kontaktními čočkami, se zlatým nebo železným záchodem, my se jen díváme mezi žebroví na cihlový hrudník v kterém se houpe zaprášená řípa srdce domu, svraskalá řípa tluče o hrudník, a my bychom docela dobře mohli - opřeni o žebroví půdy kouřit doutníky, nasávat a pak zas vyfukovat kouř, spokojeni, že žijem, že se díváme, a možná píšem báseň, docela dobře bychom tady mohli spát - zavěšeni v sítích, dva netopýři, protože dům je vlastně všude půdou, samá díra do nebe, vlastně nic víc než zeď, a přece nikdo nezemře tu nudou, pohledem můžeš přepínat programy a v každém rohu obrazovky jiný seriál, ach dome s ostrahou prachu v obýváku prostoru, jenž se platí draze, tak upřeně se na tě díváme a nemůžeme nahoru, my kteří také nejsme víc než saze na oběžné dráze...
Autor: Eva Frantinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |