Pan Hireš byl majitelem antikvariátu. Jeho obchod stál v okrajové, klidné části Prahy, kde neproudily nekonečné řady cizinců ani aut. Občas, když odešli poslední zákazníci, zavřel, stáhl roletu a jen tak stál mezi svými knihami, nechával do svých smyslů napouštět sílu jejich atmosféry, jejich vůni, jejich historii. Každá měla a skrývala svou životní cestu; pan Hireš neměl rád nové knihy, ty neměly takové kouzlo, byly prázdné, jen slova vytištěná na papíře. Neměly žádnou sílu, neměly ještě zajímavý tvar, byly jako malé děti, které se teprve musí učit, růst, poznávat svět i lidi, stvořit si svou tvář. Někdy se svých knih pan Hireš jemně dotýkal, bral je do rukou a listoval jimi. Když potom přivoněl ke staré vazbě, představoval si, jakým životem asi kniha prošla. Hodně lidí dokáže vnímat literární svět, který kniha nese, ale už jen málokdo cítí její skutečný život.
Přesto se nestalo, že by litoval kterékoliv prodané knihy. Nikdy v nich neviděl možnost výdělku. Jejich cena je nerozdělovala do kategorií, pro pana Hireše existovaly jako celek jeho antikvariátu, vždy jich bylo dost, nikdy je nemohl všechny prodat. Byl jenom stavidlem, kam se knihy pomalu napouštěly a poté zlehka odplouvaly spolu s loďmi, kterých se rozhodly držet. Ano, občas měl pocit, že si nevybírají zákazníci knihy, ale že knihy se sami rozhodují, kdo si je smí koupit a kdo ne. Zákazníci byli proti jejich síle naprosto bezmocní.
Samozřejmě měl své nejoblíbenější knihy. Za léta, kdy ve svém obchodě prodával, si jich vybral desítky. Vzadu, kam nikdy nikoho nevpustil, za modrým závěsem a malým skladem, měl svou poetickou zahradu, malinkou místnůstku, kde měl uložena veškerá svá božstva, místo, kde se cítil v bezpečí, jistý a nezranitelný. Je-li domov místem takových dojmů, pro pana Hireše byla domovem tato malá komůrka. Bylo to také jediné místo, kde mohl své poklady pročítat. Měl zde kouzelné romantiky, tvrdé realisty, středověké eposy, dávné antické klenoty, arabské i jiné pohádky, starozákonní mýty, byly tu i knihy ze světů zvířat a rostlin. Pan Hireš byl zde v této komůrce tím největším básníkem světa. Zde mohl zářit svou načerpanou silou ze staletých svazků, zde z něj vyvěrala všechna síla krásné literatury a usedala do knih, aby potom znovu přecházela přes jeho smysly, otírala se o jeho fantazii, zpívala mu do duše a nechávala tak sama ze sebe růst nové skvosty, které nikdy neměly spatřit světlo žádného jiného místa na světě. Nikdo nesměl sem a nic nesmělo ven, to byla dohoda pana Hireše s jeho knihami. Ony byly jeho božstvem, ale ke svému nadsmyslovému životu potřebovaly jeho víru. Svět fantazie a víry, svět literatury a reality. Zde se směly prolínat, ale nikdo o tom nesměl vědět, kouzlo by zmizelo jako mraky po bouřce. Snad by jen odplulo jinam, ale možná by se zcela rozplynulo do prostoru, kdo ví.
Ke svým zákazníkům byl pan Hireš vždy velmi milý a ochotný, ke každému nejprve pojal sympatie. Pokud ovšem neubližovali jeho pokladům. Upustil-li někdo knihu na zem, zasáhla rána, kterou kniha při dopadu vydala, pana Hireše přímo v jeho poetické duši. Přinesl-li mu někdo knihy poničené, potrhané, s uvolněnými listy, vždy si takového člověka pozorně prohlédl a jen velmi těžko k němu mohl najít přátelskou cestu. Takový člověk byl pro něj téměř koniášovským barbarem a neznabohem.
Antikvariát měl svá zákaznická pravidla. Lidé, kteří bydleli v okolí, sem buď chodili, někteří často, jiní méně, nebo nechodili. Jen ojediněle se v krámku objevil člověk zcela cizí, sem takoví lidé většinou nezabloudili. Přesto muž, který důstojnou chůzí aristokrata vešel, nikdy ještě v obchodě nebyl, tím si byl pan Hireš zcela jist. Byl to starší muž, ale dokonalá upravenost, zcela čistý a nažehlený oblek černé barvy se zlatým řetízkem kapesních hodinek z něj dělaly muže velmi úctyhodného. Na hlavě měl malý cylindr, jeho tváře zdobily šedivé vousy, které měl bezchybně zastřižené ve tvaru, jaký tak proslavil císař František Josef. Oči byly živé, vnímavé, jakoby v kontrastu s vážným vzezřením jeho obleku i stylu chůze. Nosil hůlku, jejíž hlavu zdobila ve zlatě vytvarovaná hlava šelmy. Zprvu pana Hireše napadlo, že se snad v okolí natáčí film z počátku století a muž je jeden z herců, který se v kostýmu prochází po okolí.
Když tehdy přišel do antikvariátu, položil na pult velice starý tisk, který chtěl prodat. Kniha byla ve výborném stavu, a ačkoliv pan Hireš neviděl na její titul, cítil, že musí být alespoň dvě stě let stará. Jeho duše začala vibrovat poezií literatury, bál se, že takový skvost ani nebude moci vykoupit. Tiše, ale nikoli ostýchavě muž řekl: 'Chtěl bych za ni dvacet pět korun,' a přisunul knihu před majitele antikvariátu. Ten se jí velice pomalu a s neskrývanou úctou dotkl. Okamžitě poznal, že ho přijala, že on na ni smí sáhnout, smí k ní přivonět, smí ji vpustit do svého světa. Titul říkal Hymnen an die Nacht. Pan Hireš byl dojat, prsty se mu rozechvěly, ale listy knihy jej uklidňovaly. Když starý tisk položil zpět na stůl a pohladil vazbu, nebylo jasné, zda pohladil on ji nebo kniha jeho. Už se chystal starému pánovi zaplatit, když si teprve uvědomil, jakou cenu za tento vzácný tisk muž navrhoval. Ruka zůstala ležet na potištěné bankovce s obrazem krále Přemysla Otakara I. a pan Hireš se překvapeně podíval na muže z jiného století. Chtěl si být jist a optal se tedy znovu, kolik by za ni chtěl dostat. Starý pán opakoval částku dvaceti pěti korun. 'To přece není možné,' řekl knihkupec, který byl mnohem větším milovníkem literatury než obchodníkem. Ujistil muže, že tisk má mnohem větší cenu. 'Já chci jen dvacet pět korun, prosím.' Pan Hireš byl zmaten, viděl zmatenost všech knih tiše stojících v regálech, slyšel šum svých Knih vzadu, v tiché komoře vyvolených. Ne, to nesmí přijmout, zklamal by veškerý svůj cit. Je mu lhostejné, za kolik peněz své knihy prodává, ale připadal by si jako zloděj, kdyby měl vykoupit nádherný klenot tak hluboko pod jeho hodnotou. 'Promiňte,' omluvil se starému muži, za takovou cenu knihu nevykoupí.
Muž byl překvapen, nebylo mu jasné, když má kniha mnohem větší cenu, proč ji tedy nechce odkoupit. 'Ne, pane, nemohu, odpusťte.' Starý pán půjde tedy do jiného antikvariátu, může mu pan Hireš nějaký blízký doporučit? Nové zděšení dopadlo na knihkupce, představa, kam kniha poputuje, do jakých necitelných rukou, do jakých obchodnických, vypočítavých spárů zapadne, to přece nesmí dopustit. Tolik by si přál dílo mistra mezi světovými romantiky odkoupit, jak nevýslovně šťasten by byl v okamžiku, kdy by jej zařadil do své zahrady bohů, hned vedle skvostu Heinricha von Ofterdingena, kam by nejlépe patřilo. 'Snad by pán mohl chviličku počkat, podívám se, jak bych vám mohl pomoci,' řekl a bez ohledu na obchod šel do své tajné zahrady.
Nikdy do ní nechodil během pracovní doby, ale potřeboval radu a jen Knihy mu teď mohly pomoci. Jaké bylo však jeho překvapení - i Ony byly zděšené, nedokázaly mu poradit, tajnou místnost plnil pouze jejich nervózní šum. Ani nevěděl, jak dlouho ve své komůrce byl. Když se nešťastný a nerozhodnutý vracel do krámu, byla venku již tma a obchod byl prázdný. Jen na stole ležel zažloutlý kousek papíru se vzkazem, aby se pan Hireš nezlobil, ale pán již musel odejít. Zcela jistě se zastaví zítra, snad mu pan knihkupec laskavě pomůže. Úhledné litery byly spíše vykreslené než napsané, černý inkoust byl již dlouho zaschlý. Pohledem na nástěnné hodiny pan Hireš zjistil, že byl pryč skoro dvě hodiny.
Již dávno byl čas zavřít obchod, což knihkupec nervózně udělal. Zítra. Snad laskavě pomůže. Knihy byly dnes tiché, zato on hlučně přecházel z jednoho rohu do druhého. Tu noc nešel domů, usnul ve své komůrce, kde měl veliké křeslo, které ho nakonec svou měkkostí alespoň na noc utišilo a dovolilo mu usnout.
Neoholený, neklidný otevíral druhého dne svůj obchod. K zákazníkům se choval nejistě, nedokázal se soustředit na jejich přání a dotazy. Muž s hůlkou svým důstojným krokem vešel až chvíli před zavřením. Položil knihu na stůl a znovu řekl, že by za ni chtěl dvacet pět korun. Knihkupec se tentokrát neodvážil výtisku vůbec dotknout. Ke stolu ve stejném okamžiku přistoupil jiný zákazník, který si chtěl koupit jedno z děl uznávaného francouzského realisty. Pan Hireš muže s hůlkou požádal o strpení, druhou knihu zabalil a přijal peníze. Chtěl tím získat drahocenné sekundy rozhodování, na které nestačil celý den. Ani nevěděl, jakou knihu právě prodal.
Starý muž se mezitím rozhlížel po krámě a jeho pozornost zaujala pohlednice Malé Strany z třicátých let. Zadíval se na jeden exemplář, kterého si i pan Hireš velice cenil. Sám již mnohokrát váhal, zda si jej nepřenést dozadu ke svým milovaným knižním skvostům. Z obavy před zloději k ní raději nepsal cenu, protože měla hodnotu až několika set korun. Muž nyní sejmul fotografii z plata ostatních (jinému člověku by to knihkupec nikdy nedovolil) a se zaujetím si ji prohlížel. Jemně ji otočil v prstech a začetl se do dávného textu na druhé straně. Pan Hireš v duchu zanaříkal, viděl obrovskou úctu, s jakou tento muž držel vzácnou pohlednici v rukou, ačkoliv zcela jistě neznal její cenu. Jak jen může on chtít prodat svou Knihu za dvacet pět korun? Starý pán se textem nechal unést do minulosti, viděl to pan Hireš a poznaly to všechny knihy v obchodě. Milostné psaní, kterým kdysi zamilovaný muž vyznával lásku své vyvolené. Přijala tato slečna odvážné vyznání, či snad jen s úsměvem pohled založila a shodou náhodných cest se dostal až k panu Hirešovi do obchodu? Stal se začátkem lásky, či jejím koncem? Smrt, život, rodina, děti, k čemu asi takový jeden dojemný pohled vedl. Muž přemýšlel jinak. Skutečně neznal sběratelskou hodnotu pohledu, dávné vyznání lásky jej oslovilo něčím jiným. 'Kolik by stál tento exemplář?' optal se. Knihkupec už chtěl říci pravou hodnotu pohlednice, ale včas zaslechl šeptání svých Knih. 'Dvacet pět korun,' odvětil. Muž se usmál, znovu otočil psaní ve svých rukou a zadíval se na bledý text. Nechá tu tedy za ni svou knihu, ano? Pan Hireš dokázal pouze přikývnout a s největší opatrností vložit pohlednici do bílé obálky. 'Děkuji převelice, budete vždy vítán...'
Poprvé za celá léta, kdy pracoval ve svém antikvariátu, zavřel dříve. Stáhl roletu, zhasl světla, dnes se neprocházel mezi regály, dnes šel rovnou do své komůrky, kam s největší opatrností přenesl nový klenot. Knihy byly nadmíru spokojené a z pana Hireše zářilo uspokojení.
Autor: Lukáš Berný
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |