Franz Kafka napsal svou povídku V kárném táboře během tří dnů, od 15. do 18. října roku 1914, nedlouho po vypuknutí první světové války. Líčí v ní návštěvu jakéhosi cestovatele ve vojenském táboře, kde má přihlížet potrestání vojenského sluhy. Ten se provinil tím, že místo aby se během noci co hodinu postavil do pozoru přede dveřmi, za nimiž spal kapitán, a přiložil ruku ke štítku vojenské čapky, byl přistižen v dřímotách.
Důstojník, pověřený vykonáním trestu, pyšně cestovateli předvádí přístroj, do něhož bude provinilec vložen a který mu bude mnoha ostrými hroty ocelových bran stále hlouběji vrývat do těla text příkazu, který porušil, a to tak dlouho, dokud nezemře. Cestovatel se od důstojníka dozví, že odsouzenci nebyl sdělen rozsudek (»Kdybych ho nechal předvést a vyslýchal ho, vznikl by kolem toho jen a jen zmatek. Lhal by, a i kdyby se mi povedlo ze lži ho usvědčit, vymyslel by si lež jinou a tak by to pokračovalo... Teď ho ale mám v hrsti a už ho nepustím...«).
Čtenář Kafky ví, že po cestovatelově odmítnutí stát se obhájcem vražedného přístroje, který se prý už netěší oblibě, jaké se těšíval, se důstojník pod vražedné hroty položí sám: přístroj se porouchá a důstojníka rychle připraví o život. Sám sice tvrdil, že poslední chvíle života přinášejí odsouzencům jas poznání, který se šíří z očí (»Je to podívaná, který by snad každého přiměla, aby se pod hroty bran položil sám«), jemu samotnému se jej podle všeho nedostalo (»Rty měl zaťaté, v otevřených očích utkvěl život, pohled měl klidný, plný přesvědčení, a čelo probodené velikánským žihadlem.«)
Kafkův text je příměrem, jehož smysl nemůže čtenář nehledat a nenalézat ve své vlastní současnosti a ve svém vlastním táboře. Téma viny a trestu ostatně tkví v základech každé civilizace a její politické i etické historie. Věnuje se mu i Michael Foucault v knize Dozírat a trestat, vznik vězení, vydané v roce 1975. Školy, koleje, nemocnice, kasárna, armádu i další ústavy a instituce Foucault považuje za složky systému, který si má podrobit lidská těla, zvládnout lidskou mnohost a ovládnout její síly, vytvořit kázeň a disciplínu, aby těla byla možno »třídit do skupin, kontrolovat, srovnávat jedno s druhým a cvičit, aby se stala poslušnými a tudíž i užitečnými.« Poslušnými a tudíž i užitečnými: neposlušnost si vyžaduje trest, likvidaci toho, co přestalo být užitečným.
Pro základní schéma viny a trestu se Foucault vrací do vzdálenější historie: »Podle středověké právní teologie se tělo krále skládalo jak ze složky tranzitní, která se rodí a umírá, tak ze složky další, která naopak trvá v čase a udržuje se coby fyzický a přitom nenarušitelný suport celé říše. Kolem této duality, ve svém původu blízké modelu christologickému, se pak organizuje politická teorie monarchie, mechanismy, které osobu krále odlišují od požadavků koruny jako takové a zároveň ji s nimi spojují (...) Na opačné straně, než je král, si můžeme představit tělo odsouzence, který má rovněž svůj vlastní právní statut a uvádí v život svůj vlastní rituál (...) Odsouzenec umístěný v nejtemnějším koutě politického pole představuje figuru, která je králi symetrická a přitom je jeho protipólem.«
Zastupitelská demokracie neeliminuje moc (jak by se o to mohla pokusit demokracie přímá), umožňuje pouze její alternaci střídáním politických stran v mocenských křeslech. Systém si vyžaduje existenci dvou silných stran, které odsunou z dohledu ostatní, a ty se pak u moci střídají, jak to známe z USA, z Anglie, ale i odjinud. Globální systém, který se kvapem vytváří (pokud se už nevytvořil) tak má systémy v jednotlivých zemích k tomu, aby zamezily v mocenské šanci jakékoliv Alternativě. Tento úkol (a nejen on) činí tyto strany v podstatě identickými, oč jsou však identičtější co do svých cílů, o to výrazněji se od sebe musí odlišit ve volbách, aby vytvořily zdání co nejširší politické nabídky. Volič nemá vytušit, že tak či onak volí jedno a totéž. Z demokracie se tak stává něco, co není daleko tomu, co ona sama prohlašuje za svůj opak.
Každá moc má své nepřátele. Nepomíjejícím způsobem boje s mocí je terorismus. Terorismus nepředkládá alternativu moci, trestá ji za zločiny, které jí přisoudil, aniž by usiloval o konsensus veřejnosti, aniž by vinu zvažoval: chová se jako popravčí důstojník v Kafkově povídce. Místo konsensu se domáhá odstupu veřejnosti založeném na strachu. Teroristou je však i misionář, který vraždí domorodou víru představou pekelných muk, jež postihnou každého, kdo mu neuvěří, terorismus je trh, který ničí domácí tradice a jejich výrobky nahrazuje globálními zmetky, teroristou je konečně globalizovaná televize.
Každá destrukce, proti níž není odvolání, je terorismus. Islámský terorismus, novinka posledních let, je teroristickou odpovědí na terorismus tržně velmocenský. Boj proti terorismu by měl být, pokud jej někdo myslí vážně, především bojem proti terorismu vlastnímu. Jinak se stane způsobem života.
Odpovědí na terorismus bývá naopak buď represe, terorismus naruby, nebo válka. Represe může být slepá a pomýlená, pro válku je třeba území. Válka se nedá vést s tím, kdo je všude a nikde. USA se rozhodly pro válku a po ruce byl Irák. Válka je akce exemplární stejně jako akce teroristická. Irák samozřejmě USA neohrožuje a ohrozit ani nemůže. Chybí sebemenší důkaz. Za rozhodnutím vést s ním válku je týž postoj, který uvádí do pohybu terorismus: vybrat si jednu z možných obětí a exemplárně, pro ponaučení i strach ostatním, ji zlikvidovat. Svět neohrožuje Irák, jeho budoucnost je ohrožena terorismem velmocenským, terorismem popravčího důstojníka v Kafkově povídce.
Globalizovaný světový systém nepřipouští alternování ve velmocenských křeslech, jak je tomu v jednotlivých zemích, které do Systému patří. Tam stabilitu zaručuje hegemonie nejsilnějšího státu, vláda vládce. Ten se neobejde bez svého symetrického odsouzence, na němž může dokazovat svou schopnost a oprávnění vládnout. Jinak by skončil jako důstojník v Kafkově povídce.
Ne už kolem modelu monarchisticky teologického, který se v historii dlouho vracel, ale kolem jeho tržně velmocenské modifikace, kolem nové »symetrické dvojice«, provinilého »tyrana« a trestajícího »demokrata« se organizuje i obměněná politická teorie (lidská práva, humanita, demokracie) a především nezbytná ikonografie, tentokrát, jak jinak, hlavně mediálně televizní. Ostatně i v Kárném táboře Kafkově se trest přece mění v radostnou podívanou: »Už den před popravou bývalo údolí plné lidí, přišel každý, kdo jen trochu mohl, jen aby všechno viděl na vlastní oči; brzo ráno se dostavil velitel s dámami a fanfáry probudily k životu tábor (...) pak přišla šestá hodina. Žádostem všech, kdo chtěli podívanou sledovat zblízka, se nedalo vyhovět. Velitel pokaždé moudře vybral někoho, aby se postaral o děti. Já jsem musil být u každé popravy služebně a tak jsem si někdy přičapl na bobek co nejblíž a tiskl k sobě děti, dvě zprava a dvě zleva.«
Válka proti komiksovým osám a říším zla, ospravedlňovaná fundamentálními pojmy, jako jsou »demokracie« a »lidská práva«, mění tyto pojmy v demagogickou prázdnotu. Svévole jejich hlavního verbálního obhájce vyvolala dokonce i nesouhlas ostatních členů Systému. Tento nesouhlas, ať už je k němu vedlo cokoliv, zůstane jejich zásluhou. Nedovolili, aby se OSN proměnila v obyčejnou mafii. Neuspěla ani »humanistická« nabídka některých pacifistů, kteří nabízeli Saddámovi exil, jen aby USA dostaly všechno, co chtějí. To by pak ale nemohly shromáždit svět kolem válečného stroje, z jehož hrotů se má Irák dozvědět, čím se provinil. Ve srovnání s jinými, včetně USA.
Zabránit tomu, aby se svět jednou provždy neproměnil v kárný tábor, kde nebudou hranice jen proto, aby mohly být podle okamžité potřeby Systému kdekoliv zřízeny, kde všichni budou svobodní, dokud bude o jejich svobodu stát trh, bude čím dál nesnadnější. Válka neválka. Poslední zbytky netržní etiky odplavuje dolarový nákup hlasů váhajících členů Rady bezpečnosti. Nic než Trh. A fantóm »přímé demokracie« Systém pečlivě odhání, jako odháněl kdysi kapitalismus strašidlo, které obcházelo Evropou.
Autor: Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)