V relativně krátkém časovém odstupu se na našem knižním trhu objevily dvě práce věnované mytologii starých Slovanů.
ENCYKLOPEDII SLOVANSKÝCH BOHŮ A MÝTŮ Nadi a Martina Profantových vydalo nakladatelství Libri roku 2000 (dotisk 1. vydání roku 2002) jako součást ediční řady mytologií starověkých národů. Autoři, kteří vyšli především z historických písemných pramenů, poznatků archeologie a toponomastiky, v obšírném, ale obsahově hutném úvodu seznamují čtenáře s nejstaršími dějinami Slovanů a objasňují, proč je tak obtížné rekonstruovat slovanské pohanství. Nedostatek pramenů nutí badatele k obecnějšímu zkoumání mýtu a zvláště vyzdvihují metodologii lingvisty ruského původu Romana Jakobsona, odhalující proces transformace historické postavy v postavu mytickou. Zároveň varují před nekritickým využíváním etnografického materiálu jako zdroji poznání předkřesťanského slovanského náboženského života a módními " teoriemi mytického myšlení". Autoři se dále v úvodu věnují kritickému rozboru některých písemných pramenů původu českého (Legenda tzv. Kristiána, Kosmova Kronika česká), západoevropského i byzantského a hledají a nacházejí body, které sjednocují nebo naopak rozdělují západní, východní a jižní Slovany.
V hlavní části knihy jsou slovníkově seřazeny a objasňovány jednotlivé pojmy. Kromě popisu božstev, předmětů uctívání, náboženských úkonů, historických osobností i písemných pramenů je velký prostor věnován zeměpisným lokalitám a především archeologickým nalezištím, která v posledních desetiletích významně rozšířila poznání duchovního života Slovanů.
Ke zpracování stejného tématu zvolili poněkud jinou formu Martin Pitro a Petr Vokáč, autoři knihy BOHOVÉ DÁVNÝCH SLOVANŮ, vypravenou ISV nakladatelstvím v roce 2002. Důsledně vyšli z písemných pramenů a bohaté literatury a své práci dali jasnou, logickou a přehlednou strukturu, když nejprve popisují božstva společná všem Slovanům a poté se postupně věnují panteonům jejich východní, západní i jižní větve. Historické prameny nám poskytují nejvíce informací o náboženském životě Slovanů východních a na západě Slovanů Polabských a Pobaltských. Právě na západní obrátili autoři největší pozornost, také proto, že nám poznatky o nich pomáhají vytvořit obraz o našich přímých předcích, neboť na českém území se zpráv o předkřesťanském náboženství zachovalo minimum. O tom, jak těsně byla otázka náboženství spjata s tragickým osudem Pobaltských a Polabských Slovanů, vypráví i Helmoldova kronika, která popisuje pokoření Arkony s její svatyní boha Svantovíta roku 1168 germánskými dobyvateli: "I dal dánský král Valdemar I. vynésti onu prastarou modlu Svantovítovu, která byla uctívána od všeho národa slovanského, a poručil, aby jí byl uvázán na krk provaz a byla vláčena prostředkem vojska před očima Slovanů a rozřezaná na kousky byla uvržena do ohně. A zkazil chrám se všemi posvátnostmi jeho a bohatý poklad vyloupil. A poručil, aby odstoupili od svých bludů, v kterých se narodili, a přijali uctívání pravého Boha." Následná masivní christianizace byla spojena se ztrátou samostatnosti politické a kulturní a postupnou úplnou germanizací.
Obě knihy se vzácně doplňují. Zatímco encyklopedie vedle výborného teoretického uvedení do problematiky přináší mnoho nového z oblasti hmotné kultury, Pitrova a Vokáčova práce svými četnými citacemi a odkazy na prameny a literaturu podává plastický a ucelený obraz vytvářený soudobými kronikáři i badateli moderní doby. Význam knih roste i tím, že vycházejí v době, která studiu slovanského dávnověku a obecně slavistiky není příznivě nakloněna.
Autor: Vladislav Veselý
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |