Po loňském Rozednění přišel Vladimír Brandejs na prahu tohoto roku hned se třemi sešitky svých veršů a jednou sbírečkou aforismů a citátů, což by se za normálnějších poměrů na knižním trhu prezentovalo jako jeden statnější svazek asi tak o sto padesáti stranách. Všechny ty sešitky vyšly v Brandejsově nakladatelství Prameny v Opočně, všem vtiskl jednotnou grafickou podobu Miloslav Hubený a všechny jsou ilustrovány - jeden (Nahé světlo) něžně lyrickými kresbami Miroslava Poláka, tři dramaticky znepokojivými fotografiemi Jolany Vláškové, která také pro ty tři sešitky navrhla obálku.
Vpisuji-li do názvu recenze slovo staronový, týká se to nejen sešitku ŽENA A MUŽ (který je prvním samostatným vydáním básnické skladby, původně tištěné 1986 ve sbírce Horké lijáky a znovu pak 1990 jako součást Milostných příběhů), a nejenom ÚZEMÍ VŠECH (aforismy a citáty), do něhož přešly některé Prosby a lamentace (1996), ale také obou sbíreček nových veršů. V jedné z nich jsou sice tři už dříve tištěné básně, ve druhé žádná taková, a přece i ona je staronová: stará ve smyslu nerezivějící lásky ke všemu hodnému skutečné úcty a obdivu, především k jistotám domova a poctivého žití, a nová v objevování oáz naděje navzdory doléhajícím stínům stáří a samoty.
Pro sbírečku NAHÉ SVĚTLO, z níž Vánoční rozjímání 1-6 (s vánočními fotografiemi Jolany Vláškové) vyšlo i samostatně co nakladatelské PF 2003, je klíčové slovo Ještě. Samozřejmě, v české poezii nic nového, Fráňa Šrámek vydal své Ještě zní už ve svých šestapadesáti(!), a hned sedmnáct Brandejsových básní (a navíc šest čísel básnických cyklů) začínalo už dřív, počínaje rokem 1977, tím slovem. Pochybovačné a natrpklé Ještě žiješ? (s otazníkem jen v nadpise), vystavěné na obkročné anafoře pokud..., ze všech povzdechů, přání i proseb slovem ještě je v Brandejsových knihách básnicky asi nejnaléhavější, a to je pro soud o knížce dobrá zpráva. Nahé světlo je však i dílkem úporného hledání (Hledání až k hodině H) a tázání: Proč / někdy pálí oči / třískami světem a pískem? Najdeš kdy klid? Jaký osud komu padne? Autostylizace básníka v pouhý opar nad lesy, jeho milovanými lesy, a v trochu duhu nad námi nekončí zrovna utěšlivě: Nenajdu spásu, / nenajdu naději / v opuštěných alejích.
V opuštěných jistě ne, ale LIPOVÁ ALEJ, zatím Brandejsova poslední sbírka, právě nadějí přímo voní: Ukoptěným včelím letem / lnou lípy k úlům, / k česnům z poctivého dřeva, / ke kraji voňavému domovem. Titulní báseň sbírky není nová, na zařazení do některé básníkovy knihy čekala v regionálním příležitostném sborníčku Opočno '76 víc než čtvrt století a spolu s Psacím strojem po tatínkovi (poprvé vyšel jako samostatný tisk 1993) a s básní Národ ze sbírky Odraz ve zčeřelé hladině z roku 1997 (...všemi / hlubinnými kořeny / i vršky hrdých stromů...) stala se zárodkem knížečky domova, jen rozsahem nevelké. Psacímu stroji po tatínkovi se dostalo nyní protějšku v Brýlích po rodičích. Právě v jejich závěru básník zformuloval - stopami dávných cest / nechávaje se vést / blíž možné naději - program svého staronového básnění: Starými brýlemi / snažím se uvidět / alespoň obrysy / varovných vět.
Titulní Lipová alej je ovšem, nepletu-li se, alej od Opočna k Dobrušce, kam chodil příští básník do gymnázia, má poctivé zázemí v reálném světě mládí a domova, ale vede i k Brandejsovu básnickému rodokmenu. Až už má knížečka Letokruhy Vladimíra B. byla v tiskárně, uvědomil jsem si s lítostí, že jsem v ní neprobral, čím a jak je básník Brandejs blízký básníku Miroslavu Florianovi. Lipová alej teď přímo vybízí ke zmínce přinejmenším o tom, že Brandejsovo Dobře je zemi, / když vrůstá do lip - / a lípy do krajiny souzní s Florianovým Přejte už, přejte této zemi klid... ze sbírky Iniciály. Snad právě to souznění, v němž není ani zbla nápodoby, připadalo nevtíravému básníkovi až opovážlivé, a i proto je po celá desítiletí ponechával mimo své knížky. Je však dobře, že se nyní Lipová alej básníka Brandejse, který je napřed prokletý, rozrostla v celou sbírku, a že aniž jmenuje, tiše tichounce zas jednou připomíná toho hloupě proklínaného, nikdy však proklínajícího, vždy výsostně laskavého básníka jménem Miroslav Florian.
Na konec jsem si nechal "aforismy a citáty" ÚZEMÍ VŠECH. Přiznám se bez mučení, že jak rád mám aforismy (kdysi jsem se jako redaktor měsíčníku Impuls těšil na břitké aforismy, které mi posílal z Malenovic Milan Růžička a k jejichž knižnímu vydání jsem pak s chutí napsal i doslov), spíš se divívám čtenářům, kteří si libují ve sbírkách slavných a moudrých výroků, vybíraných z příběhů i básní jak rozinky z vánočky, ale na pár knížek aforismů, z českých třeba na rozmarné Postní krůpěje Karla Konráda, nedám dopustit. Brandejsovo Území všech je jako básník sám vážnější, taky doba je jiná, ale nelze než je doporučit. Ve srovnání s Prosbami a lamentacemi co do svého počtu bezmála pětinásobné jsou zajímavé i tím, že kromě starších i nových postřehů o životě, lidech a tvorbě, psaných už jako aforismy, básník proměnil v "prozaické" aforismy i některé své verše: tu a tam přidal nebo ubral slovo, změnil slovosled a hlavně zrušil předěly mezi verši. Tak Dejte mi bod / nepohnu ničím ze sbírky Procitnutí (1999) se nyní čte: Dejte mi pevný bod, nepohnu ničím.
Nezvyklé zprozaizování veršů (a přitom ponechání případného rýmu, takže je tu náhle rýmovaná drobná próza) zřejmě má dobrý smysl. Jak je známo, v některých krámech s knihami zmizely regály a dokonce i skromné poličky se sešitky a svazečky veršů, zato se tam objevily bohatě zásobené police a celé regály s nápisem Citáty. Na hřbetě i na ořízce zlacené knižní konzervy instantního moudra a duchaplnosti jdou zřejmě předobře na odbyt. Co s tím naděláme? Básník sova pálená si ví rady a počíná si správně, když svede čtenáře, aby (se) pásli po jeho výrocích a citátech z jeho díla, když už by po knížce veršů nesáhli nikdy.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |