Je politováníhodné, že po rozpadu společného státu se česká veřejnost dozvídá minimum informací o kulturním životě slovenské společnosti, jen nemnohá vydavatelství zařazují do svého programu novou slovenskou knižní produkci. Slovenská strana má - soudě podle následující knihy - o pokračování vzájemných kontaktů větší zájem. Díla renomované spisovatelské dvojice Jozefa Leikerta a Márie Mackové - zatím poslední kniha má název ZÁKULISIE SLOV - připomenou starším čtenářům knihy rozhovorů reportéra Mladého světa Jiřího Janouška se známými osobnostmi 70. a 80. let minulého století. Spojuje je táž touha: dozvědět se od zpovídaného co nejvíce a odhalit podstatu jeho osobnosti. I oni "mluví s hvězdami jako rovný s rovnými, a proto v nich nacházejí obyčejné lidi" (viz J. Janoušek, Hvězdy z masa a kostí, str. 30).
J. Leikert a M. Macková zpovídali rovněž velmi zajímavého člověka - Josefa Kocourka, parlamentního stenografa, bývalého středoškolského učitele a předsedu Pěveckého sdružení pražských učitelů, zapsaného do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší a nejdéle působící parlamentní stenograf na světě. Vykonává toto povolání totiž od r. 1945. V tomto faktu spočívá těžiště celé knihy, neboť autoři vhodně volenými otázkami umožnili J. Kocourkovi, aby prozradil, proč se mu v mládí zalíbily "ty malé blešky" (str. 11). Představuje dějiny stenografie, datující se od antiky (název pochází z řeckých slov stenos [těsný] a grafé [písmo]), vysvětluje, proč tento zvláštní druh písma nachází své uplatnění i v éře mohutného rozvoje počítačové techniky, a také v čem spočívá jedinečnost stenografického umění: "Je to najefektívnejší spôsob rýchleho zápisu pri rokovaniach, na koncipovanie listov, správ, článkov, prednášok. Stenografiu odporúčam najmä mladým. Okrem praktickej stránky učí presnosti, vytrvalosti a húževnatosti..." (str. 14)
Autoři hojně využívají faktu, že J. Kocourek působí - jak již bylo psáno - jako parlamentní stenograf a za 55 let svého působení na půdě parlamentu stenografoval i při mnoha významných událostech, zaznamenal proslovy různých politiků. Zajímá je, jak vypadá den parlamentních stenografů, jak je organizována a poslanci posuzována jejich práce, jak J. Kocourek hodnotí politiky, jejichž projevy stenografoval či s nimi osobně hovořil. V odpovědích citlivě charakterizuje nejvyšší politické představitele a další osobnosti i jejich příbuzné, studenty střední ekonomické školy v Dušní ulici (učil např. dceru M. Kopeckého, budoucí herečky A. Čunderlíkovou a J. Brejchovou), stejně jako dnešní parlamentní poslance. Někteří si váží práce stenografů, jiní je posuzují jako "naozaj len bežný servis... Pre väčšinu poslancov a senátorov sme... len voskovými figúrami. Aspoň do chvíle, kým sa nezačnú medzi sebou hádať a chytať sa za slovíčka. Vtedy sa zvyčajne dovolávajú stenografického záznamu." (str. 13)
Jen nemnozí čeští politikové byli a jsou dobří řečníci, mj. bývalý prezident G. Husák či ministr P. Drtina. Špatný řečník byl např. Z. Nejedlý. Nemnozí z politiků ovládali a ovládají stenografii, k nim patřili T. G. Masaryk a E. Beneš. S velkými sympatiemi vzpomíná na vtipného a výřečného Jana Masaryka, mj. dobrého řečníka. Autory knihy zajímá i jeho názor na Masarykovu smrt. Jak uvádí J. Kocourek, mnoho faktů svědčí o tom, že byl zavražděn (tak hodnotí smrt svého snoubence i M. Davenportová v knize Too Strong for Fantasy), byl nalezen ležící na zádech (poloha těla nezvyklá pro sebevrahy) aj. Nesmírně rád vzpomíná na A. Dubčeka, považuje ho za skromného, statečného, přátelského a rozhodného člověka, který se nebál říci svůj názor a byl velmi uctíván v zahraničí ("Koľko dostal rôznych ocenení, pôct a čestných doktorátov vo svete, a ľudia o tom ani nevedeli!", str. 124). Lze konstatovat, že Josef Kocourek se nikdy nedá strhnout k netaktnosti či očerňování politiků, hodnotí je vyrovnaně, rozvážně, vyslovuje pouze svůj vlastní soud (viz str. 94-5 o A. Zápotockém či 99-100 o L. Svobodovi). Odmítá myšlenku, že "politika je špinavá vec... je presne taká, akí sú ľudia, ktorí ju robia. Pokiaľ sú slušní a charakterní, nemôže byť špinavá. Nemá sa od koho zašpiniť..." (str. 10)
Za velmi užitečné pro českého voliče pokládám jeho soudy o poslancích a náplni jejich funkce. Podle mínění J. Kocourka by měl být poslanec "v prvom rade človek s pevnou chrbtovou kosťou, ktorý neprepadne pokušeniu moci. Mal by byť múdry a prezieravý, s citom pre spravodlivosť. Mal by vedieť veci pokojne vysvetliť, lebo ľudia na jeho rozhodné slová čakajú a potrebujú ich." (str. 20-21). K politikovým vlastnostem by rozhodně měly patřit tolerance a velkorysost, schopnost naslouchat druhým. "Politik by mal vnášať do svojej roboty istý vnútorný rozmer a tým ju denne oživovať. Beda národu, ak sa politik viac stará o seba ako o druhých." (str. 155)
Knihu ozvláštňují také vzpomínky na pozoruhodné osobnosti kulturního života, které J. Kocourek poznal jako stenograf či učitel, mám na mysli např. F. Hrubína, J. Wericha, M. Kopeckého, I. Mistríka. Snad neuškodí připomenout slova F. Hrubína, kterého trápilo, že "človek tak málo pozná sám seba. Často se klameme, podvádzame, aby sme sa presvedčili, že sme neomylní." (str. 160)
J. Leikert i M. Macková se samozřejmě zajímají i o soukromý život J. Kocourka a dosti prostoru věnují jeho životní moudrosti, tj. pozitivnímu myšlení, díky kterému dospěl k duševní vyrovnanosti a životní pohodě. Připomeňme si tedy základní ideje jeho myšlení: "Keď chceme byť šťastní, mali by nám hlavou víriť len pozitívne myšlienky /.../ Všimnite si, že za veselými ľudmi idú i ostatní a cítia sa v ich spoločnosti dobre." (str. 142)
V závěru dejme naposledy slovo zpovídanému: "Želal by som si, aby čitateľ našiel v knihe viac ako len obyčajné senzácie či klebety, lebo o tie mi skutočne nešlo. Čitateľovi chcem ponúknuť čosi navyše. Bol by som rád, keby sa nad sebou zamyslel a uvažoval aj o tom, čo je povedané medzi riadkami."
Autor: Alena Volková
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |