Pozoruhodný ohlas měla črta polského novináře Dariusze Szczygla o Egonu Erwinu Kischovi v týdeníku Velký formát (Dužy Format), který vychází jako příloha deníku Gazeta Wyborza. Redakci se ozval muž polské národnosti Józef Lorski. Uvedl, že po válce bydlel v Praze-Střešovicích, v ulici U Laboratoře 22. Redakce čtenářův dopis považovala za natolik zajímavý, že mu věnovala celou polovinu Velkého formátu, který věren svému názvu vychází v rozměru A3. Není divu...
Lorski píše: "Mé dětství plynulo ve znamení Kischova kultu, tak jsem to alespoň cítil, jeho knihy zaujímaly všechny police naší domácí knihovny a dosud v ní stojí. Kisch zemřel krátce po návratu do Prahy, ale jeho žena Gizela pocházející z Vídně v tomtéž bytě bydlela až do konce svého života. Kischovi dostali celé patro v hezké vilce, později se o ně rozdělili s mou matkou. Dveře spojující naše velké pokoje byly trvale uzavřeny, ale společnou jsme měli koupelnu, kuchyň, halu, do jisté míry všechny ostatní místnosti, protože jsme je nezamykali na klíč. Kische jsem však nepoznal, narodil jsem se až po jeho smrti. Pokud mě paměť nemýlí, Gizela obývala pouze jeden pokoj, druhý byl pracovnou jejího muže, zůstal nezměněn a neužíval se: solidní psací stůl, na něm ležely psací potřeby, velké elegantní křeslo. Velký balkón byl rovněž společný, zdobily ho nejen květy, ale také rajčata pěstovaná v kořenáčích.
Vila ve Střešovicích byla postavena mezi válkami zámožným průmyslníkem Rudolfem Fišerem. V roce 1939 padla do oka německým úředníkům, když hledali ubytování pro Adolfa Eichmanna, který měl v Praze organizovat emigrační úřad. Vlastníci dostali několik hodin času na vystěhování. Eichmann se do vily nastěhoval s celou rodinou - manželkou a třemi syny. Teprve v březnu 1945, kdy válka už měla na kahánku, vyslal Veroniku (Eichmannova manželka byla Češka - pozn. IH) s dětmi do bezpečnějšího místa, německého Fischendorfu. Sám se U Laboratoře naposledy objevil 29. dubna 1945, sbalil si kufry a zmizel. Snad stojí za zmínku, že se Eichmann v autobiografických poznámkách, psaných ve vězení v Jeruzalémě, vyznal z velké lásky k Praze ("Oh, wie liebte ich Prag!" - psal). Zůstal po něm nábytek, nepochybně zcizený některé vysídlené rodině, který jsme užívali ještě řadu let.
Po válce se do vily vrátili její původní majitelé, ale dům převzal komunál. Vztahy mezi Fišerovými a vdovou po Kischovi byly sice korektní, ale přece jen distanční. Ona, komunistka přesvědčená o tom, že došlo na dějinnou spravedlnost, nebyla žádoucí nájemnicí, on, starý pan Fišer, zbavený nejen práv majitele domu, ale také továrny, která mu mezi válkami patřila, ke Gizele sympatie nechoval. Ani skutečnost, že Lotte Fišerová se, podobně jako Gizela, narodila ve Vídni, nepřispívala k lepší atmosféře... Fišer byl představitelem třídy, které bylo vyhrazeno místo na smetišti dějin.
Byt Gizely byl vždycky plný hostů z levicových kruhů a z řad předválečných antifašistů, často zde bývali němečtí spisovatelé a umělci...
Hlavní starostí Gizely bylo zanechání odkazu po "Egonkovi", usilovala o nová vydání Kischových reportáží. Stejně energicky na tom pracovala česká překladatelka Kischova díla a jeho dlouholetá blízká přítelkyně, možná dokonce - jak sugerují někteří - jedna z jeho prvních lásek, Jarmila Haasová-Nečasová. Moc rád jsem s ní mluvil, stejně tak s jejím manželem, známým novinářem atletické postavy - Vincentem Nečasem. Před několika lety v Německu vyšel obsáhlý výbor Kischových dopisů Jarmile z právě čtvrtstoletí trvající jejich známosti."
V další části dopisu redakci Velký formát se Józef Lorski vyznává z obdivu ke Kischovu reportérskému dílu. Jak je zřejmé, zná ho podrobně. Píše:
"Když jsem v první polovině 60. let odjížděl na prázdninovou výměnu do Výmaru a Berlína, rodiče mi dali lístek s několika adresami, které jsem mohl navštívit. Na tomto seznamu snad byla mj. Anna Seghersová, ale našel jsem tam i jméno, které jsem neznal. - ´Nevíš´? - ´Vždyť to je Drei Kühe!´ - odpověděla mi moje matka na otázku, o koho jde. Samozřejmě jsem věděl. Šlo o hrdinu Kischovy reportáže Tři krávy - mladík z tyrolské vesnice prodal, co vlastnil, i krávy, a díky utrženým penězům se dostal do mezinárodní brigády ve Španělsku. Když Kischův text vyšel, začal být přezdíván Drei Kühe a tak mu to už zůstalo. Takže tvorba ´šíleného reportéra´ byla pro mě něčím velmi živým, protože jsem ještě dlouho potkával lidi, kteří ho znali osobně a vyprávěli o jeho reportérských příhodách."
Zajímavou autentickou vzpomínku na život v bytě, v němž nájemník - pražský německý žid, antifašista Kisch vystřídal nájemníka - fašistického pohlavára a strůjce tzv. konečného řešení židovské otázky Eichmanna, Józef Lorski končí spekulací, co by bylo, kdyby Kisch nezemřel před začátkem politických procesů. Říká, že "zuřivému reportérovi" by přitížila jeho známost s Noelem Fieldem. - "Právě o Fielda byla opřena logika pražských procesů, právě on byl ústřední postavou údajné špionážní sítě. A Kisch se s Fieldem přátelil, po válce ho v onom pražském bytě hostil a Field dokonce u Gizely Kischové po Egonově smrti v květnu 1948 bydlel," píše Lorski a považuje za zázrak, že Gizela Kischová za to unikla věznění.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |