Člověk se narodí a hned v prvních vteřinách života křičí a natahuje ručky. Je to tak moc dobře. Chod světa a jeho časomíra však neúprosně poměřuje naprosto všechno a nevinné ručky se později i setsakramentsky ošklivě zamažou, i když nemusí skončit přímo v blátivé louži. Nakonec i slůvko morálka získalo punc vyčpělého archaismu. Co vlastně může současnému globalizačnímu a tudíž jednobrdovému člověku tohle slovo ještě vůbec sdělit? Je nejspíš neznámým pojmem, stejně jako výraz nabodeníčko, které je historicky spojeno s vytvářením českého jazyka v dílně Mistra Jana Husa...
Probíhal zimní čas roku 1945 a národní hosté - Němci se snažili o vyklizení děsivého koncentračního tábora v Osvětimi. Nacpali umírající nešťastníky do vagonů na uhlí a v mrazech je převáželi přes jih Čech kamsi k Linci. Zmrzlé a žlutou kůží potažené lidské kostry zoufale naříkaly a prosily - Dejte něco na sebe a k jídlu! Nějaká ta ruka nebožáků se tenkrát v lednu (den si nepamatuji) na nádraží v jihočeských Číčenicích ještě dokázala natáhnout... Němci to však nepřipustili, okamžitě stříleli a zmrzlé ubožáky, kteří ani ještě nebyli zcela mrtví, vyhazovali ven. Umírající lidé žebronili alespoň o sněhovou hroudu... Jejich ruce byly umazané, ale byly to ruce lidí, co chtěli jen žít!
Přišlo jaro a já viděl na jihu Čech i ruce těch, co chtěli zvítězit nad celým světem. Jenže tihle lidé se vraceli na všelijakých vozech jako uprchlíci ze Saska, Pomořanska, Slezska... Tenkrát jsem ani nevěděl, že jakýsi Banát bylo území v jižních Uhrách, ale i odtud táhli krajem němečtí uprchlíci, stejně jako italští vojáci, co válčili v Africe, či Maďaři. Najednou se objevily ruce Němců, co brali mouku rovnou ze mlýnů, ale už se začalo nocovat i ve stodolách a vůbec všelijak. Někteří z nich byli pořád arogantní a vyhrožovali, pořád byli ještě pány a my byli ve své zemi jaksi v nájmu. Pamatuji se moc dobře, že v létě 1944 jeden německý voják z pozorovatelny na Kulatém vrchu po mně natáhl ruku a držel mi hlavu pod vodou v říčce Blanici tak dlouho, že už nic víc opravdu nevím...
Musím se však držet tématu natahování rukou. Ano, moje matka se narodila ve Vodňanech a už jako malá holka, když na ni zbyly boty, se naprosto marně ve škole hlásila o lístky do kina pro chudé v ceně padesátníku... To zase její matka už musela ve dvanácti letech odejít do služby na statek a ve svých šedesáti letech se dost dlouho "natahovala" po vůbec nějaké rentě. Představovala částku - dost dlouho - jen 160 korun...
Málo platné, přece přišel čas čistých a nevinných rukou, ale i těch přespříliš umazaných. My starší si vzpomeneme třeba na film Nevinní se špinavýma rukama, v němž zazářila rakouská herečka Romy Schneiderová. Dnes by se mohlo natočit volné pokračování filmu pod názvem Vinní s čistýma rukama. S příchodem 21. století jako by všichni ti nevinní nabyli na tloušťce a jejich obličeje na televizní obrazovce připomínají tržiště, na kterém se prodávají melouny. Není však meloun jako meloun, protože čas poskočil a udělal z něj míru pro milión korun. Meloun sem, meloun tam, ale nakonec došlo k trapnému dohadování o vyslání polní nemocnice na Dálný východ. Škoda, že rozhodovači nespatřili železniční vagony s lidskými troskami z ledna roku 1945 v Číčenicích. Tenkrát ti ubožáci prosili jen o sněhovou kouli... Přišel však jiný děsivý čas, ve kterém byly dětem v Africe usekávány údy, a tak je už nedokážou ani natáhnout ...
Natahované ruce fungují čím dál častěji a natahují se zajisté po penězích. I čerstvý majitel činžáku, co pobýval za Velkou louží, najednou šestinásobně zvyšuje nájemné v Praze i za byt IV. kategorie se společným klozetem pro několik partají a se špatně přístupnou a páchnoucí koupelnou... Ve stejném čase se natahují (nebo hlasují?) poslanecké ruce po bytech v domě U Zlaté koruny v Nerudově ulici, na jejichž činži dostanou výpomoc 14 tisíc korun... Pak jsou také ruce korupční, co ždímají v dlani nějakou tu pozornost. Zajisté finanční... Čas špinavých a vinných rukou dostal zelenou, ale pořád ještě žijí lidé, co natahují ruce také po práci. Nezní to stejně archaicky jako slovo morálka? Za vše se však v životě platí. Někdy dříve, jindy později a daň bývá různě vysoká. Člověk se narodí a už v prvních vteřinách křičí a natahuje ručky. Někomu to však vydrží na celý život.
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |