Ještě pár týdnů před agresí USA a Velké Británie, Austrálie, Španělska a Portugalska a hrstky dalších tzv. spojenců do Iráku, ve dnech voleb nového prezidenta České republiky, česká média nepřestajně připomínala hrdinství Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka, kteří se upálili na protest proti trvající "okupaci" Československa po 21. srpnu 1968.
V celé zemi se letos konala četná pietní shromáždění, skutky upálení těchto tří "hrdinů" se připomínaly ve třídách, dokonce i v mateřských školách, komentátoři se předstihovali v srdcervoucích úvahách. Ty byly zcela zřetelně motivovány protikomunisticky, s patřičným důrazem na zločiny komunismu.
Palach, Zajíc, Plocek hrdinové, Adamec, Mášl nerozvážní, nervově labilní exhibicionisté?
Tu smutnou dobu, zejména kolem manifestačního pohřbu Jana Palacha na počátku roku 1969, si velmi dobře pamatuji. Připomínám si slova Gustáva Husáka: "Tak a teď se začneme všichni upalovat a budeme si myslet, že tím něco vyřešíme!"
Stál jsem tehdy, kdy Prahou procházel pohřební průvod, spolu se stovkami Pražanů se svým kolegou Slovákem Rudolfem Belanem v blízkosti dřívějšího Dětského domu v Praze 1 Na Příkopě. Sledoval jsem účastníky smutečního průvodu. Náhle jsem spatřil některé vedoucí činitele "obrozených mládežnických a dětských organizací". Chvíli jsem začal myslet nahlas a v jednom okamžiku jsem neuváženě vykřikl na básníka a tehdejšího pionýrského představitele Oldřicha Kryštofka, kráčejícího vedle starosty Junáka Dr. Rudolfa Plajnera: "Oldo, co blbneš? Škoda mladého člověka!"
V ten moment jsem dostal od neznámého, vedle mne stojícího statného muže dost silnou facku a hned nato mne udeřil jiný muž do tváře. Před rozvášněným davem jsem se dal na útěk směrem k tehdejšímu Tylovu divadlu, nyní opět Stavovskému.
Ve zdivočelém davu jsem neměl žádnou šanci obstát, nezbývalo, než zmizet.
Nikdo nesměl pochybovat o tragickém skutku
Později vyřčený názor, že je mi líto životů těchto tří mužů (přitom Evžen Plocek z Jihlavy byl mužem středního věku a byl v jihlavském Motorpalu v roce 1958 mým kamarádem), jsem nesměl ani v době pozdější nikdy a nikde vyslovit. Musel jsem mlčet.
Po 17. listopadu 1989 jsem po odchodu ze Světa v obrazech krátce působil ve Vydavatelství a nakladatelství Novinář. To tehdy vydalo několik publikací o Janu Palachovi, redakční stoly se prohýbaly pod novými a novými rukopisy na téma upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Většinou však vydané knihy skončily ve skartaci nebo v "levných knihách". Zájem čtenářů byl minimální a z knih se staly neprodejné ležáky. Dnes si je nevypůjčují ani čtenáři ve veřejných knihovnách.
Průvodci zahraničních turistů a návštěvníků Prahy denně přivádějí početné skupiny k místům upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Seznamují je se zločiny komunismu a s jejich oběťmi.
K paradoxům doby patří, že mezi těmito průvodci je i nemálo někdejších komunistů, bývalých novinářů, pracovníků státní správy, kteří beznadějně ztratili bývalou práci a překvalifikovali se. Někteří pracují i v rolích simultánních tlumočníků, což je povolání mnohem lépe placené.
Proč se v České republice nyní mlčí?
Po nedávném upálení osmnáctiletého Zdeňka Adamce z Humpolce, jehož čin přešla - po zpravodajství - média ve svém celku hrobovým mlčením, se nyní na tomto místě vrší květiny zásluhou jednotlivců. Denně zde píší své vzkazy Bushovi, Havlovi, Špidlovi, Tvrdíkovi, Grossovi, Policii České republiky.
Ty vzkazy nemíním pro jejich jadrnost citovat.
Na všechny přítomné, kteří se tu zastavují, míří v těchto místech u rampy Národního muzea v Praze kamerový systém, který jsme po 17. listopadu 1989 demontovali jako odporný, abychom se k němu nyní zase vrátili.
Samozřejmě, že nyní už ten systém neexistuje kvůli slídění za občany, ale kvůli svatém boji proti světovému terorismu a snad i proti rozbujelému kapsářství.
Po nynějším upálení dalšího mladého člověka, jednadvacetiletého studenta Pedagogické fakulty v Plzni, kdy denní tisk ani neuvedl jeho jméno a příjmení, přibyl další z pěti občanů České republiky upálených za poslední měsíc.
Dnes již jeho jméno známe, jmenoval se Roman Mášl. I on zanechal, stejně jako Zdeněk Adamec, dopis na rozloučenou, i on se v něm hrozí nad momentálním stavem české společnosti a nad cestou, kterou se vydal svět, cestou zbraní, provázenou vražděním a ničením - na Irák. Dva malí bojovníci, na něž se nesmí nikdy zapomenout.
Málokdo se zabývá podstatou existujícího a vážného, do nebe volajícího skutku. Psychologové mluví o psychické slabosti nynější generace, psychiatři hovoří o neodvratitelných možnostech podobných selhání.
Až na nového prezidenta České republiky Václava Klause, který se ovšem úmyslně vyhnul skutečné podstatě problému, se k tragédii mezi námi, ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nikdo nevyslovil.
Bojí se kontroloři informací destabilizace poměrů?
Proč? Snad ne z obavy z destabilizace poměrů již tak destabilizovaného státu jménem Česká republika i světa? Cožpak tento krutý svět a naše postoje k němu nejsou právě v těchto dnech a týdnech alarmující? Cynická úvaha Martina Komárka "Oheň a média" v Mladé frontě DNES ze čtvrtka 3. dubna 2003 pochází jistě z jiného světa:
"Miliony lidí prožívaly stejné emoce jako Jan Palach, on našel odvahu, aby je dal drasticky najevo. Proto se stal hrdinou. Málokdo je však dnes tak zhnusen světem, aby považoval sebeupálení za výraz této emoce. Nešťastní sebevrazi zůstanou nešťastnými sebevrahy, protože jejich poselství nikdo neporozumí, i když je na první stránce."
Chyba lávky, takto licoměrně může dnes smýšlet jenom člověk, který možná žije v materiálním blahobytu, avšak v hlubokém duševním úpadku.
Jaké máme dneska před očima vzory?
Právě teď jsem dostal na e-mailovou adresu zajímavá slova patriarchy Církve československé husitské, profesora ThDr. Jana Schwarze: "Nám prostě chybí vzory. Následováníhodné vzory.Pohleďme do minulosti českého národa. Co třeba pro české lidi znamenal ve své době Karel Havlíček Borovský? Havlíček bojoval perem i životem za osvětu a mravní osvobození národa. Byl nadšeným ctitelem Jana Husa a řekl - Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národa, my však z téže příčiny budeme žít a pracovat.
A obrázek českého žurnalisty, který se nebál psát pravdu, tepal do trůnů mocných a odhaloval pod klerikami falešnou zbožnost, visel v každé vlastenecké domácnosti.
Jaké fotografie nám visí doma dnes? Vidíte."
Ať se současní čeští mocní všemožně snaží udělat pro český lid a zejména pro mládež takovým vzorem a příkladem jednoho člověka, který před několika lety horoval za humanitární bombardování Jugoslávie a před pár týdny vyzval spolu s jinými k agresi proti Iráku (k vraždění i nevinných obětí), nepodaří se jim to ani ve snu.
Stejně zapláčou nad výdělkem, dřív nebo později.
Vyznamená Česká republika bojovníka za humanitární bombardování Jugoslávie a za agresi USA proti Iráku?
Srovnávat velkého pokrytce, novodobého mocnáře v republice, s prvním prezidentem Československé republiky Tomášem Garriguem Masarykem a darovat mu nyní z rozhodnutí moci stejné postavení jaké měl Masaryk přijetím zákona - Zasloužil se o stát - není ničím jiným než absurditou a nejhlubší urážkou národní cti. Je to pohrdání národním vědomím.
Pokud bude na piedestal postaven člověk Pokrytec, zbudou mnohým z nás jenom oči pro pláč, jiným se zase nabízí možnost upálit se.
Nikoliv z bláznovství doby, v níž jsme se ocitli. Zdeněk Adamec z Humpolce to před svým tragickým skutkem napsal zcela jasně:
"Hlavně ze mne neudělejte blázna!"
Věřím, že se probudíme včas!
Jiná možnost totiž před námi v této době, kdy se kolem nás od rána do večera lže a kdy se nestydatě překrucují fakta, v době, kdy řinčí zbraně a umírají nevinní civilisté a děti, již ani není!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |